Modelář je český Taxikář. Skutečně zajímavé věci z reálného světa hrají v tomhle filmu tak trochu druhé housle
Američané mají Taxikáře. My máme Modeláře. Nový film režiséra Petra Zelenky potvrzuje, že z vyprávění o ozbrojeném vzdoru proti zklamáním z porevolučního kapitalismu se v české kinematografii ustanovila samostatná kategorie. Národ holubičí? To zrovna! Malý český zpruzený člověk má plné zuby „míru, který dál zůstává s touto krajinou,“ a chápe se zbraně.
Otázkou ale je, zda má na co mířit. Zatímco Teroristka režiséra Radka Bajgara i Staříci autorů Martina Duška a Ondřeje Provazníka malovali své terče na čela konkrétních parchantů (Teroristka brojila proti bezskrupulóznímu porevolučnímu podnikateli, Staříci si vytkli za cíl zlikvidovat předrevolučního komunistického prokurátora), protagonista Zelenkova Modeláře se pohybuje v mnohem složitějším vnitřním vesmíru. Nese si v sobě bitevní trauma z Izraele, v bezvýchodnosti je posilován vystřízlivěním z porevolučního vývoje české politiky a rozhodne se to řešit tím, že uspořádá hon na administrativu vysloužilého amerického prezidenta za to, že prováděla hnusné věci Iráčanům. Na rozdíl od archetypu Scorseseho Taxikáře, který má jeden směr a jeden cíl (jako třeba že prostě nesnáší chátru, která zaplavuje New York), je tak Modelářova cesta k divákovi spletitější.
Ústřední hrdina snímku Pavel (Kryštof Hádek) je sice bravurním pilotem dronu, který je schopen bez mrknutí oka ve velké rychlosti navigovat mezi ocelovými táhly obloukového mostu v pražské Tróji, ale své životní směřování už paradoxně zdaleka tak dobře ukočírovat nedokáže. Jako by jej jeho iniciační bolestná zkušenost rozstřelila do několika různých směrů a on si nedokázal racionálně zvolit, který je ten pravý. Hrdina Modeláře je tak z jednoho směru zklamáván (Českem), ale odezvu na to míří jiným směrem (do Ameriky). Vnitřně mu to jistě nějakou logiku dává, ale od diváka už se tím příliš vzdaluje do krajů mentálního chaosu.
Modelář tak působí poněkud odosobněně – jako by člověk sledoval let dronu, ne výsledný záběr, který pořizuje. Zastávkami na hrdinově cestě do tenat zoufalství ukazuje film karikaturu světa, v němž alternativu proti jedněm bývalým komunistům představují jen jiní bývalí komunisté, mladí hipsteři vybírají na crowdsourcingu peníze na atentát na českého prezidenta Zemana, a internetové fotky mučených vězňů z Guantanáma mají sílu zlikvidovat vysoce postavené politiky z vlády někdejšího amerického prezidenta George W. Bushe. Hrdinův vyšinutý světonázor se v tak vyšinutém světě nemá proti čemu vyhranit a vrtulky jeho pomyslného dronu proto mnohokrát zabírají naprázdno, v příliš řídké atmosféře nejasného okolí.
Skutečně zajímavé věci z reálného světa hrají trochu druhé housle a některé jsou opomíjeny – byť by nastavily hrdinovi mnohem důraznější odraznou plochu než ústřední přepálená karikatura současnosti. Postava hrdinova kamaráda Plecha (Jiří Mádl), který má po nocích plnou hubu antiestablishmentového vzdoru, ale přes den skáče, jak establishment píská, by si dost možná zasloužila přepnutí z vedlejší do hlavní role, protože frustrace tohoto týpka by byla mnohem pochopitelnější. Otočit knoflíkem intenzity doprava by udělalo dobře i pozoruhodnému fenoménu toho, jak plynule se z národa komunistů stal národ konzumentů. A do třetice by vůbec nebylo od věci namířit reflektor na ženské hrdinky filmu, cílevědomé a bezdětné kariéristky po třicítce, kterým za tikotu biologických hodin připadá jako dobrý nápad hledat štěstí u takřka nezaměstnaného lůzra ve vytahaném svetru.
Ale tohle je Modelářův svět, a já mu jeho záběr neberu. Jen se podle mého názoru zajímavější příběh skrývá v tom, co on svým dronem za doprovodu majestátné hudby ze svých výšin přehlédne.
