Před 80 lety Němci udeřili na západní frontě a bleskovou porážkou Francie ohromili celý svět
Desátého května 1940, po úderech Luftwaffe na letiště, velitelská stanoviště, vojenské sklady a nejdůležitější průmyslová centra ve Francii a v Beneluxu, v 5.35 h zahájila německá pozemní vojska vpádem do neutrálního Nizozemska, Belgie a Lucemburska realizaci své první strategické operace na západní frontě – „Fall Gelb“. Téhož dne v Británii odstoupil Neville Chamberlain a ve funkci premiéra ho nahradil energický Winston Churchill, který jako jeden z velmi mála ve Spojeném království na hrozbu německé rozpínavosti dlouho poukazoval.
Na severním směru stálo 60 spojeneckých divizí proti 29 německým (poměr 2,07:1), zato na středním, tedy na směru hlavního úderu, 45 německých proti 18 spojeneckým (2,5:1), na jižním 36 spojeneckých proti 19 německým (1,89:1). Němci měli v záloze 42 divizí, kdežto spojenecká koalice jen 35 (1,2:1).
Zvítězila nová doktrína
Vzájemný poměr sil na západní frontě při zahájení německého útoku je předmětem ostrých sporů. Mnozí francouzští a britští autoři se snižováním množství zbraní a bojové techniky, jimiž disponovali spojenci, a naopak nafukováním německých sil snaží vysvětlit katastrofální porážku západních demokracií. Francouzský generál Fernand Gambiez v této souvislosti napsal: „Porážka Francie v roce 1940 byla mimořádnou událostí. Dnes víme, že pokud jde o celkový poměr sil, měla francouzsko-britská vojska převahu v tancích a dělostřelectvu. Přitom jejich slabost v letectvu nebyla tak velká, že by se z toho dala vytušit tak rychlá porážka.“
Četné francouzské tanky měly dobré takticko-technické parametry a pancéřováním i výzbrojí předstihovaly německé obrněnce, třebaže za nimi zaostávaly v rychlosti a ve schopnosti manévrovat. Jenže zatímco většina francouzských tanků byla rozdělena do samostatných tankových praporů a přidělena jednotlivým armádám (na severovýchodní frontě se polovina všech tankových praporů soustředila ve 2. skupině armád, v jejímž obranném pásmu Němci neplánovali aktivní bojovou činnost, kdežto v 2. a 9. armádě, na něž dopadl drtivý úder Kleistovy tankové skupiny, se nacházelo pouze šest tankových praporů), nepřátelské tanky se organizačně koncentrovaly v tankových svazcích k hromadnému nasazení.
Ovšem pokud jde o zkušenosti, úroveň bojové přípravy, a zejména strategickou koncepci, kdy šokovali protivníky smělou realizací průkopnické bleskové války, Němci soupeře výrazně převyšovali.
Překotný běh událostí
Odvážným nasazením výsadkářů a za aktivní pomoci nizozemské páté kolony, čítající 80 000 lidí, se Němci zmocnili mostů přes Másu a Albertův kanál, kde již 11. května dobyli klíčové obranné postavení Belgičanů – pevnost Eben-Emael. Dva dny nato prolomili spojeneckou frontu na řece Máse. Čtrnáctého vtrhli němečtí tankisté do Rotterdamu a téhož dne velitel nizozemských ozbrojených sil generál Henri Winkelman zastavil odpor. Dvě hodiny po podepsání kapitulace Luftwaffe omylem těžce bombardovala Rotterdam.
Sedmnáctého května padl Brusel a devatenáctého jmenovali generála Weyganda vrchním velitelem spojeneckých vojsk ve Francii.
Proradný král?
Ewald von Kleist proniknutím své úderné tankové skupiny k Lamanšskému průlivu v severní Francii a Belgii odřízl 1. francouzskou a belgickou armádu a britské expediční síly, jež nyní mohly dostávat posily a zásoby přes jediný přístav: Dunkerque. Šestadvacátého května padlo rozhodnutí o zahájení operace „Dynamo“, evakuace spojeneckých vojsk od Dunkerku.
