Varys k Melisandře: „A ta malá holčička, tu jsi zabila ty!“
Čtyřiapadesátiletý herec Conleth Hill pochází ze Severního Irska a celá jeho rodina je od kumštu: sestra producentka, jeden bratr kameraman a druhý zvukový inženýr. Dvaačtyřicetiletá herečka Carice van Houten je nizozemská herečka a zpěvačka, kterou český divák naposledy zahlédl v jedné z hlavních rolí dramatu o Vile Tugendhat Skleněný pokoj. Ve Hře o trůny hrála Rudou kněžku Melisandru z Ašaje a Conleth Hill Varyse, významného poradce různých panovníků. Poslední rozhovor, který jsme pro vás ke Hře o trůny „nabrali“ v Londýně, musí patřit právě těmto dvěma. Přišli na něj společně – ale ze seriálu, jak víme, odešla dřív dáma.
Jaké to bylo, točit deset let života Hru o trůny?
Varys: Čistá radost! Nikdy to nebylo těžké, aspoň ne pro mě. Jasně, většina herců si ráda postěžuje na ty předlouhé dny strávené ve studiu. Jenže tihle lidi jdou na čtyři pět dní v těžkém brnění na bitevní pole, zatímco já si před kamerou trochu zapomlouvám a ještě stíhám doma svačinku, když točíme tady v Severním Irsku. Tohle už nikdy nezažiju – točí se v mojí krásné vlasti, můj malej brácha Ronan ve Hře o trůny pracoval jako zvukař a dostal za svoji práci čtyři ceny Emmy… Já dlouho odolával, když jsem tu nabídku dostal – přece nebudu dělat na nějakých rezervních Dungeons & Dragons! Ale můj agent na mě tlačil: Koukej se s nimi setkat, vždyť sedí v Belfastu, hodinu od tvého prahu… Víte, jak blízko jsem byl tomu, abych v tom seriálu vůbec nehrál?
Věděli jste, že Jon Snow přežije svou smrt? A jak dlouho jste to museli udržet v tajnosti?
Varys: Strašně dlouho. Dostali jsme scénář k další řadě a bylo nám to tak nějak jasné. Já nemám problém udržet tajemství. Nejhorší byl Kit, pořád nám opakoval: Já odcházím, končím… A já mu říkal: Ale prdlajs!
Melisandra: Nejhorší to měl Kit, ten nemohl ani vyjít na ulici, hned by se ho někdo ptal.
Jak jste reagovali, když jste dostali scénář epizod závěrečné řady?
M.: No, já se mrkla na svoje pasáže…
V.: Není to trochu neslušné, říct to takhle? Přečetla jsem si svoje pasáže, na scénář jako celek jsem se vykašlala…
M.: No ne, počkala jsem si na první čtenou zkoušku, to není nic špatného. Scénické čtení to oživí. Mně se občas špatně čte – nechci tu nějak extra tematizovat to, že jsem cizinka, ale angličtina občas může být fakt náročná. Ve Hře o trůny se vyskytují slova, která jsem v životě neslyšela, a když je čte nahlas někdo jiný, dokážu se na ně líp soustředit. Je v tom mnohem víc emocí, které význam podtrhnou.
V.: Jak já se vždycky těším na čtení scénáře! Pamatuju si, jak jsem z LA jel autem dolů do San Diega, jako spolujezdec samozřejmě, a četl jsem si pátou, možná šestou řadu. John Bradley-West, který hraje Sama, seděl vedle mě, nečetl nic, zato musel poslouchat moje „Počkej! No do hajzlu! To snad ne!“ Člověk z toho má radost jako dítě, že to ví dřív než někdo jiný.
Vy jste, Carice, na konci minulé řady jakožto Melisandra taky možná věděla něco dřív než někdo jiný. Varysovi jste řekla něco ve smyslu: My oba musíme zemřít v Západozemí. Nepředjímala jste tím ten pečlivě utajovaný závěr?
M.: Neřekla jsem nic specifického, netušila jsem, co přesně se stane. Ani teď, poté, co jsme to celé natočili, to do detailů nevíme. Já sama konec ani nečetla – něco jsem od kolegů zaslechla, ale počkám si, až to uvidím v telce.
V první a druhé řadě umřela spousta hlavních postav. Pak už to nebylo tak zlé, ti dobří prostě přežívali, ti špatní umírali…
V.: To tedy nesouhlasím, v jedné každé řadě umřelo tolik postav, o kterých byste to určitě předem neřekli! Pardon, ale vy jste čekali, že Olena Tyrellová umře? Tolikrát jsem si říkal, kde je ten a ten, a pak mi došlo, že je mrtvý, tedy jeho postava, prostě že už na natáčení nedorazí! Přišel jsem si na place jako v takovém menším, domáckém univerzitním kampusu: jsou tu různé třídy a vy se potkáváte s jejich studenty na chodbách, na koleji… I když nechcete, pořád někoho potkáváte. A všichni byli moc fajn. Ještě před sebou máme pár věcí, na kterých budeme pracovat – ta naše třída o zhruba pětaosmdesáti lidech.
