Skutečné případy rady Vacátka: Z nešťastného utonutí se vyklubala loupežná vražda
Tu větu pronesl rada Vacátko hned několikrát: „Kdyby se to stalo o kus dál, už by to patřilo četnictvu a my bychom byli bez starostí.“ Případ, o němž bude řeč, se „o kus dál“ skutečně stal, ale Bezpečnostní oddělení pražské policie na něm s četnictvem přesto pracovalo. Na počátku byla smrt ženy, která utonula při návratu z nedělního výletu do Vraného nad Vltavou.
„Bylo to v neděli 1. září tohoto roku, když k večeru vracely se po proudu Vltavy malé canoe a hausboaty. Již se stmívalo, když poslední opozdilci propádlovali kolem chuchelské zátočiny, zvané přáteli Vltavy Velrybí zátoka. Mezi posledními byla malá canoe, ve které seděl muž a žena. Přijeli z Vraného a ve tři čtvrtě na osm míjela jejich loďka pobřežní celní budku. Příslušník finanční stráže Karel Chalupa, který měl službu, zpozoroval najednou, že se canoe převrátila a posádka se ocitla ve vodě,“ vylíčil počátek událostí z roku 1935 deník Expres.
Celník Karel Chalupa skočil do služební loďky a pádloval proti proudu Vltavy směrem k převrácené kánoi. „Asi po patnácti metrech zahlédl hlavu nějakého člověka a jeho pravou ruku, jíž rozhrnoval vodu. Vypadalo to, jako by zápasil s vodou, ale při tom ještě něco dělal ve vodě. Chalupa dojel až k němu a několikráte naň volal, aby se chytil jeho loďky, leč onen muž na tyto pobídky nereagoval. Třikráte plul Chalupa kolem jeho hlavy a vytáčel loďku tak, aby se tonoucí mohl chytit. Ten se však na něj pouze zlostně rozkřikl: Nemotejte se mi tady s tou loďkou!“ popisuje následující dění na vltavské hladině Večerník Národních listů.
Teprve nyní Chalupa poznal, že jde o muže. „Znovu se otočil, aby viděl, proč si ten č1ověk nepřeje jeho pomoci. A tu spatřil, že se vedle mužovy hlavy vynořila ještě jiná hlava, z níž zahlédl jen vlasatou část, a co je podstatné – muž měl kolem jejího krku obtočenu levou ruku,“ pokračoval populární pražský list.
„Kdo vám v řece zůstal?“ zavolal na muže Chalupa.
„Má žena, ale je velice dobrá plavkyně. Jistě se zachrání,“ křikl muž z vody a začal plavat pryč od Chalupovy loďky. Asi po pěti metrech se potopil. Voda na hladině se propadla do víru, „jako by za sebou stáhl do vody nějaký těžký předmět“, vypověděl později úředník finanční stráže.
Pak se chvíli nic nedělo, až se muž znovu vynořil – o dobrých patnáct metrů dál, které musel uplavat pod vodou – a křikl na Chalupu: „Tady budeme hledat!“
„Co?“ zeptal se dezorientovaný Chalupa.
„No moji ženu přece,“ odpověděl muž a dodal: „Není tu hluboko, stojím na pevné zemi.“ Chalupa konečně dostihl muže stojícího nyní na pevném dně, chvíli se rozhlíželi okolo, ale hladina byla klidná a ženu nikde neviděli. Neznámý muž se chytil okraje od loďky, vyšvihl se přes její okraj a nechal se odvézt na chuchelský břeh.
Kdo byl onen muž?
To bude za několik hodin vědět celá republika. Jméno Karla Würdiga, osmačtyřicetiletého pražského kadeřníka a stárnoucího Casanovy, se objeví na prvních stránkách novin. Ženou, která ho ve výletní lodi provázela, pak byla jeho manželka, šestačtyřicetiletá Anežka Würdigová. Od jejich svatby uplynul pouhý měsíc.
Kufřík plný peněz
Do branické půjčovny loděk dorazil Karel Würdig krátce po jedenadvacáté hodině. Byla už hluboká tma, když se s jejím správcem Františkem Hrstkou vydali na řeku hledat ženu a také kožený kufřík, jejž manželé Würdigovi na dně lodi převáželi. To první po chvíli objevili – tělo Anežky Würdigové plulo bezvládně po hladině, druhé nikoli. Würdig odešel na četnickou stanici v Malé Chuchli, aby nahlásil pravděpodobné utonutí manželky a ztrátu kufříku.