Značně ji ztížilo rozhodnutí belgického krále Leopolda III. ze 27. května kapitulovat proti vůli vlády, jež ho za to v emigraci zbavila trůnu. Protokol o bezpodmínečné kapitulaci byl podepsán následujícího dne dvacet minut po půlnoci a Leopold III. si za to vysloužil břitké odsouzení. „Nikdy v dějinách nedošlo k takové zradě,“ pravil francouzský ministerský předseda Paul Reynaud v rozhlasovém projevu k národu. Generál Maxime Weygand volil ještě peprnější slova: „Jaké prase! Jaké ohavné prase!“ Sekundoval mu britský expremiér David Lloyd George, který 2. června napsal: „Můžete marně listovat v černých análech nejohavnějších králů na světě ve snaze najít černější a špinavější příklad perfidnosti a zbabělosti, než je ten, jehož se dopustil belgický král.“ Jenže tak jednoznačné to nebylo. Leopold III. sice nepochybně měl tak závažné rozhodnutí konzultovat se spojenci, kteří mu přišli na pomoc, velitel britských expedičních sil lord Gort se však neobtěžoval informovat Belgičany o úmyslu ustoupit k pobřeží a ani Londýn na tuto skutečnost belgickou vládu neupozornil.
Dunkerský zázrak
Když se Britové rozhodli evakuovat Dunkerque, odborníci nedoufali, že zachrání víc než dvacet až třicet tisíc mužů. Během devíti dnů se však britské admiralitě, jež pro evakuaci shromáždila 693 lodí, v součinnosti s francouzským námořnictvem a díky obrovskému nasazení prostých Angličanů, kteří vyrazili na bárkách, plachetních jachtách a motorových člunech zachránit „our boys“, podařilo to, o čem deník New York Times obdivně napsal: „Pokud bude anglický jazyk žít, bude slovo Dunkerque vyslovováno s úctou.“ Do 4. června se podařilo z Dunkerku pod velením admirála Ramsayho evakuovat a vysadit v Doveru 338 226 vojáků, z toho 123 095 francouzských, z nichž 102 570 zachránily britské lodě. Pozdější osočování Britů vichistickým režimem, podněcovaným goebbelsovskou propagandou, že „zrádný Albion“ nechal francouzské kamarády ve zbrani napospas osudu, tudíž postrádá opodstatnění. Z 861 plavidel účastnících se tohoto nevídaného podniku bylo 243 potopeno.
Němci se ve své dosavadní bilanci západního tažení chlubili, že zvítězili v největší bitvě světových dějin a do 4. června, kdy skončila první fáze jejich ofenzívy, zajali 1,2 miliónu vojáků a ukořistili výzbroj pro 75 až 80 divizí za cenu 10 252 padlých, 8463 pohřešovaných a 42 523 raněných.
Téhož dne odpověděl na jejich jásot Churchill projevem v Dolní sněmovně, jenž se navždy zapíše mezi nejodhodlanější vystoupení na obranu demokracie. „A i když veliké lány Evropy a četné staré a slavné státy upadly nebo snad ještě upadnou v moc gestapa a celého toho krásného ústrojí nacistické vlády, my necouvneme a neselžeme. Půjdeme až do konce, budeme se bít ve Francii, budeme se bít na mořích a oceánech, budeme se bít s rostoucí důvěrou a s rostoucí silou stále ve vzduchu, budeme hájit svůj ostrov, budiž cena jakákoli, budeme se bít na březích, budeme se bít na přistávacích plážích, budeme se bít na polích a v ulicích, budeme se bít na návrších; nikdy se nevzdáme, a i když, v což ani na chvíli nevěřím, byl by tento ostrov nebo veliká jeho část podmaněny a kdyby hladověl, pak naše říše za moři, ozbrojená a chráněná britským válečným loďstvem, by pokračovala v zápase, až z vůle boží vystoupí Nový svět v celé své moci a mohutnosti na záchranu a osvobození světa Starého.“
Německý triumf
Katastrofální porážka ve Flandrech stála zemi galského kohouta 30 divizí (13 polních pěších, šest motorizované pěchoty, pět záložních pěších, tři lehké mechanizované, dvě lehké divize pěchoty a jednu obrněnou divizi). Weygandovi zůstalo 71 oslabených divizí.
