Zaklínač, hrdina lidí na volné noze. V čem se liší dnešek a středověk?
Na přelomu tohoto kulatého roku zažil svět zaklínačskou mánii. Ne že by Geralt alias Bílý vlk nezažil jistou úroveň globální slávy už díky knihám a třem dílům videohry. Přeci jen se ale limitovala na čtenáře fantasy a hráče. Nicméně s povedeným seriálem na Netflixu už má klíče od leckterého obýváku. Humbuk ovšem už pomalu opadá a tím pádem vzniká přiměřený odstup na analýzu jeho úspěchu. Na internetu se vyrojilo mnoho teorií, tou nejzajímavější však zůstává myšlenka, že Zaklínač je vlastně středověký freelancer. Tím si lehce získal místo v srdci těch současných.
Freelancer, člověk na volné noze, nezávislý profesionál. S tímto stylem práce si lidé dříve spojovali herce, daňaře či truhláře, ovšem s internetovým boomem přišel i vzestup lidí pracujících na sebe. Najednou zde byli samostatní copywriteři, grafici, videomakeři, animátoři, kodéři, web developeři, JavaScript experti a další. Ti všichni se mohou se Zaklínačem velmi jednoduše ztotožnit.
Ne tedy ve smyslu, že by pro obživu museli riskovat život při boji s obludou z bažin – pokud v tom tedy nevidí metaforické vyobrazení pekelného klienta, který chce povedený výsledek popáté kompletně předělat. Jde spíše o samotný princip živobytí.
Život zaklínačů i dnešních freelancerů je svobodný. Zaklínač Geralt nemusí dřít denně na poli jako většina jeho současníků a také na rozdíl od nich nepatří žádnému bezohlednému feudálovi. Je volný. Jezdí po světě na své kobyle Klepně a poznal snad celý kontinent. Podobně tak někteří dnešní freelanceři rádi po nějakou dobu pracují třeba z Bali a provokují své známé přikované k židli v kancelářské budově fotkami s notebookem na pláži. Rovněž nemusí být na pracovišti v osm (v lepším případě v devět) ráno a sedět zde po dobu předepsanou zákoníkem práce či delší. Když chtějí pracovat, pracují, a to ať už je jedna odpoledne nebo ráno. Když ne a umožňují-li to deadliny, mohou si udělat v půlce týdne víkend.
Nicméně jak známo, svoboda není levná komodita. Její cena se projevuje jak u Geralta, tak u freelancerů především nejistotou. Kdo jim zaručí, že přijde další zakázka? Že klient proplatí fakturu? Že bude na konci měsíce dost peněz na nájem, jídlo, ale i sociální a zdravotní pojištění? Správně, nikdo. Tato svízel dohání zaklínače v seriálu, hře, ale nejvíce se projevuje v knihách. Má ovšem jednu malou výhodu – vzhledem k povaze jeho práce tak nějak nepočítá s tím, že by se důchodu dožil. Tudíž myslet na zadní vrátka není priorita. Jak sám řekl: „Žádný zaklínač nikdy nezemřel ve své posteli.“
Jinak ovšem odvrácenou stránku živnostničení zná velmi dobře. To se projevuje například v povídce Trochu se obětovat, kde mu kníže z pobřežního státečku nadvakrát neproplatí zakázku. Ačkoli Geralt svou práci vykonal, vládce není s výsledkem spokojen. A tak chodí zaklínač spát bez večeře a střechy nad hlavou. Dnešní živnostník má minimálně šanci zkusit to u soudu s nadějí, že těch 20 tisíc dejme tomu za rok uvidí. Pokud se o peníze začne hádat zaklínač, riskuje, že ho chamtivý despota nechá pověsit.
Co se Geraltovi nedá upřít, že na rozdíl od mnohých (nejen) začínajících freelancerů dobře zvládá cenotvorbu. Uvědomuje si, že výdělek nemůže pokrýt jen dané dny práce, ale také čas strávený sháněním zakázky a přípravou na ni či náklady na pracovní nástroje – v jeho případě dva meče, potrava pro koně nebo lektvary. Když mu v epizodě Čtyři marky rolník nabízí 100 dukátů za zlikvidování „ďábla“, který krade obilí, Geralt suše opáčí: „150“. Není vůbec výjimkou, že začátečníci dobrovolně nabíhají do pasti, kdy berou zakázky hodně pod obvyklou cenou. To ovšem nebrání některým klientům chtít výsledek úměrný laťce nad obvyklou cenu.
Situaci nepomáhá ani mnoho amatérů, kteří odvedou špatný výsledek za směšnou cenu (typicky samozvaní copywriteři pracující se sazbou 50 Kč za normostranu), čímž deformují trh. Kdo z nás by neměl kamaráda, který mění profese jako ponožky či neznal nějakou maminku na mateřské, která ačkoli normálně pracuje v administrativě, když dá dítě spát, přivydělává si „PRkem“ nebo „sockama“. V tomto ohledu má zaklínač opět výhodu. Zabíjení děsivých monster není obor, kam by se lidé hrnuli. Obzvlášť ne maminky na mateřské.
Zaklínač je již velice zkušený živnostník (ještě aby ne s věkem okolo 70). Další faktor prokazující tuto skutečnost je, že nebere každou zakázku, která se namane. Práci odmítá ve chvíli, kdy cítí, že je v rozporu s jeho zásadami. Nechtěl například skolit Hirriku, protože její druh je na pokraji vyhynutí, či draka, u kterého to zakazuje kodex. Nedělat zakázky, které jsou živnostníkovi proti srsti, radí snad každý kouč. Výsledkem je frustrace na straně dodavatele a často i nespokojenost odběratele, jelikož vnitřní postoj ovlivňuje výsledek úkolu. Ten nikdy nebude tak dobrý, jako kdyby jej dělal jiný člověk se zápalem.
No, přeci jen ze 76 milionů diváků, kteří již viděli první sérii Zaklínače na Netflixu, bude freelancerů celkem určitě menšina. Nicméně dá se asi říct, že tato skupina lidí mohla během sledování prožít i něco nad rámec klasického požitku z dobrého dramatu – identifikaci s protagonistou. A tak se nemůžeme divit, že tolik lidí už nervózně klepe nohou a vyhlíží začátek roku 2021, kdy by měla vyjít druhá série.
