Těžký život japonských prostitutek z období císařství. Kdo byly nešťastné karayuki-san?
Japonské gejši zná i dnes snad každý, oproti tomu je pojem karayuki-san v moderních dobách téměř neznámý. Jednalo se o prostitutky z velice chudých poměrů, které za prací vyjely - nebo byly vyvezeny - do zahraničí. Nejčastěji do Číny a zbytku jihovýchodní Asie, ale také na Sibiř nebo dokonce i tak daleko jako do San Francisca ve Spojených státech. Často se jednalo o prachsprostý obchod s bílým masem, pasáci dívkám slibovali slušnou práci a pak je vykořisťovali a prosperovali z jejich prostituce.
Karayuki-san se začaly obejvovat v druhé polovině 19. století a největší rozmach zažily během období Meidži. Prostředníci - muži i ženy - obcházeli vesnice v chudých prefekturách a vybírali vhodné dívky. Jim i jejich rodinám naslibovali, že půjde o slušnou a dobře placenou práci, která bude prospěšná veřejnosti.
Realita byla ovšem úplně jiná - prostředníci dívky prodávali pasákům v zahraničí a často si pak sami otevřeli vlastní nevěstince. Dívky pak často velice mladé umíraly v neznámém prostředí na sexuálně přenosné choroby, zanedbání, hlad a po psychických potížích. Nejnáročnější pro ně ale byla patrně cesta do „nového domova“. Dívky putovaly na lodích často pečlivě ukryté, některé z nich se ve skrýších udusily, jiné zemřely hlady. Po strastiplné cestě je čekal další šok - místo slušné práce se začaly učit, jak být prostitutkou.
Nejčastěji mířily do Číny, Koreji, Hong Kongu, na Filipíny nebo do Indonésie. Ale také do Ruska, Spojených států nebo do Indie. Byly známé jako joshingun, tedy ženská armáda, a byly velmi oblíbené. Samotné Japonsko ale na začátku 20. století začalo usilovat o vymýcení tohoto fenoménu, který podle nich špinil dobré jméno počestného Japonska. Mnoho karayuki-san se v té době vrátilo domu, velká část jich ale zůstala v zahraničí.