Němci rozvinuli pro operaci „Rot“, mající za cíl Francii dorazit, 140 divizí včetně deseti tankových a dvě motorizované brigády. Francouzští pěšáci a dělostřelci kladli na některých místech houževnatý odpor, takže Kleistova tanková skupina nedokázala první den útoku prolomit obranu 7. armády generála Frèra. Zato Hothovy divize už 6. června prolomily obranu 10. francouzské armády. Desátého června vyhlásila válku Francii a Británii Itálie, ale její útok v Alpách skončil první ze série ostud, jež italskou armádu s výjimkami provázely po celou druhou světovou válku. Čtrnáctého června Němci vstoupili do Paříže, prohlášené za otevřené město. Šestnáctého podala Reynaudova vláda demisi a k moci přišel hrdina od Verdunu – čtyřiaosmdesátiletý maršál Philippe Pétain, jenž 17. června pronesl kapitulantský projev, který armádu natolik demoralizoval, že během několika dní se vzdalo 1,1 miliónu francouzských vojáků, mnohem víc než za celé dosavadní tažení!
Dvacátého června promluvil v rozhlase znovu: „Od 13. června byla žádost o příměří nevyhnutelnou. Toto ztroskotání vás překvapilo a tážete se po příčinách. Řeknu vám je. Prvního května 1917 jsme měli ve zbrani ještě 3 280 000 mužů, ačkoli vražedné boje trvaly tři roky. V předvečer nynější bitvy jsme měli o půl milionu méně. V květnu 1918 jsme měli 85 britských divizí; v květnu 1940 jich bylo jen deset. Roku 1918 jsme měli s sebou 58 italských a 42 amerických divizí… Slabost našeho materiálu byla ještě větší než slabost našich stavů. Francouzské letectvo bojovalo své vzdušné boje v poměru 1:6. Byli jsme méně silní než před dvaadvaceti lety, měli jsme také méně přátel. Příliš málo synů, příliš málo spojenců, to jsou příčiny naší porážky.“
Nechyběly však projevy hrdinství francouzských vojáků, jako třeba dělostřelce Paulina Houbého, kadetů jezdecké školy ze Saumuru a četných posádek Maginotovy linie, jež bez ohledu na rozkaz z 12. června o její evakuaci pokračovaly v boji. Dvaadvacet tisíc francouzských vojáků zastavilo palbu teprve několik dní po podepsání příměří na základě zákroku komise složené z francouzských a německých důstojníků a posádka pevnosti Écluse se držela až do 3. července 1940! Bez ohledu na to však skončila francouzská armáda v anketě historického oddělení generálního štábu Izraelských obranných sil z roku 1957 svými kvalitami s 39 body ze sta možných jako osmá, předposlední z armád účastnících se druhé světové války, následována italskou armádou s 24 body.
Němci nechali Francouze vypít pohár hořkosti až do dna. Dvaadvacátého června podepsal generál Charles Huntziger dohodu o příměří ve stanici Rethondes v Compiègneském lese v bílém salónním vagóně, v němž 11. listopadu 1918 maršál Foch diktoval poraženému Německu podmínky příměří. Čtyřiadvacátého června země Marianny kapitulovala před Itálií a den nato v 1.35 německého letního času příměří vstoupilo v platnost. V třetí říši po týden vyzváněly zvony. Hitler nařídil, aby „historický vůz z lesa u Compiègne, pamětní kámen a pomník galského triumfu byly dopraveny do Berlína. Aby ta místa byla zničena, aby však pomník maršála Foche zůstal.“ Je zajisté pozoruhodné, že Führer, jenž se dostal k moci mimo jiné poukazováním na nespravedlnost a ponižující články Versailleské mírové smlouvy, měl pro pokořitele Německa větší uznání než pražští radní pro maršála Koněva, jenž prokazatelně velel 1. ukrajinskému frontu, nesoucímu lví podíl na úspěšné pražské strategické útočné operaci.
