Menstruace v době holocaustu: Jak ji zvládaly ženy v koncentračních táborech
Příběhy žen, které přežily koncentrační tábory, jsou různé. O ztrátě menstruace, ať už z důvodu stresu, nedostatečné výživy nebo dokonce nucené sterilizace ale mluví velká část z nich. Jaké jsou zkušenosti těch, které i za extrémních a ponižujících podmínek dál ovulovaly a menstruovaly? Vědcům, kteří se zabývají vlivem stresu na ženský reprodukční systém, pomáhají zkušenosti žen přeživších holocaust najít mnohé odpovědi.
Menstruace byla často považována spíš za problém, který je třeba překonat, než za přirozenou součást života. Historičtí lékaři se zabývali mnoha experimenty se sterilizací, které byly na ženách prováděny.
Německá historička lékařství Sabine Hildebrandt přezkoumávala dokumenty patoložky Hermann Stieve, která experimentovala s ženskými politickými vězeňkyněmi čekajícími na popravu v Plötzensee. Stieve zkoumala vliv stresu na jejich reprodukční systém. Podobnou problematikou se zabývala také Anna Hájková, která rozpracovala výzkumy terezínského vězně a lékaře Františka Basse. Zabývá se v nich amenoreou, ztrátou menstruace způsobenou šokem z uvěznění. Je zajímavé, že téměř celý jeho výzkum byl zaměřen spíše na ovulaci a její nedostatek než menstruaci.
Podle tvrzení Hannah Arendtové sice narušil totalitní režim v táborech lidskou solidaritu a život v nich byl pro vězeňkyně velmi izolovaný, ale menstruace mohla přinášet mezi ženy okamžiky sblížení a solidarity. Mnoho starších žen například pomáhalo dospívajícím dívkám, které první menstruaci prožívaly samy po vyvraždění své rodiny.
Ztráta ženství i smyslu života
Po deportaci do táborů a ghett přestalo z důvodu podvýživy a šoku mnoho žen v reprodukčním věku menstruovat. Mnohé z nich se obávaly, že zůstanou navždy neplodné. Rozdíly mezi plodnými ženami a těmi po přechodu se začaly nebezpečně stírat.
Gerda Weissman, původem z Polska, která prožila 15 let v nejrůznějších lágrech, vzpomíná, že klíčovou motivací, proč to všechno chtěla přežít, bylo to, že jednou chtěla mít děti. Touhu po rodině ve svých pamětech popisuje jako „posedlost“.
Historička literatury Šoa S. Lillian Kremerová tvrdí, že kromě strachu z neplodnosti také nejistota žen ohledně toho, zda se jejich plodnost vůbec někdy vrátí, způsobovala samotnou ztrátu menstruace. Tento strach popisuje jako „duální psychologický útok“ na ženskou identitu.
„Po vstupu do tábora dostaly ženy beztvaré oblečení a měly oholené hlavy. Ztrácely na váze, hlavně na bocích a prsou, tedy dvou oblastech běžně spojených s feminitou. Ústní svědectví a vzpomínky ukazují, že všechny tyto změny je přinutily zpochybnit svou vlastní identitu,“ říká autorka bakalářské práce s názvem Menstruace a holocaust Jo-Ann Owusová.
Krvavé stigma
Termíny jako sanitární zařízení nebo hygienické potřeby ukazují, že s menstruací je třeba nakládat jako se zdravotním a hygienickým problémem – něčím, co je třeba dezinfikovat. Realita táborů však znamenala, že menstruaci bylo těžké se vyhnout nebo ji snad skrýt. Její náhlá veřejná povaha překvapovala mnoho žen a přiměla je, aby se cítily odcizené nebo zahanbené. Dalším problémem byl nedostatek hadrů a nedostatek příležitostí k praní.
Trude Levi, židovsko-maďarská učitelka v mateřské školce, které bylo v době jejího uvěznění 20 let, vzpomíná: „Neměly jsme vodu, kterou bychom se umyly. Neměly jsme spodní prádlo. Bylo to hrozné, člověk si nepřipadal jako člověk, natož jako žena.“
Hadry nad zlato
Také další ženy hovořily o tom, že se během menstruace bez přístupu k hygieně cítily „podlidsky“. „Je to specifická ‚špína‘. Menstruace je špinavější než jakákoli jiná špína a skutečnost, že ji mají jen ženy, způsobila, že se ženy cítily, jako by byly na nejnižší úrovni lidstva,“ psala Julia Lentini, sedmnáctiletá Romka z Biedenkopfu v Německu. Během svého pobytu v Osvětimi-Birkenau a později ve Schliebenu se naučila triky k přežití. „Vzali jste si spodní prádlo, které vám dali, roztrhali ho a vyrobili malé hadry a hlídali je, jako by byly zlato... Trochu jste je vypláchli, dali je pod matraci a vysušili, pak vám je nikdo nemohl ukrást.“
Hadry byly v táborech velmi vzácné, a proto nebyly vůči krádeži imunní. Některé ženy je kompenzovaly použitím jiných materiálů. Gerda Weissman vzpomíná: „Bylo to těžké, protože jsme neměly nic. Pomáhaly i malé kousky papíru.“ Hadry bylo možné považovat téměř za vlastní mikroekonomii. Kromě toho, že se kradly, tak se také půjčovaly nebo dokonce prodávaly.
