Okamžik před katastrofou: Děsivě klidné fotografie, které ale těsně předcházely smrti
Fotografie katastrof jsou děsivé. Ale ještě děsivější mohou být scény vyfotografované několik okamžiků před tím, než k tragédii došlo. Mnohé z nich jsou klidné, harmonické i veselé a nenesou žádnou známku toho, že by měly předcházet něčemu strašnému. U jiných je zase zřejmé, co se za pár okamžiků stane. Některé z tragédií jsou známé, jiné ryze osobní. Mezi nechvalně proslulé události bezpochyby patří havárie raketoplánu Challenger, symbol fatálního selhání NASA.
Ve fotogalerii najdete poslední fotografii usměvavé posádky plné optimismu, která se loučí před odletem. Raketoplán Challenger byl připravený k odletu 28. 1. 1986 na rampě na mysu Canaveral. Starty raketoplánu už byly tehdy pro Američany rutinní záležitostí, a tak panovala v publiku skvělá nálada.
Za havárií stálo propálené těsnění segmentů pravého bočního startovacího motoru, kde se přepálil spodní spoj, špice motoru prorazila horní část centrální nádrže a došlo k explozi. Kabina se odtrhla od raketoplánu a narazila na hladinu Atlantiku při přetížení 200 G. Za takových podmínek je náraz na vodní hladinu podobný jako dopadnout na beton.
Pád trosek kabiny trval 2 minuty a 45 vteřin. Oficiální prohlášení NASA nejprve tvrdila, že členové posádky netrpěli, protože ztratili vědomí několik vteřin po explozi raketoplánu kvůli nedostatku kyslíku. Po pozdějších rekonstrukcích se ale ukázalo, že to nebyla pravda. Tři členové posádky například použili během pádu dýchací přístroje, které potápěči našli na dně Atlantiku. Jak bývalo zvykem, kosmonauti na sobě neměli ani skafandry, pouze lehké kombinézy a ochranné přilby.
Na snímky těsně před katastrofou se podívejte do galerie:
Později se ze zápisu o montážích osudového pravého pomocného startovacího motoru zjistilo, že došlo k odchylce jednoho z kritických dílů o 15 milimetrů. Závadu napravil hydraulický lis, ale mohlo přitom dojít k poškození těsnění. Pravděpodobnější však je, že na vině byl noční mráz, kvůli kterému možná gumové těsnění v motoru ztuhlo, anebo narušil elasticitu tmelu použitého k opravě závady. Tmel pak mohly horké plyny snadno narušit.
Ještě v noci na osudný den mluvili inženýři firmy Morton Thiokol, která motory dodávala, s vedením NASA. Obávali se důsledku nízkých teplot. V tepelně izolovaných motorech mohly klesnout až na minus 17 stupňů Celsia a v takových podmínkách nebyly ani testovány.
Po katastrofické explozi raketoplánu vedoucí letových operací Moore zalhal. Tvrdil, že neví, co za havárií stojí. Problémy s těsněními ve startovacích motorech přitom NASA provázely už od roku 1981. V červenci 1985 napsal odborník na startovací motory Davis Moorovi, že těsnění v motorech neplní svou funkci a jsou nespolehlivá. „Udělějte s tím něco!“ stálo v dopise. Davis upozorňoval, že k poškození těsnění došlo již sedmnáctkrát. NASA s tím však neudělala vůbec nic.
