Liam Cunningham alias Ser Davos: Většinu nejdůležitějších pozic ve Hře o trůny zastávají ženské
Morální kompas seriálu, Davos Mořský, mimo kameru mluví s irským přízvukem, rychle a občas trochu sprostě. Jeho představitel Liam Cunningham dal Reflexu rozhovor už podruhé. Kam asi povedou Davosovy kroky v osmé řadě, kdy nemrtví díky svému nově nabytému draku Viserionovi přešli přes Zeď? V rozhovoru, který proběhl v únoru v Londýně, zavzpomínal na malou upálenou princeznu Shireen, na ženy Hry o trůny i na svoje závěrečné slzy.
Co vám Hra o trůny dala?
Skvělé vzpomínky! Kdybych si každou další práci užil z padesáti procent tak jako tuhle, budu šťastnej. Všichni jsme si uvědomovali, že děláme na něčem opravdu výjimečném. Takovou roli už prostě nedostanu... Máte v rukou nádherný scénář, nosíte fantastické kostýmy, pohybujete se v úchvatných scénách, všechno se dělá a všechno funguje na sto procent. Každý z nás, herci, producenti, všichni, dělal kompromisy ve svém osobním životě, jen aby ze sebe nakonec vydal to nejlepší. Včetně lidí, které vy diváci vidíte jen v závěrečných titulcích, a možná ani tam ne, a bez kterých by žádná Hra o trůny nebyla: všechny ty skvělé malíře, tesaře…
A ještě jedna důležitá věc: mluví se o velkém množství ženských hrdinek ve Hře o trůny, ale tolik jich je i v zákulisí. Třeba výkonná producentka Bernie Caulfieldová, která je taková khaleesi Hry o trůny, vždycky všem vyšla vstříc a neškrtila rozpočet. Pak Deborah Rileyová, co měla na starosti design předmětů na place, Nina Goldová, co je zodpovědná za casting… Prostě většinu nejdůležitějších pozic v tomhle seriálu zastávají ženské. A nejsem si jistý, jestli se to dostatečně a nahlas ocenilo – mělo by. Dámy to samy neřeknou, tak to za ně musí udělat nějaký trouba mého typu: Jste fenomenální, dámy!
Změnila se vaše kariéra po obsazení do role? Otevřely se vám nějaké nové dveře?
Ty se otevřely všem, kdo se projektu účastní, a nejen hercům. Kdokoli by dneska vraždil pro to, aby se mohl na Hře o trůny podílet a zapsat si ji do životopisu. Ale i když to je velká příležitost a všechny nás změnila, člověk musí zůstat nohama na zemi a dělat svou práci.
Vy jste v tom seriálu sloužil tak trochu jako morální kompas, jako ukazatel správného směru.
Tak trochu.
A nebyla tam šance, že aspoň lehce ukročíte z cesty a uděláte nějakou lumpárnu?
Jako že bych byl malinko zlobivej? Ale já možná jsem! Davos je ve světě virtuálního šílenství hlasem zdravého rozumu pro diváky, kteří si občas při sledování musejí říkat: „Jak tohle někdo může udělat?“ Všimli jste si té mnohoznačnosti a morální ambivalence v seriálu – jak snadno se tu dobří lidi stávají špatnými. Už se událo tolik dramatických zvratů, když při honbě za mocí některým postavám v podstatě přeskočilo. Ale Davos v tom správňáctví není sám, podobně funguje třeba Samwell Tarly, i když ten je poněkud akademičtější typ.
Spousta postav ušla dlouhou cestu…
A to je jedním z hlavních důvodů, proč je seriál tak oblíbený. Každá proměna vašich oblíbenců nabízí tolik možných spekulací o dalším vývoji. Kdykoli otevřu scénář, divím se, co se mnou zase provedou, a těším se na tu švandu. Když jsme dostali scénář, uvařil jsem si kotel kafe, sedl si k tomu a zapomněl na čas.
Vzpomínám si, že před začátkem čtvrté série jsem dostal deset DVD a říkal si, že mi zabere celý týden, než se na všechno podívám. Začal jsem v deset večer s tím, že kouknu na jedno a půjdu do postele… Nakonec jsem si ve čtyři ráno uvědomil, že bych mohl jít spát. Vstal jsem dopoledne, dal si rychlou snídani a po ní pokračoval. A takhle jsem během čtyřiadvaceti hodin strávil deset sledováním seriálu. Nejskvělejší na tom je, že se můžeme účastnit něčeho, co prostě nejde jen tak odložit nebo vypnout, protože jsou všichni zvědaví, jak to dopadne.
Zúčastnil se autor knižní předlohy George R. R. Martin natáčení osmé série?
Ani se tam neukázal. Ale dorazil třeba George Lucas!
Už dlouho probíhá diskuse o tom, jestli je seriál oblíbený i kvůli tomu, jak parádně ukazuje násilí, nebo jestli má skrytý pacifistický význam.
Celý seriál poukazuje na zničující sílu moci. V žádném případě neoslavuje násilí a válku – sám jsem velký fanda násilí, ale jen dokud je schované někde v krabici nebo promítané na stěnu. Násilí je něčím, co kromě záporných postav ve Hře o trůny opravdu nikdo nechce. Ale určovat, co by lidé měli při sledování násilí na obrazovce cítit, by bylo děsně arogantní. Chápejte, někdo se při pohledu na obraz Marka Rothka rozbrečí krásou, jiný se na ten obraz pozvrací.
Na jakou scénu si podle vás diváci na seriál vzpomenou i za několik let?
Pro mě je to scéna z první řady, kdy Cersei a Robert Baratheon hovoří o stavu jejich manželství. Takhle panečku mluví dospělí! Není to jen klasické „nesnáším tě a vždycky tě budu nesnášet“. Pak se dokonce dostanou k tomu, že se vlastně mají rádi! Je tu spousta sexu a násilí, ale zároveň i něžnost jak v rodinném dramatu – třeba můj vztah s malou princeznou Shireen, to přece bylo tak sladké a vřelé… Jednou z ikonických scén může být třeba znásilnění Sansy z páté řady, které obletělo svět, a našlo by se spousta dalších. Nemyslím ale, že by diváci na tenhle seriál vzpomínali kvůli jedné scéně, spíš si vybaví celek – hlavní hvězdou Hry o trůny je Hra o trůny.
Co jste cítil, když jste natáčel naposledy?
Celou dobu jsem se snažil vyhnout myšlence, že mám před sebou poslední den, abych působil jako profík. Jenže ke konci se mi roztřásl hlas, nešlo to zastavit. Nechtěl jsem být tím, kdo tam bude bulet, ale nakonec jsem to sám sobě dovolil. A pak přijde ta chvíle, kdy o vás přestanou mluvit jako o postavě a jste zas jen sami sebou.