Svědectví Elizabeth Feldman de Jong zdůrazňuje hodnotu použitých hadrů. Krátce poté, co dorazila do Osvětimi, přestala menstruovat. Její sestra však menstruovala pravidelně a použité hadry od krve ji několikrát zachránily. „Experimenty zahrnující injekce do dělohy byly v Osvětimi běžné, takže i mě jednoho dne povolali k operaci. Neměla jsem žádné čisté šaty, a tak jsem si oblékla spodní prádlo své sestry. Když doktor viděl stopy od krve, odmítl mě operovat,“ vzpomíná. „Uvědomila jsem si, že když žena menstruuje, lékaři odkládají operaci. Šaty své sestry jsem použila ještě asi třikrát a pokaždé mě uchránily před experimenty,“ doplňuje.
Livia Jacksonová, jež se v táboře ocitla jako děvče a začala tu menstruovat, cítila při pohledu na krev mezi nohama jiné dívky odpor: „Radši bych zemřela, než aby mi po nohou stékala krev.“ Její reakce vyjadřuje běžný postoj žen: přestože za nedostatečný přístup k potřebám, jež by jejich menstruaci usměrnily, samy nemohly, mnohé z nich se za ni styděly.
Podle badatelky Breanne Fahsové ženská těla vnímáme jako „netěsná a problémová“ a jejich tělesné funkce považujeme za nevhodné, nechutné a nehygienické. Muže za jejich výměšky naopak obvykle chválíme: na moč, plynatost a sperma se můžeme dívat jako na cosi, co lze snadno obrátit v humor.
Hanba i spása
Díky tomu, že menstruace byla považována za nechutnou a špinavou, ochránila mnohé z žen před znásilněním. Lucille Eichengreen připomněla ve své paměti, že během svého vězení v táboře Neuengamme v zimě 1944–1945 našla šátek, kterým si chtěla zakrýt ostříhanou hlavu. Bála se, že jí zakázaný předmět zabaví, a tak si jej schovala mezi nohama. Později ji zachránil před znásilněním. Když německý voják, který nahmatal mezi jejíma nohama šátek, zvolal: „Ty špinavá zbytečná děvko! Krvácíš!“ Jeho omyl Lucillu ochránil. Podobné příběhy fascinují svou bezděčnou ironií: za nechutné bychom přece měli považovat znásilnění; menstruace je přirozená.
Strach z neznámého
Fakt, že byly dívky často odříznuté od svých nejbližších, měl také vliv na jejich nedostatečnou znalost ženského těla. Mnohé z nich, které začaly menstruovat v koncentračním táboře, vůbec netušily, co se s nimi děje. „Strašně jsem se vyděsila. Plakala jsem a bála se, že umřu,“ popisuje svou úplně první menstruaci tehdy třináctiletá Tania Kaupilla, která ve svém deníku popisuje i následnou solidaritu mezi ženami v táboře. Jedna z vězeňkyň jí vysvětlila, co se s jejím tělem děje, jiná poskytla hadry a papíry.
Menstruace jako symbol svobody
Feministické badatelky, například Sibyl Miltonová, poukázaly na vznik ženských „táborových rodin“. Přesto je zarážející, že se o sesterské pomoci při menstruaci dosud nepsalo. Jak upozorňuje Lentiniová, pokud dívka dostala menstruaci a nevěděla, s kým si o tom promluvit, obvykle jí to „velmi jednoduše vysvětlila“ nějaká starší žena.
Dvacetiletá Maďarka Vera Federmanová strávila nějaký čas v Osvětimi a Allendorfu. Spolu s kamarádkou získala vzácnou práci v kuchyni. Díky větší porci brambor se oběma menstruace vrátila a potřebné hadříky pak kradly ženským strážím.
Krádeže pro ně samozřejmě znamenaly velké nebezpečí (nemluvě o hrozbě ztráty výhodné práce), Vera Federmanová však zdůrazňovala solidaritu s kamarádkou, se kterou si navzájem pomáhaly. V často násilném světě táborů byly starší ženy ochotné pomáhat při vzdělávání neznámých mladých dívek, aniž by za to něco očekávaly.
V táborech tak vznikaly genderové sociální sítě podpory a pomoci. Hannah Arendtová napsala, že „tábory jsou určeny nejen k vyhlazování lidí a degradaci lidských bytostí, ale mají sloužit i příšernému experimentu, jehož cílem je za vědecky kontrolovaných podmínek eliminovat samotnou spontánnost jako projev lidského chování“.
Ženská solidarita, kterou přinesla sdílená zkušenost menstruace, však svědčí o něčem jiném.
Po osvobození většina žen, které v koncentračních táborech trpěly amenoreou, nakonec znovu začala menstruovat. Návrat menstruace byl pro mnohé z nich radostnou událostí.
Londýňanka Amy Zahl Gottliebová byla ve svých čtyřiadvaceti letech nejmladší členkou organizace Jewish Relief Unit, kterou kdy vyslali do zámoří. Když v rozhovoru pro United States Holocaust Memorial Museum mluvila o práci s osvobozenými vězeňkyněmi z táborů, popisovala, jak ženy začínaly vést normální život a znovu začínaly menstruovat; a jak byly nadšené, že mohou mít děti.
Menstruace se stala symbolem jejich svobody. Jedna z pamětnic o ní mluvila jako o „návratu ženství“.
Studium menstruace, téma, jež se dosud považovalo za nepodstatné či dokonce nechutné, nám přináší mnohem různorodější pohled na zkušenost žen během holocaustu. Vidíme, jak se v táborech měnil význam pojmů jako menstruace, znásilnění, sterilita a sesterství.
Menstruace, dlouhodobě stigmatizované téma, se podle všeho stávala někdy jen na několik měsíců legitimním tématem hovorů žen v táborech.