| KATEGORIE/ZEMĚ | Německo | Francie | Británie | Belgie | Nizozemsko | Lucembursko | Spojenci | Celkem |
| Počty vojáků | 3 300 000 | 2 240 000 | 256 000 | 650 000 | 250 000 | 425 | 3 396 425 | |
| Divize | 94* | 10** | 22 | 12 | 0 | 138 | 1352 | |
| Polní děla všech ráží | 10 700 | 1280 | 1338 | 656 | – | 13 974 | 7378 | |
| Protitankové kanóny | 7200 | 975 | – | – | – | 8175 | 12 800 | |
| Tanky | 3063*** | 310 | – | – | – | 3373 | - | |
| Letouny | 1558**** | 440 | 222 | 121 | 0 | 2341 | 3959***** | |
| z toho: | ||||||||
| stíhací | 718 | 160 | 90 | 62 | 0 | 1030 | 1264 | |
| bombardovací | 260 | 160 | 12 | 9 | 0 | 441 | 1462 | |
| průzkumné | 580 | 120 | 120 | 50 | 0 | 870 | 501 | |
| ponorky | - | - | 0 | - | 0 | - | 2 |
*Včetně tří divizí, jež měl vrchní velitel k dispozici pro případ současných akcí na německé a italské frontě, jakož i menší útvary v hodnotě sedmi divizí. K témuž datu měla Francie 115 divizí.
**Koncem dubna 1940 čítala britská armáda v zemi galského kohouta 394 165 osob. Za hrdinství projevené v bitvě o Francii obdrželo pět příslušníků britské pozemní armády (ze 127 za druhé světové války) – Richard Annand, Harry Nicholls, George Gristock, Christopher Furness a Harold Ervine-Andrews – nejvyšší britské vyznamenání za statečnost: Viktoriin kříž.
***Podle sovětských Dějin druhé světové války 2789 tanků, z toho 2285 moderních.
****K témuž datu měla l’Armée de l’Air 3284 vojenské letouny, z nichž 229 se nacházelo ve Francouzské severní Africe, 82 v jiných državách a zbytek se přezbrojoval, byl ve skladech nebo sloužil k výcviku a přípravě osádek. Z výpovědi bývalého francouzského ministra letectví Guyho La Chambra na riomském procesu (19. 2.–15. 4. 1942) vyplynulo, že začátkem května 1940 měla Francie 1730 letounů prvního sledu.
*****Z celkového počtu 5142 letounů, jež měla Luftwaffe k tomuto dni. Pro tažení na západě vyčlenila největší uskupení za celou druhou světovou válku.
Počty tanků na severovýchodní frontě k 10. 5. 1940 podle různých zdrojů:
| ZDROJ | NĚMECKO | SPOJENCI |
| Hlavní velitelství francouzského generála Gamelina | 4000 | 3116 |
| Německý generál von Mellenthin | 2800 | 4000 |
| Německý generál Guderian | 3033 | 2285 |
| Francouzský podplukovník de Grosse-Brissac | 2800 | 2600–2700 |
| L. Lopuchovskij–B. Kavalerčik | 2582+18 útočných děl | 4133 (3254 francouzské, 569 britských, 270 belgických a 40 nizozemských) |
Podle bývalého generálního inspektora pro výzbroj Roberta Jacometa měla země Marianny celkem 3468 tanků včetně těch ve skladech, sloužících jako záloha. V jednom hlášení kontrolního inspektora francouzské armády Valetta stálo, že ve skladech se našlo 365 tanků.
K 10. 5. 1940 měla Panzerwaffe 3620 tanků, z toho 2597 bojeschopných. Generálmajor Burkhart Müller-Hillebrand uvedl, že k 10. 5. 1940 čítala německá bojující armáda na západě 2574 tanků (523 Pz I, 955 Pz II, 349 Pz III, 278 Pz IV, 166 Pz 35[t], 228 Pz 38[t] a 135 velitelských) a šest útočných děl.