„Co v něm bylo?“ zajímali se četníci.
„Víc než devadesát tisíc korun,“ odpověděl Würdig. Četníci nevěřili vlastním uším.
„Peníze na domek, který jsme si vyhlédli na Spořilově, ale teď se nejspíš utopily,“ vysvětloval dál Karel Würdig a popsal průběh osudných chvil. Vraceli se z celodenního výletu do Vraného nad Vltavou, když se manželka rozhodla, že bude pádlovat. Přemlouval ji, ať to nedělá, ale ona se náhle vztyčila v kanoi, aby si přesedla do předního sedadla. Šlápla při tom na okraj loďky a ta se převrhla. Würdig se pokoušel udržet rovnováhu, jenže vzápětí také on přepadl do vody, jen na druhou stranu. Vynořil se asi tři metry od kánoe a musel ji podplavat, aby se dostal ke své ženě. Chtěl ji ve vodě zachytit, jenže ta se ponořila a dál už ji nespatřil. Naposledy zahlédl její levou ruku, jak se pokouší zachytit okraje lodi. „Byla to dobrá plavkyně“, uzavřel svou výpověď na četnické stanici Karel Würdig, „musela ji zachvátit křeč. Nedalo se jí pomoci.“
Poté se vrátil do hotelu Slavie v Podolí, kde se s manželkou předchozího dne ubytovali, a přespal tu. Mrtvola ženy zůstala v kantýně branické půjčovny loděk – v jedenáct hodin dopoledne byla převezena do márnice v Hlubočepích. Místní lékař ještě předtím konstatoval, že smrt nastala utonutím a na těle nejsou patrné stopy cizího zavinění.
Přesto zůstávalo na celém případu mnoho podivného a četnictvo se rozhodlo celou věc zevrubněji prozkoumat. S žádostí o pomoc se obrátilo na pražské Bezpečnostní oddělení v Bartolomějské ulici.
To bylo v pondělí 2. září 1935.
Hlava, nebo polštář?
O dva dny později, ve středu 4. září dopoledne, se konal pohřeb Anežky Würdigové. Snímek pořízený na Olšanských hřbitovech redaktorem bulvárního tisku je výmluvný. Zachycuje Karla Würdiga před rakví coby hlavního pozůstalého. Rodina Anežky Würdigové v čele s ženiným bratrem Josefem Petráškem stojí stranou. Odkud pramenil tento odstup?
To prozradily už následující chvíle…
Od pohřbu neuplynula ani hodina, když byl kadeřník Karel Würdig zatčen a obviněn z vraždy své ženy. Její tělo bylo ještě před zasypáním hrobu exhumováno a převezeno do německého patologického ústavu.
Četnictvo, do jehož rajónu – zatím jen domnělý – zločin spadal, jednalo na základě svědectví Karla Chalupy, jenž trval na tom, že kadeřník svíral v rukou hlavu své ženy. Pak se oba ponořili a později vyplaval na hladinu sám. „Byla to ženská hlava. Vím to určitě, viděl jsem to zřetelně. Jsem šestadvacet let ve službě, znám poměry na vodě a vím, co říkám…“
Podobně vypovídali i další svědci, kteří tragédii pozorovali a shodně popisovali zvuky, „jako když se někdo škrtí nebo topí“. Zároveň nikdo neslyšel, že by muž volal o pomoc.
Karel Würdig všechna svědectví odmítal – a tvrdil, že nešlo o hlavu, ale o polštář s třásněmi, který vypadl z lodi a on se jej pokoušel zachytit. V nastávající tmě si ho svědci spletli s hlavou jeho manželky.
Přichází Josef Rybář
Postupně vycházely najevo i další podezřelé okolnosti. Například to, že Würdig byl nejen vynikající plavec (vyrůstal na břehu Jizery), přesto nedokázal svou ženu zachránit, ale také zkušený vodák, dokonce místopředseda Československého svazu kanoistů. Bylo proto zvláštní, že nasměroval svou loď na opačnou stranu řeky, než kudy vedla obvyklá vodácká trasa.
Jak se také záhy ukázalo, Anežka Würdigová neuměla přes manželovo tvrzení vůbec plavat. Až se bude později ptát soudce Mareček kadeřníka Würdiga na její plavecké dovednosti, odpoví: „Ona říkala, že jí to jde dobře.“
„Ale vy jste přece dobrý plavec, dovedete tedy posoudit sám, jak to dovedla?!“ nedá se odbýt soudce.
