Čechům se NATO líbí. Dokonce i polovině komunistů
Téměř tři čtvrtiny Čechů považují členství v Severoatlantické alianci za správné. Vyplývá to z výsledků průzkumu Centra transatlantických vztahů ke středečnímu 15. výročí vstupu České republiky do NATO. Nejvstřícnější postoj ke členství v alianci mají pravicoví a středopravicoví voliči.
Je to zvláštní, Češi jsou spokojeni s tím, že jsou v NATO. Sice jen pětina lidí zná rok, kdy ke vstupu došlo (12. března 1999), ale to se dá celkem pochopit. Kdo si to má pamatovat. Zajímavé je, jaké oblibě se NATO těší. Členství v alianci NATO považuje za správné 70 procent populace. Více než osmdesátiprocentní podporu má u voličů ODS, TOP 09 a KDU-ČSL. Z voličů KSČM pozitiva na alianci vidí 53 procent.
A nejen to. Více než tři čtvrtiny Čechů podporují aktivní účast NATO v boji proti mezinárodnímu terorismu a 58 procent je pro vysílání českých vojáků do zahraničních misí. To vůbec nevypadá jako odraz agresivních protizápadních názorů, které ovládají diskuse pod články na internetu a jejichž autoři budí dojem, že naťukají do počítače své výlevy a jdou si někam k zadnímu okénku ruské ambasády pro pár zasloužených rublíků. Je potěšitelné, že tohle tažení bolševikovi nevyšlo.
NATO přitom patřilo po desetiletí k největším přízrakům komunistické propagandy. Už malé děti se učily ve škole a na pionýrských schůzkách jména těch smrtonosných paktů: NATO, SEATO, CENTO, ANZUS, ANZUK. Znělo to skoro pohádkově, nikdo nevěděl, co to znamená, ale bylo jasné, že jsou to party zlých lidí, kteří nás chtějí zabít a ukrást nám vymoženosti. Pak se najednou všechno otočilo a devět let od doby, kdy pakt NATO byl nepřítelem, jsme se stali členy Aliance. Pořád se to lidem líbí, přitom, na rozdíl od vstupu do Unie, o členství v NATO nerozhodovalo žádné referendum a nevolíme si do něj žádné zástupce.
Alianci ano, Unii ne
Obliba NATO je ve velkém kontrastu s tím, jak občané vnímají EU. Podle průzkumu agentury STEM důvěřuje Evropské unii v současnosti 34 procent Čechů, což je vůbec nejnižší míra důvěry od roku 1994. Během doby členství v Unii životní úroveň v Česku vzrostla, můžeme svobodně cestovat a pracovat jako by v Evropě žádné hranice nebyly a jsme čistí příjemci plateb. Stejně se našinec cítí probodáván evropskými směrnicemi jako svatý Šebestián šípy. (Žádnou eurosměrnici samozřejmě žádný normální Čech v životě nečetl, ale někdo mu o tom řekl na facebooku a tak se rozhořčuje.)
Nejjednodušší vysvětlení popularity NATO je, že Češi se v něm cítí bezpečně. Vědí dobře, že sami se nemohou nikomu ubránit. Nezdá se jim ani, že by po nich někdo něco chtěl, povinnou vojenskou službu nemáme. Naše účast v zahraničních misích nepřináší žádné ohromující počty zabitých vojáků. Armáda sama o sobě se těší mezi společenskými institucemi nejvyšší důvěře, což je kvůli jejím různým skandálům s výzbrojí a penězi až s podivem. Možná je to tím, že za vojáky vystupují v mediích profesionálové, u kterých mají občané pocit, že své práci rozumí – na rozdíl od politiků.
To se všechno může změnit, kdyby se naše armáda musela zapojit do vleklého a krvavého konfliktu. Pak by se objevilo odvěké volání po neutralitě, přičemž většina lidí netuší, že za neutrálního se nestačí prohlásit, ale ostatní to musí ještě přijmout, což opravdu není jisté. Možná si budeme moci už brzo ověřit, jak je láska k NATO trvanlivá. Bylo by asi lepší, kdybychom si to ověřovat nemuseli, protože být v Evropě válka, byla by to krvavá story, jakou by v Hollywoodu nevymysleli.