Denní ztráty francouzské armády během bitvy o Francii (10. 5.–22. 6. 1940) podle Historické služby obrany (SHD) z roku 2010:
Datum Počet mrtvých v boji
10. 5. 409
11. 5. 314
12. 5. 614
13. 5. 832
14. 5. 1266
15. 5. 1471
16. 5. 1456
17. 5. 1572
18. 5. 1543
19. 5. 1435
20. 5. 1726
21. 5. 934
22. 5. 737
23. 5. 1349
24. 5. 1081
25. 5. 992
26. 5. 920
27. 5. 1180
28. 5. 944
29. 5. 724
30. 5. 816
31. 5. 1213
1. 6. 879
2. 6. 993
3. 6. 870
4. 6. 619
5. 6. 2321
6. 6. 1883
7. 6. 1529
8. 6. 1652
9. 6. 2746
10. 6. 2351
11. 6. 1419
12. 6. 1651
13. 6. 1536
14. 6. 2342
15. 6. 1995
16. 6. 2013
17. 6. 2209
18. 6. 1813
19. 6. 1551
20. 6. 1383
21. 6. 933
22. 6. 613
CELKEM 58 829*
*To je mnohem méně než dosavadní odhady ve výši 85 310 padlých (včetně „podivné války“ 92 000 až 123 000) a vyvrací tvrzení, že francouzská pozemní armáda ztratila za celou druhou světovou válku 212 114 padlých.
V přehledu nejsou zahrnuti příslušníci válečného loďstva, jichž v roce 1939 zahynulo 445 a v roce 1940 3907, z toho 1297 3. 7. 1940 během britské operace „Catapult“ proti bývalému spojenci v Marsá al-Kabíru (další dva zahynuli v Oranu), tedy víc než do té doby v boji proti Německu, a 351 bylo raněno. Až do 20. 6. 1940 ztratilo francouzské válečné loďstvo jen 34 bojových lodí, mezi nimi křižník, 11 torpédoborců a sedm ponorek, a kromě menších plavidel mu zůstávalo sedm bitevních lodí, 18 křižníků, letadlová loď, mateřská loď pro hydroplány, 48 torpédoborců, 11 torpédovek a 71 ponorek, což je stejně jako na počátku války řadilo na druhé místo v Evropě a čtvrté na světě (po Británii, USA a Japonsku). Od 2. 9. 1939 do 25. 6. 1940 zahynulo a zůstalo nezvěstných 1142 námořníků. Naproti tomu podle Fritze Hahna ztratila Kriegsmarine během západního tažení (10. 5.–30. 6. 1940) jen 319 (26) osob, z toho 121 (10) mrtvých, 30 (sedm) raněných a 168 (devět) nezvěstných (v závorkách jsou počty důstojníků).
Ztráty v západním tažení (10. 5.–22. 6. 1940) podle oficiálních údajů:
| Země | Německo | Francie | Nizozemsko | Belgie | Lucembursko | Británie | Polsko |
| Mrtví | 29 493 (1474)* | 58 829 | 2135 | 7650 | 0 | 4206 (333)* | 4470 padlých a raněných |
| Nezvěstní a zajatí | 15 809 (650)** | 1 817 418*** | 269 430*** | 285 002*** | 75*** | 47 959 (1830))* | 16 000 |
| Ranění | 118 226 (3783)* | 120 000–250 000 | 6898 | 15 800 | 7 | 16 815 (809)* | ? |
| CELKEM | 163 528 (5907)* | 1 888 247–2 018 247 | 278 463 | 308 452 | 82 | 68 980 (2972) | 20 470 |
*V závorkách jsou počty důstojníků. Německé ztráty se vztahují až k 30. 6. 1940.
**Z 2050 německých zajatců držených ve Francii bylo 715 letců.
*** Pouze zajatí. Z 234 francouzských generálů padlo 130 do zajetí. J.-J. Arzalier uvádí 5200 nezvěstných francouzských vojáků. Podle F. Hahna Němci zajali úhrnem 2 519 171 vojáků; kromě výše uvedených ještě 101 925 osob pevně neurčené národnosti, 23 914 „barevných“ (příslušníků koloniálních jednotek), 21 006 Britů, 405 Poláků a 71 Španělů.
****Z toho 182 Pz I, 240 Pz II, 135 Pz III, 97 Pz IV, 45 Pz 35(t), 54 Pz 38(t) a 69 velitelských a kromě toho 121 lehkých a 57 těžkých obrněných automobilů. Podle jiného zdroje 839 tanků.
*****Od 3. 9. 1939. Podle jiného zdroje ztratila Francie 1875 tanků a obrněných vozidel.
******Z toho 407 lehkých (345 Mk VIB a 62 Mk VIC), 158 křižníkových (šest Mk I, 18 Mk I CS, 31 Mk II, 38 Mk III, 57 Mk IV a osm Mk IVA) a 126 pěchotních (97 Matild Mk I a 29 Matild Mk II), a navíc šest obrněných vozidel Mk I a 124 průzkumných. Němci ukořistili 245 britských tanků.