„Torpédo jí šlo velice dobře.“
„Co je to?“ nechápal vládní rada Mareček.
„Ten přístroj k plavání.“
„Aha, ten pro malé děti,“ pochopil konečně soudce a v jednacím sále zavládl smích.
Podezřelé bylo i to, že na Vltavě panoval osudného dne nízký stav vody. Hloubka v místě, kde se loďka převrhla, byla asi 140 až 170 centimetrů. Würdigová měřila 158 centimetrů. Stěží by se sama utopila.
Hlavním trumfem vyšetřovatelů se ale stal nález onoho kufříku, v němž manželé převáželi 94 tisíc. Nenašel se na vltavském dně nebo v nějaké zátočině, kam jej zanesl proud, jak by odpovídalo Würdigovu líčení, ale na Bezpečnostním oddělení v Bartolomějské ulici se s ním přihlásil holič Josef Rybář z Královských Vinohrad.
Bylo pondělí ráno (tedy den po událostech z 1. září 1935), když u něj Würdig zazvonil a poprosil ho, zda si u něj může kufřík schovat. Würdig očividně nepočítal s tím, jak široce se bude jeho případu tisk věnovat. Když si totiž jeho někdejší kolega Josef Rybář přečetl několik článků líčících podezřelý průběh událostí v Malé Chuchli, dal si dvě a dvě dohromady a vydal se na policejní ředitelství.
Jak se záhy zjistilo, dalších deset tisíc z kufříku skončilo v pondělí ráno u jistého Antonína Davida ze Žižkova, kterému Würdig dlužil, zbylé čtyři tisíce měl kadeřník u sebe. To, že odešel v pondělí časně ráno s kufříkem, potvrdil také zaměstnanec hotelu Slavie, kde holič bydlel.
Proč o kufříku, který očividně nebyl v loďce, ale během nedělního výletu do Vraného nad Vltavou zůstal v hotelu, lhal?
Würdig nejprve tvrdil, že chtěl peníze uschovat pro syna zemřelé manželky a těch deset tisíc si jednoduše vzal na splacení dluhu (posléze se zjistilo, že syna zemřelé vůbec neznal). Poté svou výpověď změnil – manželka mu prý celých 94 tisíc dala jako věno a on se je rozhodl skrýt před věřiteli.
Jednoduše bylo toho víc než dost, aby mohl být pražský kadeřník a vášnivý vodák Karel Würdig zatčen…
Svůdník s pěstěnými nehty
Karel Würdig se vyučil kadeřníkem. Za války pracoval ve Vídni. Tady se také v roce 1918 poprvé oženil. Po vzniku republiky odjel do Československa a zkoušel se uchytit v různých povoláních – založil si obchod s uměleckými předměty, pracoval jako obchodní cestující pro pojišťovnu, ale nic se mu nedařilo a u ničeho dlouho nevydržel. V mezidobí působil vždy jako kadeřník.
Naposledy si v roce 1934 otevřel za peníze jisté kuchařky rychložehlírnu šatů, ale také tentokrát jen utratil ženiny peníze a obchod skončil v dluzích. To bylo v lednu 1935. Karel Wurdig dlužil, kam se podíval – dohromady sedmdesát tisíc korun.
Dle všeho měl jedinou opravdovou vášeň – ženy. Jeho solidní vzhled postaršího elegána, vybrané oblečení, pěstěné nehty, decentní vystupování a výmluvnost je okouzlovaly, a tak se střídaly po jeho boku často jen v rozmezí dnů. Občas to plodilo incidenty. Ten nejvážnější nastal, když odloudil manželku dalšímu ze svých kolegů – Oldřichu Hornovovi.
Inzerát
V březnu 1935, dva měsíce poté, co zkrachuje jeho poslední podnik s žehlírnou, si Karel Würdig podává inzerát – takzvané nabídnutí k sňatku, v němž píše, že „je mu samotnému smutno a cítí se opuštěn“. Vydává se za bankovního úředníka pod penzí s měsíčním příjmem 1900 korun, jenž může jít za sedm let s plným platem do penze. Nyní hledá ženu odpovídajícího věku s přiměřeným věnem. Z mnoha odpovědí vybírá tu od rozvedené šestačtyřicetileté obchodnice Anežky Němečkové, rozené Petráškové, z Hnidous u Kladna. Ta vášnivému kanoistovi napíše, že je „slušná a zachovalá brunetka“ a má úspory ve výši 130 000 korun.
