Avengers: Endgame je ve skutečnosti jen obří potitulková scéna za předchozími 22 filmy
Avengers: Endgame není ani tak plnohodnotná kapitola marvelovské filmové ságy, jako spíše epilog po hlavním chodu, jímž byl předchozí film Avengers: Infinity War. Jasně, první recenzenti se předhánějí v tom, kdo u téhle rozlučky s legendární várkou hrdinů Marvelu posmrkal víc kapesníků, jenže první recenzenti jsou banda dvanáctiletých hošíků z CSFD.cz s Kapitánem Amerikou na tričku. Opravdoví chlapi zamáčkli svalnatým palcem slzu hluboko do slzného kanálku ve finále Infinity War, aby nyní u Endgame už jen mlčeli a nehnuli brvou, trýzněni dávnou bolestí způsobenou hrudkou zaschlé soli ve zmíněném kanálku.
Celý rok jsme přemýšleli nad tím, jak dokáže marvelovské grande finale s názvem Avengers: Endgame navázat na vyvraždění poloviny superhrdinského sboru (a potažmo celého kosmu) v závěru předcházejícího masakru Avengers: Infinity War. Rok jsme měli na snování teorií, jak lze trumfnout zdrcující závěr vysokorozpočtového snímku, při němž natřískané kinosály po celé zeměkouli oněměly. Takové ticho, jaké v kině zavládlo při kataklyzmatu Infinity War, jsem v kině nezažil od doby, co tam pustili namísto filmu Prasátko a jeho velký příběh Pasoliniho Saló aneb 120 dnů sodomy.
Nejlevnější berličkou scenáristů, kterým došly drogy
Otázka zněla: Jak se chystají avengerští režiséři – Anthony a Joe Russoovi – něco takového trumfnout? Nechají snad vážně vlézt Ant-Mana Thanosovi do zadku a zvětšit se na velikost mrakodrapu, jak už půl roku navrhovali diskutující na sociální síti Reddit?
Bohužel, Avengers: Endgame přichází s tím nejhorším možným řešením, s nejlevnější berličkou scenáristů, kterým došly drogy, s nejnuznější záchrannou brzdou, k níž sahají televizní seriály ve chvíli, kdy jim polovina tvůrčích týmů pomře na infarkt způsobený poruchou automatu na kafe.
(POZOR! NÁSLEDUJÍ SPOILERY O ZÁPLETCE FILMU)
Vážně, levnější trik, jak napravit nenapravitelnou škodu, než s jakým se vytasil Avengers: Endgame, je už jen ten, že Bobby vyleze v Dallasu ze sprchy. Druhý nejlevnější trik hned po něm, s nímž přicházejí Avengers, je cestování v čase. Cestování v čase s minimální invencí, cestování v čase na úrovni, která je k vidění v těch horších dílech Doctora Who, cestování v čase založené na klišé datovaných ještě před prvního Terminátora, klišé, jež Rick a Morty rozstříleli na prvočinitele a poskládali z nich nové koncepty. Béčkové, haldu paradoxů vytvářející cestování v čase, které relativizuje v podstatě všechno, co se v marvelovském vesmíru dosud stalo, a současně relativizuje i cokoliv, co se v něm kdy stane. Zápletka Infinity War dopadala na hlavy diváků jako kladivo na kovadlinu právě proto, že sázky byly nejvyšší, jaké mohou být – hrdinové prohrávali a prohrávali, až nakonec prohráli definitivně. Jenže Endgame následně couvla před rozvíjením výchozí situace, kopla tam zpátečku a zlehčila onen devastující dopad způsobem, který podtrhává koberec mnohému z toho, co bylo, je i bude.
Když stavíte pomník, bez pohledu do minulosti se neobejdete
Jediné, co u toho chybí, je Cher prozpěvující If I Could Turn Back Time, písnička, jíž si nelze odpárat z mozku, která doprovázela hrátky s časem v Deadpoolovi 2. Jenže zatímco Deadpoolovi na to stačila potitulková scéna, Avengers jedou svou parafrázi na Návrat do budoucnosti o dost déle.
S druhým Deadpoolem však má Avengers: Infinity War společnou ještě jednu, podstatně pozitivnější věc:
(POZOR! NÁSLEDUJE SPOILER TÝKAJÍCÍ SE DĚJE)
Stejně jako Deadpool 2 abdikuje na možnost, že by vyprávěl ohraný příběh o pomstě, a soustředí se na něco jiného. A před tímhle už klobouk dolů, protože oba snímky, Deadpool 2 i Avengers: Endgame, tím získávají mílový náskok před vzývaným uměním typu Revenanta, které jako kolovrátek nevypráví nic jiného, než „zabili jste mi strejčka (nebo koho), tady máte přes držku“. Tohle je super a zvlášť v případě probíraného filmu to vede alespoň mne k závěru, že Avengers: Endgame je spíše jen epilog po hlavním ději, závěrečná část příběhu následující po jeho skutečném vrcholu, jejíž účel je prostý: nikoliv vyprávět příběh, ale vystavět pomník jeho protagonistům. Protože příběh skončil o snímek dříve. Toto je už jen, v hudební terminologii, coda – samostatná část skladby, doznívající v samotném jejím závěru.
Při pohledu na Avengers: Endgame z tohoto úhlu je namístě vrátit čas a mnohé dříve vytýkané snímku odpustit; když film vidíte jako plnohodnotnou závěrečnou kapitolu, budete mu přikládat až příliš váhy, která dokáže rozmetat mnohé, co jste na dřívějších filmech série měli rádi. Ale podíváte-li se na něj jako na pouhý dovětek k tomu zásadnímu a poslednímu skutečnému, co se odehrálo v Avengers: Infinity War, možná vás napadne,
(POZOR! NÁSLEDUJE SPOILER K POTITULKOVÉ SCÉNĚ)
proč Avengers: Endgame žádnou potitulkovou scénu nemá: celý tenhle film je totiž jedna velká potitulková scéna po těch 22 dílech ohromující filmové ságy o Avengers. A k tomu cestování v čase potřebujete: protože když stavíte pomník, bez pohledu do minulosti se neobejdete.
Hodnocení: 4 avengerské hvězdy z 5.
