Tísnivá pustina po katastrofě ožívá, okolí jaderné elektrárny v Černobylu je turistickým hitem
Návštěvníky černobylské zóny zasáhnou tři silné dojmy – pocit vlastní malosti v porovnání se silou přírody, která postupně dobývá betonové a asfaltové plochy. Úzkost z prázdnoty celé oblasti a údiv nad gigantickými proporcemi sovětského plánování, jež dalo vzniknout nejen sociálnímu experimentu v podobě města Pripjať, ale také obřímu komplexu několika jaderných reaktorů.
Černobylská oblast se v posledních letech stává jedním z nejexponovanějších turistických lákadel Ukrajiny. Uzavřená zóna obklopující reaktor číslo čtyři, který na konci dubna roku 1986 způsobil největší jadernou katastrofu v historii lidstva, jen za loňský rok přivítala na čtyřiadvacet tisíc lidí.
Rok 2017 by přitom měl být ještě rušnější: půjde totiž o první plnou sezonu oblasti s novým hangárem, který přikryl starý ikonický sarkofág místa neštěstí.
Propustka od ministerstva
„Letos budeme mít hodně práce,“ předpovídá spokojeně a zároveň s mírným zděšením Nazar, jeden z místních průvodců. Jako takřka každý Ukrajinec, i on má dvě zaměstnání – jedno na placení daní, jedno na uživení rodiny.
Původně vystudovaný elektrotechnický inženýr si prováděním návštěvníků po zóně přivydělává, jak sám říká, „na to, až přijde nečekaně vysoký účet za plyn v zimě“. V zóně však, na rozdíl od vojáků, inženýrů a vědců, dlouhodobě nepobývá, jen návštěvníky provádí, vypráví historii místa a vysvětluje, co a jak zde nyní funguje.
Ti, kteří do uzavřené oblasti zavítají, technicky nejsou turisté, ale „návštěvníci“. Tento status s udělením povolení ke vstupu do zóny schvaluje ukrajinské ministerstvo pro mimořádné situace, které má díky zvyšujícímu se zájmu světa o Ukrajinu v poslední době napilno. Není to přitom dáno jen probíhajícím konfliktem na Donbasu či anektovaným Krymem, ale obecně se zvedajícím povědomím o historii této velké země a způsobu, s nímž se dodnes vypořádává s následky jaderné katastrofy.