Würdigovi nyní nijak nevadí ženina korpulentní postava a odepisuje, že do sta tisíc jsou k mání „krásné objekty“. Bez prostředků ani po koupi takové vily nezůstanou, živi budou z jeho pěkné penze. Slovo dá slovo a 25. července 1935 se koná na vinohradské radnici svatba. Würdig nadále vystupuje jako úředník pod penzí a během námluv udržuje milostný poměr s dalšími ženami.
Na letní byt odjíždějí novomanželé do Stříbrných Hor u Horažďovic. Chodí tu na procházky, ale manželka si také poprvé přítelkyni stěžuje, že je k ní muž chladný. Würdig tráví čas v kánoi na místním rybníku. Pravidelně také jezdí na horažďovickou poštu a vyřizuje korespondenci. Jednoho dne ženě oznámí, že vila je připravena ke koupi, a ta vybere v záložně v Plánici 77 tisíc a v živnostenské bance v Plzni dalších 20 tisíc korun. Pak už se vrací do Prahy. Ubytují se v již zmíněném hotelu Slavie v Podolí a hned druhý den ráno vyrazí na osudný výlet do Vraného.
Na místě činu
Proces s Karlem Würdigem začal 17. října 1935. A hned druhý den nabral – alespoň z hlediska médií – senzační průběh, když se porota, žalobce, obhájce i soudci odebrali na místo činu. V půl jedenácté dopoledne přerušil předseda soudu, vrchní rada dr. Mareček, jednání a krátce nato „dojel do Malé Chuchle autobus s porotním soudem, na jehož střeše byla umístěna šedozelená canoe s číslem Pa 907“, vylíčil další události deník Expres.
Poté začala praktická rekonstrukce událostí z 1. září 1935. Stavitel inkriminované kánoe, jinak mimořádně populární pražská postava a „starý mořský vlk“ pan Šlégl, předvedl soudcům i porotcům stabilitu pět metrů dlouhé a 90 centimetrů široké lodi, kterou měl Würdig půjčenou. „Vplul s ní až do prostředku Vltavy. Pak ji hodně rozkýval, a přesto, že je dnes voda o 20 centimetrů vyšší než tenkrát a vítr ji silně vzdouvá, stojí šedozelená canoe Pa 907 pevně. Nepřevrhla se,“ pokračoval list.
Poté usedá do své loďky celník Karel Chalupa a na vodě demonstruje sled událostí, jak je sám vnímal. Místo, na kterém se na Vltavě zastavil, je od jeho budky vzdálené asi sedmdesát metrů.
Nejdůležitější postavou celé rekonstrukce je však, zdá se, znalec z oboru kanoistiky, advokát dr. Lankaš. Přítomných svědků, a zejména Karla Würdiga se vyptává na podrobnosti a vše si pečlivě zapisuje. Druhý den přečte v soudní síni své dobrozdání. Jeho závěry jsou pro obžalovaného zdrcující:
O místě, na němž se celá věc odehrála: Kanoisté se zpravidla vyhýbají levé straně Vltavy a plují buď uprostřed řeky, nebo zprava. Činí tak kvůli proudu, který by je při jízdě vlevo stahoval ke břehu, a zároveň se tak vyhýbají trati parníků, jež plují po levé straně. „Plyne z toho, že měl-li obžalovaný v úmyslu provést čin, ze kterého jej viní žaloba, vybral si k tomu velmi dobré místo, neboť osoba v tomto místě potopená pod vodou jest rychle unášena proudem.“
O lodi, na níž Würdig s manželkou jel: Je to loď cestovní, nikoliv závodní, proto se vyznačuje velkou stabilitou. Mohla by se sice převrhnout náhlým a prudkým tlakem na okraj, ale muselo by jít o skutečně velkou sílu. Dr. Lankaš považuje také za vyloučené, aby Würdig vypadl z loďky napravo, jak tvrdí. Při tom, jak události líčí, mohl vypadnout pouze dozadu nebo nalevo jako jeho manželka.