Ztráty Luftwaffe během západního tažení (10. 5.–30. 6. 1940)
Padlí Ranění Nezvěstní CELKEM
Létající svazky na frontě 1272 1156 580 3008
Létající svazky v Německu 51 22 1 74
Školy apod. 123 117 5 245
Pozemní personál 25 56 2 83
Protiletadlové dělostřelectvo 420 1457 50 1927
Letecká spoj. a hlásná služba 32 33 0 65
Vzdušné výsadkové vojsko 290 480 439 1209
ÚHRNEM 2213 3321 1077 6611*
Letouny zničené poškozené CELKEM
pro taktický průzkum 124 66 190
dálkové průzkumné 87 47 134
stíhací 250 126 376
těžké stíhací 121 50 171
bombardovací 477 214 691
střemhlavé bombardovací 123 41 164
bitevní 5 14 19
dopravní 140 74 214
námořní 37 6 43
kurýrní 33 32 65
jiné 4 2 6
ÚHRNEM 1401 672 2073
*Podle F. Hahna ztratila Luftwaffe celkem 6653 (796) osob včetně 1722 (169) mrtvých, 2897 (285) raněných a 2034 (342) nezvěstných (v závorkách jsou počty důstojníků). Z toho na létající personál připadlo 4417 (680) osob včetně 1092 (136) mrtvých, 1395 (205) raněných) a 1930 (339) nezvěstných.
Podle hlášení vrchního velitelství Wehrmachtu (OKW) sestřelila Luftwaffe od 10. 5. do 3. 6. 1940 celkem 1841 letadel, z toho v leteckém boji 1142, 699 Flakem, a nejméně 1600–1700 dalších bylo zničeno na zemi, přičemž sama ztratila jen 432 letouny. Od 4. června do konce tažení ztratil nepřítel ve vzdušných bojích další 383 letadla, 155 sestřelil Flak, 239 bylo zničeno na zemi, u 15 letounů panovaly pochyby, zda je sestřelila letadla, či Flak, což dává dohromady 792 zničené letouny proti 102 na straně Luftwaffe a úhrnem 4233–4333 (1525 v leteckém boji, 854 Flakem, 1839–1939 na zemi a u 15 není příčina jistá) při vlastní ztrátě pouhých 534 letounů. To však nezahrnovalo stroje zničené při přistání po těžkém poškození v boji nebo ztracené při haváriích. Podle jiných údajů hlásila Luftwaffe 2249 sestřelů, z nichž 1233 si připsali na konto stíhači, kteří ztratili 83 padlé a nezvěstné, 56 zajatých a 51 raněných. OKW hlásilo 2379 letounů sestřelených ve vzdušném boji a Flakem a 1850 zničených na zemi (celkem 4229). Luftwaffe měla v západním tažení 52 stíhacích es, jimž vévodil Hptm. Wilhelm Balthasar s 23 sestřely a 14 letouny zničenými na zemi.
Belgické, britské, francouzské a nizozemské ozbrojené síly si za období od 10. 5. do 24. 6. 1940 nárokovaly zničení 2299 nepřátelských letounů. Spojenecký údaj o 1735 sestřelených letounech je silně nadnesený stejně jako německá hlášení o letadlech zničených na zemi. Od 11. 5. do 15. 6. 1940 padlo a zemřelo 18 příslušníků československého zahraničního letectva ve Francii. Ze 40 stíhacích es l’Armée de l’Air (největším z nich se stal Lt. Edmond Marin La Meslée se 16 sestřely jistými a čtyřmi pravděpodobnými) byli tři Češi – Cne Alois Vašátko (12 sestřelů jistých, dva pravděpodobné), Lt. František Peřina (11 sestřelů jistých, dva pravděpodobné) a Sgt. Chef Václav Cukr (osm sestřelů jistých) – a jeden Polák – Cpl.Chef Eugeniusz Nowakiewicz s pěti sestřely jistými a jedním pravděpodobným. Čs. stíhači v l’Armée de l’Air od 10. 5. do 17. 6. 1940 sestřelili či se různou měrou podíleli na sestřelení 126 letounů jistě a 23 pravděpodobně. Podle P. Martina dosáhlo francouzské letectvo od 10. 5. do 24. 6. 1940 594 potvrzených jistých vítězství (podle Arnauda Gilleta jen 355 vzdušných vítězství, a to včetně stíhačů l’Aéronavale).
