Karanténa zachraňovala od smrti už od morových epidemií. Byla ale také nástrojem pro zjednávání pořádku
Ačkoliv lékaři ve 14. století nerozuměli virům, karanténa a dezinfekce jim byla vlastní už v dobách morových epidemií. Nouzová opatření, která lékaři zaváděli v městech již před sedmi sty lety, se od těch dnešních příliš nelišila.
„Už tehdy lidé moc dobře věděli, že s obchodovaným zbožím musíte zacházet velmi opatrně, protože nemoc se může rozšířit i skrze objekty a jejich povrchy. Omezení osobního kontaktu by nebylo dostatečné,“ říká profesorka moderní evropské historie Jane Stevens Crawshaw z Oxford Brookes University.
První karanténa
Jaderské přístavní město Ragusa, dnešní Dubrovník, bylo první, kde byla povinná karanténa všech přijíždějících lodí a obchodních karavanů ošetřena právně. Díky ní bylo možné včas detekovat infekce, které by obyvatele mohly ohrozit.
Doklad, který zázračně přežil v dubrovnických archivech, uvádí, že 27. července roku 1377 přijala městská hlavní rada zákon, „který stanoví, že ti, kteří pocházejí z morem napadených oblastí, nevstoupí do Ragusy nebo do jejího okresu, dokud nepřečkají měsíční karanténu na ostrově Mrkan nebo ve městě Cavtat“.
Mrkan byl neobydlený skalnatý ostrov nacházející se jižně od města a Cavtat byla oblast na konci karavanové silnice, kterou využívali obchodníci na pevnině při cestě do Ragusy, píše Zlata Blazina Tomic v knize Expelling the Plague: The Health Office and the Implementation of Quarantine in Dubrovnik, 1377–1533.
Tomic zde dále uvádí, že někteří historici medicíny považují Ragusův karanténní edikt za jeden z největších úspěchů středověké medicíny. Nařizováním izolace zdravých námořníků a obchodníků po dobu třiceti dní ukázali ragusští lékaři pozoruhodnou znalost inkubační doby obávané nemoci. Noví příchozí by totiž možná nevykazovali příznaky moru, ale pokud by nebyli v izolaci drženi dostatečně dlouho, mohl by se projevit později. A pak už by bylo pozdě.
Třicetidenní období stanovené v karanténním řádu z roku 1377 bylo v italštině známé jako trentino, ale Stevens Crawshaw říká, že lékaři a úředníci měli také pravomoc ukládat kratší nebo delší pobyty. Anglické slovo „karanténa“ je přímým potomkem karantény, tedy italského slova označujího pobyt v izolaci po dobu 40 dnů.
Proč zrovna 40?
Lékaři možná předepisovali 40denní karanténu, protože tento počet dní měl pro středověké křesťany velký symbolický a náboženský význam. Když Bůh zaplavil Zemi, pršelo 40 dní a 40 nocí a Ježíš se postil na poušti 40 dní.
Stevens Crawshaw říká, že ještě před příchodem moru se biblická představa 40denního období očištění stala pro většinu lidí standardní zdravotní praktikou.
A také po porodu se očekávalo, že nová matka si odpočine 40 dní.
Karanténa s vykřičníkem
I přes nový karanténní zákon byla Ragusa nadále silně sužována morem, a to především v letech 1391 a 1397. Jako námořní město si ale nemohla dovolit odříznout se od obchodu zcela.
A jelikož karanténní opatření nezachránila Ragusany před nemocí, přesto byla dál nařizována, Stevens Crawshaw se domnívá, že zákony mohly sloužit také jinému účelu – restrukturalizaci a obnovení pořádku ve městě.
„S jakoukoli epidemií samozřejmě rostou rizika sociálního rozmělnění, rozsáhlé paniky nebo naopak mocenského uspokojení, což může být stejně nebezpečné jako hrozící nemoc samotná,“ říká Stevens Crawshaw.
„Existuje spousta emocí, které je třeba uznat a předvídat, což bylo součástí politiky stejně kdysi jako dnes,“ dodává.
Otevřete lazaretty!
Karanténa nebyla jediným nástrojem, který sloužil v boji s morovými ranami. Ragusa byla také prvním městem, které založilo dočasnou morovou nemocnici na jiném ostrově zvaném Mljet. Tento nový typ státem financovaného léčebného zařízení se brzy stal známým v celé Evropě pod názvem lazaretto.
Název údajně vznikl ze slova Nazaretto, zkratky pro lagunový ostrov, na kterém Benátky postavily svou první stálou morovou nemocnici Santa Maria di Nazareth. Lazaretto plnilo dvě funkce. Jednak sloužilo jako středisko lékařské léčby, jednak oddělovalo zdravé občany, takže bylo i karanténním zařízením.
Byl to způsob, jak se soucitně starat o nově příchozí i místní občany, kteří onemocněli morem, a přitom je udržovat v dostatečné vzdálenosti od dosud zdravých lidí. Pacienti zde dostávali čerstvé jídlo, čisté ložní prádlo a dostupnou léčbu. Vše zdarma, hrazené státem.
„Na tehdejší dobu to byla opravdu pozoruhodná struktura veřejného zdraví, do které vláda musela investovat obrovské částky peněz,“ doplňuje Stevens Crawshaw.
„Bez ohledu na to, zda v Benátkách zrovna řádil mor, byly tyto nemocnice trvale obsazené, připravené a čekají na příchozí lodě, u nichž bylo podezření, že mají jakoukoliv infekční chorobu,“ uzavírá.