O chování obžalovaného po potopení lodi: Würdig tvrdí, že mezi ním a jeho paní byla loď, kterou podplaval. Podle znalce je to však z vodáckého hlediska velmi nepravděpodobné, protože každý zkušený kanoista chce mít zachraňovanou osobu stále na očích a rozhodně se nebude nořit pod hladinu a podplavávat loďku, protože by tak ztratil orientaci. Naopak každý vodák by v takové situaci loďku odstrčil, eventuálně se protáhl nad ní (nabrala již vodu a byla z půlky potopená).
O tom, že Würdig chytil do ruky polštář a jeho navlhlé třásně mohly vzbudit dojem, že drží v ruce vlasatou ženskou hlavu: Podle znalce vodáctví dr. Lankaše je to velmi nepravděpodobné, skoro nemožné, protože každý kanoista přirozeně zachraňuje dříve svou ženu než věci, které vypadly do řeky, zejména když ví, že neumí plavat.
Osud polárníka Vojtěcha
Dr. Lankaš dočetl odborný posudek a v soudní síni nebyl snad nikdo, kdo by věřil v kadeřníkovu nevinu. Jenže pak si vzal slovo Würdigův obhájce dr. Vladimír Veselý a obraz tragických událostí se začal pozvolna měnit. Pod tlakem otázek musel soudní znalec uznat, že nemůže ve skutečnosti zcela vyloučit, že se události seběhly tak, jak je popsal obžalovaný Karel Würdig. Jediné, co ví jistě, trval na svém dr. Lankaš, je, že se Würdig nepřevrhl do řeky na pravou stranu, jak stále tvrdí.
To obhájci stačilo.
Poté, co další soudní znalec, dr. Marx z německého patologického ústavu, jenž zemřelou pitval, nemohl prokázat, že k utopení došlo násilnou cestou, považoval dr. Veselý zločin za zcela neprokázaný. Poukazoval při tom na tmu i rychlost, v níž se vše odehrálo, a vzdálenost, z jaké svědci událost pozorovali. Dále tu bylo klíčové svědectví muže, jemuž obžalovaný svedl ženu. „Lze mu snad bez výhrad věřit?“ položil sobě i porotcům řečnickou otázku obhájce dr. Veselý a vyrovnal se také s argumentem, že se zkušenému kanoistovi, jakým Karel Würdig byl, nemohla podobným způsobem převrhnout kánoe.
Upozornil totiž na případ českého polárníka Václava Vojtěcha (1901–1932), jenž jako první Čech vstoupil v roce 1929 na území Antarktidy a byl vyznamenán – též jako první Čech – nejvyšším americkým vyznamenáním: Zlatou medailí Kongresu. Poté však v pouhých třiceti letech tragicky zahynul. „Vzpomeňte jen případu slavného polárního badatele, druha admirála Byrda, našeho doktora Vojtěcha. Tento zkušený plavec, který se tak bezpečně pohyboval mezi ledovou tříští různých moří, zahynul právě pod takovou stabilní kánoí, když se s ním převrhla na našem Labi, a on, tak skvělý plavec, se už z vody nedostal,“ argumentoval energicky obhájce Veselý.
Svou řeč zakončil apelem i výzvou: „Slavná poroto, můžete snad říci, že Würdig je zbabělec, ale nemůžete připustit, že je vrah, protože neučinil vše, co bylo v jeho silách na zachránění své ženy. Proto nemůže být ještě souzen pro vraždu. Nevezmete si přece na svědomí, abyste odsoudili člověka jen proto, že jel snad jen neopatrně kánoí. Prosím proto, suďte spravedlivě.“
Rozsudek
Bylo 21. října 1935 osm hodin večer, když se dvanáctičlenná porota vrátila do velké jednací síně pankráckého soudu a oznámila své rozhodnutí. Bylo jednomyslné. Porotci si přes heroickou snahu obhájce byli jistí – Karel Würdig se dopustil loupežné vraždy, a to z pohnutek nízkých a nečestných. Předseda soudu, vrchní rada dr. Mareček, vynesl poté rozsudek. Pražského kadeřníka odsoudil k pětadvaceti letům těžkého žaláře. Trest zanedlouho potvrdil i brněnský odvolací soud.
Zajímavou zprávu přinesly v březnu 1936 Lidové noviny. Měla jen několik řádků a skrývala se na zadní straně. Doba slávy vltavského případu dávno minula. Karel Würdig se podle ní po přijetí do plzeňské věznice na Borech zhroutil a ke svému činu, přesně tak, jak ho popsala obžaloba, se konečně doznal.