Britské Královské letectvo (RAF) ztratilo 944 letounů včetně 386 stíhaček Hurricane a 67 typu Spitfire (podle jiného zdroje 959 letounů z celkového počtu 2591) a 915 příslušníků létajícího personálu. Robert Jackson vyčíslil britské ztráty dokonce na 1029 letounů, z nichž 299 u Předsunuté úderné letecké armády (AASF), 279 u letecké složky (AC), 219 u velitelství stíhacího, 166 u velitelství bombardovacího a 66 u velitelství pobřežního letectva, a 1526 padlých, nezvěstných a raněných příslušníků leteckého personálu. RAF vykazovalo 12 stíhacích es, z nichž nejúspěšnější – Australan F/O Leslie Clisby a Novozélanďan F/O Edgar James Kain, zvaný „Cobber“ – zaznamenali po 16 vítězstvích. Příslušníci AASF a AC si nárokovali sestřelení 680 německých letounů. A. Gillet jim přiznává jen 525 vzdušných vítězství. Za bombardování mostu přes Másu 12. 5. 1940 obdrželi Flying Officer Donald Garland a Sergeant Thomas Gray jako první z celkem 32 příslušníků RAF ve druhé světové válce Viktoriin kříž.
Nizozemsko ztratilo 81 letounů, jeho letci však za pět dní bojové činnosti zničili 50 a protiletadloví dělostřelci 139 letadel.
O intenzitě letecké činnosti nad malou Belgií za druhé světové války svědčí fakt, že podle databáze Královského muzea armády a vojenské historie v Bruselu zde bylo v období od 3. 9. 1939 do 8. 5. 1945 sestřeleno nebo zničeno 4281 vojenských letounů (98 belgických, 100 francouzských, 1515 britských, 732 amerických, 17 italských a 1819 německých).
Ztráty francouzského letectva v západním tažení (10. 5.–11. 6. 1940)
Letouny V boji Při let. útocích na zemi Havárie CELKEM
stíhací 250 135 123 508
bombardovací 106 43 69 218
průzkumné 57 56 53 166
ÚHRNEM 413 234 245 892*
*I když toto číslo nezahrnuje posledních 14 dní kampaně, je stejně podhodnoceno. K 2000 stíhacím letounům převzatým k 10. 5. 1940 je třeba připočítat 627 dodaných v květnu a červnu. Z počtu 2627 strojů však soupis po příměří zjistil jen 1705 uniklých letounů, což dělá rozdíl 923 ztracených stíhaček. K 564 bombardérům převzatým k 10. květnu přibylo 473 dodaných během francouzského tažení. To zvyšuje jejich počet na 1037. Inventura po uzavření příměří jich však nalezla 808, a rozdíl tudíž činí 229 ztracených bombardérů. K 1063 průzkumným letounům převzatým k 10. květnu přibylo 136 dodaných, nicméně z 1199 strojů inventura po uzavření příměří napočetla pouze 569, a rozdíl tedy představuje 630 ztracených letounů. Ze 4864 letounů k 10. 5. 1940 tak bylo po příměří napočteno jen 3082, takže ztráty bojových letounů dosáhly dvojnásobku údaje ve výše uvedené tabulce – 1782. Francouzské letectvo ztratilo1493 členů osádek.
Poměr sil, prostředků a ztrát na alpské frontě (10.–24. 6. 1940)
Italská skupina armád „Západ“ Francouzská Alpská armáda
Divize 22 6
Vojáci 325 000 175 000
Děla 2349 816
Tanky 30 –
81mm minomety 660 –
45mm granátomety 2480 –
Těžké kulomety 4270 –
Padlí 631 40
Nezvěstní 616 150
Zajatí – 1141
Ranění 2631 84
Omrzlí 2151 –
CELKEM 6029 1415
Zničené letouny 10 61*
*Z toho 11 sestřelených v leteckých bojích a asi 50 zničených na zemi během 11 útoků na francouzská letiště. Italská Regia Aeronautica ztratila 24 příslušníků létajícího personálu.
