Snímky z pekla: Henryk Ross pohřbil filmy z lodžského ghetta, aby je schoval před nacisty
Němečtí okupanti přiměli polského novináře k tomu, aby pracoval pro jejich režim ve statistickém oddělení Židovské rady. Ross tak měl na starost portréty na registrační karty a rovněž musel fotit propagandistické snímky přímo v ghettu. Riskujíc tvrdý trest pak používal zbytky filmů na dokumentaci běžného života za ostnatým drátem.
Sám patřil mezi 160 tisíc lidí, kteří tam žili. A dílem štěstí a náhody byl nakonec jedním z pouhých 877 přeživších. Za 4 roky existence ghetta v něm zemřela čtvrtina všech obyvatel hlady. V roce 1942 bylo hromadně odvezeno 20 tisíc Židů do Chemna a v roce 1944 dalších 70 tisíc do Osvětimi.
Po osvobození se Ross vrátil zpět do ghetta a zjistil, že více než polovina z ukrytých negativů zůstala nepoškozena. Některé snímky byly dokonce použity při soudním procesu v Jeruzálemě s Adolfem Eichmannem. Ke zveřejnění kompletního archivu ale došlo až po Rossově smrti. Za jeho života docházelo ke zveřejňování jen těch snímků, které odpovídaly popisům utrpení, jenž většina obyvatel ghetta zažívala.
Polský fotograf ale zachytil i jiné stránky tehdejšího života. Hrající si děti, šťastné matky s dětmi a rodinné oslavy tamní smetánky, která žila na dané poměry celkem klidným životem. I když o životě a smrti samozřejmě vždy rozhodovali nacisté. Tyto snímky ale Ross nikdy nezveřejnil. Patrně nechtěl, aby zlehčovaly utrpení, kterým si lidé v ghettu prošli.
