Řešení problémů třetího světa? Africký slum Kibera na to přišel - pomůže si sám!
Mladý fotograf Don má korálky na zápěstí a ve vlasech dredy. Na svoje výpravy za optimistickými obrázky každodenního života v keňské Kibeře vyráží už ráno; vždyť v Africe je ranní světlo tak krásné, že si je za žádné peníze nekoupíte. Vítejte do KIBERY: PŘÍBĚHU SLUMU, nového celovečerního dokumentu, kde se mladému českému filmařskému týmu v čele s režisérem Martinem Pávem daří mapovat osudy lidí jednoho z nejzoufalejších a nejproblematičtějších slumů současného světa.
Kibera: příběh slumu je o třetím světě, který se sám snaží postavit na vlastní nohy: kreativitou, pracovitostí, novou energií. Vzpamatovává se z nejhoršího, snaží se vrátit úder. Sice pomalu, vlastně až sísyfovsky, ale přece.
Slum Kibera je pestrobarevný, hlučný, na první pohled skoro veselý vesmír sám o sobě. I tady, říká místní fotograf Don, žijí lidé, kteří věří minimálně ve svou lepší budoucnost. I tady, v Kibeře, v překladu džungli, slumu na okraji keňského hlavního města Nairobi. V obrovském, téměř sto let už existujícím neformálním settlementu s asi miliónem obyvatel, kteří tu bydlí bez vody a elektřiny, bez ochrany státu, bez zdravotní péče.
Piece Wanted Alive
„Hledá se mír, ale živý,“ vidíte ve filmu opakované nápisy na kiberských chatrčích i chodnících. A je to přesně tak: na 86minutovém dokumentu mladého českého týmu, jemuž vévodí režisér a spoluscenárista Martin Páv, kameraman Petr Racek a producentka Zuzana Kučerová, je nejzásadnější, že vás nedrásá svou bezvýchodností, i když — možná trochu naivně — taky nenabízí žádné řešení. To ale ostatně nepřinášejí ani specialisté na problematiku třetího světa, takže se, zdá se, líhne jen jediné řešení: tamní lidé si budou muset pomoci sami.
A už se tak děje. Filmová kamera si nechává ukázat školkovou třídu místní učitelky Benty, která je sama (samozřejmě) HIV pozitivní a jež nám v jedné větě shrne svůj osud, v Kibeře tak běžný: „Můj muž měl hodně žen, řekla jsem mu, ať jde pryč, ale bylo už pozdě.“ Benta prostřednictvím improvizované třídy, kterou si sama zřídila ve vlastním domě, učí svoje malé svěřence číst a psát, a hlavně zbavovat stigmatu nemoci, jíž sama trpí. Je tu i bývalý profesionální boxer, dnes učitel boxu Tanker, který učí místní kluky bránit se při rvačkách… Zažijeme však taky lynč a následné ubití místního zloděje, protože policie do Kibery nikdy nechodí a komunita si jednoduše musí pomoci sama. Policie však na konci filmu přijde: při potlačování nepokojů po dalších prezidentských volbách, kterými se pro Kiberu nic nemění.
Ještě že celou Kiberu vidíme objektivem fotografa Dona, jenž si nemyslí, že jeho rodnému slumu není pomoci. Vidí v něm kreativní centrum mladé, v lepší svět doufající generace. „Chci ukazovat veselou stránku Kibery, ne temnou,“ říká a kamera českého štábu mu v jeho přání naslouchá – naštěstí — jenom částečně. Ona bezvýchodnost, s lety jen prohlubovaná, je tam vidět na každém kroku, ale výsledek je minimálně nový, moderní, a přitom ne přehnaně optimistický. Kdo si vzpomene na dech beroucí, depresívní cyklus fotografií Prostitutky z Kibery válečného fotoreportéra Jana Šibíka z roku 2007, snaží se věřit, že Kibera, kde se lidé stále dožívají v průměru 40 let věku, má o dekádu později přece jen víc šancí na lepší život. A to není málo.
Kibera: Příběh slumu má světovou premiéru v Jihlavě v sobotu 27. října v sekci Česká radost, 1. listopadu pak vstupuje do českých kin.