Letecká výroba velmocí v letech 1936–1940
Země 1936 1937 1938 1939 1940 CELKEM
SSSR 4270 6039 7727 10 382 10 565 38 983
USA 3010 3773 3623 2141 6086 18 633
Británie 1830 2218 2828 7940 15 049 29 865*
Německo 5112 5606 5235 8295 10 247 34 495**
Japonsko 1181 1511 3201 4467 4768 15 128
Itálie ? ? 1850 1692 2142 5684***
Francie 569 743 1382 3163 2441**** 8298
*Republikánskému Španělsku dodala 65 letounů, frankistům devět a Finsku jich poslala od prosince 1939 do června 1940 78.
**Španělským povstalcům dodalo 814 letounů. Legie Kondor, pomáhající frankistům, ztratila 96 letadel. Od 1. 9. 1939 do 9. 5. 1940 Luftwaffe přišla od 10% poškození do úplné ztráty o 937 bojových letounů (491 bombardovacích, 61 bitevních a 385 stíhacích).
***V letech 1935–1939 vyrobila 7573 letouny, z nichž 72 (0,95 %) ztratila ve válce proti Habeši (3. 10. 1935–5. 5. 1936) a 721 (9,5 %) poslala za občanské války ve Španělsku na pomoc generálu Frankovi. Do května 1939 jich zbylo jen 276 (145 v italském Aviazione Legionaria a 131 ve frankistických Fuerzas Aéreas Nacionales). Finsku poslala 35 letounů.
****Do 1. 7. 1940. Republikánskému Španělsku dodala 222 letounů, tři povstalcům a 36 Finsku. Během „podivné války“ ztratila podle Historické služby vojenského letectva (SHAA) 63 letounů, podle P. Facona 72.
Zdroje:
E. Vachek: Německá válka IV. V. Neubert a synové, Praha 1946
Revue militaire suisse č. 2/1949
Druhá světová válka 1939–1945. Malá encyklopedie. Naše vojsko, Praha 1966
V. I. Dašičev: Bankrotstvo stratěgii germanskogo fašizma. Nauka, Moskva 1973
Dějiny druhé světové války III. Naše vojsko, Praha 1978
O. Groehler: Letecká válka 1939–1945. Panorama, Praha 1981
M. Wieczorek: Bilans walki i zwycięstwa Polaków 1939–1945. Vydavatelství MNO, Varšava 1985
F. Hahn: Waffen und Geheimwaffen des deutschen Heeres 1933–1945. Bernard & Graefe Verlag, Bonn 1992
J. Ellis: World War II: A Statistical Survey. Facts on File, New York 1995
R. Jackson: Guinnessova kniha leteckého boje. Mustang, Plzeň 1995
J. Rajlich: Na nebi sladké Francie 2. ARES, Praha 1998
F. Mellentin: Tankovyje sraženija. Poligon, Petrohrad 2000
B. Mjuller-Gillebrand: Suchoputnaja armija Germanii 1933–1945. Eksmo, Moskva 2003
M. Zefirov: Asy Vtoroj mirovoj vojny: Sojuzniki Ljuftvaffe: Italija. AST, Moskva 2003
L. F. Ellis: The War in France and Flanders. Naval & Military Press, Uckfield 2004
J. F. Turner: VCs of the Second World War. Pen & Sword, Barnsley 2004
D. Lormier: Comme des lions. Calmann-Lévy, Paříž 2005
J. Jackson: Pád Francie. BB/art, Praha 2006
J. Prien–G. Stemmer–P. Rodeike–W. Bock: Die Jagdfliegerverbände der Deutschen Luftwaffe 1934 bis 1945 3. Struve, Eutin
M. Barjatinskij: Tankovyj blickrig. Jauza–Eksmo, Moskva 2009
L. Lopuchovskij–B. Kavalerčik: Ijuň 1941. Zaprogramirovannoje poraženije. Jauza–Eksmo, Moskva 2010
J. Michl: Bitva o Francii. Naše vojsko, Praha 2011
J. Rajlich–D. Majtenyi: Jan Ferák a ti druzí. Svět křídel, Cheb 2012
