Nejslavnější český film Miloše Formana neposlala do trezoru bizarní soutěž krásy, ale stížnosti hasičů
Film Hoří, má panenko je kultovním snímkem, který známe všichni do takové míry, že jsme schopni odříkat repliky do posledního slovíčka. Nebylo tomu ale tak vždycky. Film ačkoliv byl u diváků vždy neuvěřitelně úspěšný, naštval nejen komunistické papaláše, ale i italského producenta. Film nakonec skončil v trezoru a Forman jen díky zahraničním fanouškům neskončil ve vězení.
Pro Formana byl tento film vždy hořko-sladký. Šlo o poslední spolupráci mezi ním, Ivanem Passerem a Jaroslavem Papouškem a zároveň o poslední Formanův film před emigrací do Spojených států. Hoří, má panenko vzniklo v československo-italské koprodukci. Producent Carlo Ponti pro něj měl rozpočet 80 000 $, což byla na naše poměry ohromná suma - i díky tomu byl film barevný.
Po shlédnutí snímku ale Ponti od projektu odstoupil, film mu přišel urážlivý a nemorální, ale tvrdil, že Forman nedodržel délku filmu, jak byla stanovena ve smlouvě (chyběly mu dvě minuty). Peníze chtěl po Formanovi zpátky, režisérovi kvůli tomu hrozil v Československu kriminál za poškozování socialistického majetku. Naštěstí Formana zachránili francouzští filmaři, kteří koupili práva a Formanův dluh zaplatili.
Film se pak dlouho s velkým úspěchem promítal po celé Evropě, v roce 1969 byl dokonce nominován na Oscara. V Česku ho ale komunisté strčili do trezoru, protože v něm viděli kritiku místních poměrů. Aby film i Formana pošpinili, rozšířili do širokého okolí, že snímek hanobí hasiče. Ti se v desítkách rozjeli do Prahy a ačkoliv film ještě ani neviděli, chtěli tvůrce lynčovat. Nakonec po vysvětlení situace ale reagovali přesně opačně - na promítání se těšili.
Hoří, má panenko je vůbec unikátní a jeho osud plný perliček - Pontiho například pohoršila i slavná soutěž krásy, dívky ve filmu označil za panoptikum. Dům, který hoří na konci filmu, nechtěl chytnout a natáčení scény se muselo odložit, aby ho štáb nejprve pečlivě prolil benzínem. Vzhledem k tomu, že ve filmu se objevují neherci, musely se scény natáčet v absolutním tichu, aby byly dialogy postav a jejich hlas co nejpřirozenější - kapela tedy často jen předstírala, že hraje a herci měli místo bot měkké bačkory nebo vlněné ponožky.