Jak je možné, že tahle třída vyprodukovala jen jediný manželský pár, představitele Ygritte a Jona Sněha?
V.: Počkejte, to mluvíte jen o hercích – ale víte, kolik manželství a mimin se narodilo ve štábu?
Báli jste se sami o sebe, když jste otevřeli scénář? Že po pár stránkách přijdete o život?
V.: Samozřejmě, byl tu ten pocit, když jste to četli, ale byl schovaný vzadu, prostě vás pohltil příběh. Bylo nás mimochodem jen nějakých dvacet, kdo dostal celý scénář. Ostatní měli k dispozici jen své porcičky. Brali jsme to jako privilegium; každý z nás tak byl velmi diskrétní a vděčný za tu příležitost, nebylo to žádné břemeno, nemluvit o tom. Protože kdo by chtěl zkazit požitek ostatním tím, že všechno vyzradí? A ještě k tomu umírání – v první řadě umřelo tolik skvělých postav! A ta malá holčička, tus zabila ty!
M.: Fakt umřela?
V.: Fakt jo, a tys princeznu Shireen zabila jen proto, aby ses pak mohla takhle hloupě ptát.
Jaká byla vaše nejoblíbenější scéna? Kdy jste třeba cítili, že je vaše postava na vrcholu svých sil?
V.: No, nevím, jestli jsem si někdy připadal mocný a na vrcholu sil… Mně se hrozně líbila ta scéna, jak jsme s Bronem pluli lodí do Mereenu a jak jsme se pak procházeli na hradbách a v ulicích města s Tyrionem. Bavili jsme se o politice a bláznech, o tom, že nikdy nebudeme vládnout, protože by nás lid nepřijal. Podle mě to byly krásné, duchaplné věty; politologický vhled do situace a pohledy na věc prizmatem dvou mimořádně divných osobností nemáte v každém seriálu.
M.: Kdy já byla na vrcholu sil... Pamatujete, jak jsem v té jeskyni porodila stínové dítě? A jak jsem pak přiložila pár pijavic na něčí penis? Nebo jak jsem nechala upálit Shereen? Jak jsem oživila Jona Sněha?
Nebo jak se ukázalo, že jste opravdu strašně, strašně stará. To je křehká scéna, která vás v mých očích velmi polidšťuje.
M.: A byla jsem moc ráda, když jsem se to o sobě ze scénáře dozvěděla. A pak ten moment, kdy jsem Jonovi Sněhovi řekla: „Nic nevíš, Jone Sněhu.“ Jak se ukázalo, zase jednou jsem to věděla nejlíp. Ale zcela upřímně, nejsilnější byl pro mě ten moment, kdy si Melisandra uvědomila, že naprosto všechno podělala. Kdy je úplně, totálně ztracená.
Reakce fanoušků na vaši postavu byly jak korouhvička ve větru.
M.: To ano. Od „Chcípni, mrcho, chcípni!“ po „Melisandra na Hrad!“ Ale ta věc s Jonem Sněhem mi dost přidala body.
V.: Jakmile ke mně, ať v seriálu, nebo v reálném životě, někdo přijde a začne mi nadávat do slizounů a hadů, v duchu si říkám: Kdybys tak věděl, ty pitomče! Uvidíte, že jsem to myslel vždycky dobře, že jsem chtěl všechno nejlepší pro lid i pro zemi. Varys je důkazem toho, že dobrou reputaci člověku můžou zničit drby, pomluvy a předsudky. Ten muž byl velmi vlídný v příšerně nevlídném světě. Vzpomínáte, jak vám ve třetí řadě řekl, jakými hrůzami si prošel? Tak vidíte.
Jakou epizodu byste si pustili znova?
V.: Já mám hrozně rád Hardhome (Tvrdodomov), to je podle mě jedna z nejlepších epizod všech televizních seriálů, co jsem kdy viděl. A já v ní myslím ani nebyl, šlo o tu grandiózní bitvu. Ale musím přiznat, že jsem první dvě řady neviděl. Proč? No protože jsem v nich hrál! Vy jste neviděli, jakou tam mám obrovskou hlavu? Ale líbilo se mi sledovat, co na obrazovce dokázaly zvláštní efekty.
Vzali jste si z natáčení něco na památku?
M.: Já ne – to se mohlo?
V.: Já si vzal svoje tři prsteny. Ale zeptejte se Liama (Liama Cunninghama, který hrál Sera Davose; pozn. red.), ten si odvlekl celé skladiště! Kvanta dračího skla!
Co vám rozhodně nebude chybět teď, když to celé skončilo?
M.: Maličkosti. Třeba ta děsná zima. Přitom Melisandra vůbec nevnímá teplotu – ale já se v její kůži třásla jak ratlík. Bylo hrozně fajn hrát jinou ženskou roli než holku, co musí mýt nádobí, aby bylo všechno v pořádku, až se manžel vrátí domů, případně satorii, která chce vytřískat co nejvíc z rozvodu. Tahle role byla něco, co jsem ještě nikdy nezažila. Při svojí poslední scéně jsem brečela! Ještě že jsem stála zády ke kameře.
