Před 80 lety Královské letectvo zhatilo Hitlerovy plány na ovládnutí Velké Británie
Po překvapivě bleskurychlém zhroucení Francie bylo jasné, že nyní je na řadě dosud vzdorující Spojené království. Jenže tady poprvé narazila kosa na kámen. Führerovy „mírové návrhy“ kategoricky odmítl britský ministr zahraničí Edward Frederick Lindley Wood Halifax, baron Irwin. Osamocená Británie, za níž ovšem stála celá její veleříše a sympatie jak porobených národů, tak i početných vrstev amerického obyvatelstva a svobodymilovných lidí, se chystala k nejtěžší zkoušce ve své moderní historii.
V její prospěch mluvila jednoznačná převaha Královského námořnictva. Aby Němci mohli uskutečnit případné vylodění na britských ostrovech, nezbytně potřebovali napřed vybojovat nadvládu ve vzduchu. K 13. srpnu 1940, kdy začal tzv. orlí útok (Adlerangriff), Němci považovaný za začátek bitvy o Británii, vyčlenila Luftwaffe podle životního díla leteckého historika Jiřího Rajlicha Na nebi hrdého Albionu celkem 3705 letounů, z toho 2751 bojeschopných, proti nimž mohlo britské velitelství stíhacího letectva, vedené hlavním leteckým maršálem lordem Hughem Caswallem Dowdingem, koncem července nasadit 1003 letouny, z nichž jen 696 bojeschopných. Ukázalo se jako velmi předvídavé, že britský premiér Winston Leonard Spencer Churchill, jehož pomník v Praze u nás jakýsi primitiv pomaloval nápisem Rasista, neodeslal do prohrávající země galského kohouta další požadované stíhací perutě, jež by nyní chyběly při obraně mateřského území.
Otázka trvání bitvy o Británii a její periodizace
Britové po skončení druhé světové války udělovali Hvězdu bitvy o Británii všem osádkám velitelství stíhacího letectva, jež vykonaly aspoň jednu operační misi mezi 10. červencem a 31. říjnem 1940. Jiní autoři však za počátek bitvy pokládají 1. červenec, nebo dokonce 8. či 12. srpen.
První etapa probíhala od 10. července do 7. srpna 1940. Během ní vznikla 310. československá stíhací peruť, jež se vzdušných bojů aktivně zúčastnila. Velitelství britského stíhacího letectva ztratilo v bojích 188 a Luftwaffe 248 letounů, nepočítaje poškozené. Druhá etapa sice trvala jen dva týdny – od 8. do 23. srpna –, ale zato byla rozhodující. Ne nadarmo nazývali její první den nejtěžším. Rozhořely se dosud největší letecké boje druhé světové války. Němci bombardovali letiště, průmyslové cíle a pobřežní konvoje. Vrcholem této etapy se stal 15. srpen, kdy britští kontroloři zaznamenali 76 zničených nepřátelských letadel při vlastní ztrátě 28 stíhaček.
Třetí etapa (24. srpna–6. září) kritičností překonala obě předchozí. Na jejím počátku 2. letecká armáda Luftwaffe zdecimovala letiště 11. stíhací skupiny Královského letectva (RAF), jíž velel vicemaršál Keith Park. Čtyřiadvacátého srpna několik německých letounů navzdory Hitlerovu a Göringovu zákazu bombardovalo Londýn, na což „buldok“ Churchill reagoval nařízením náletu na Berlín. To Hitlera rozběsnilo natolik, že vydal pokyn k masovým útokům na Londýn, které sice přinesly citelné ztráty na životech civilistů a velké materiální škody, vynikajícím bojovým duchem Londýňanů však neotřásly, a navíc ulehčily pustošeným základnám RAF. Později se ukázalo, že přenesení hlavních útoků na britskou metropoli místo pokračování v devastaci letišť byla kardinální chyba. V třetí etapě ztratilo RAF 262 letounů, kdežto Luftwaffe 378.
Čtvrtá etapa (7. až 30. září) začala mohutným náletem na Londýn. Luftwaffe bombardovala metropoli na Temži 57 dní. Patnácté září vešlo do análů jako Den bitvy o Británii. Navzdory předpokladům maršálů Hermanna Göringa a Alberta Kesselringa, že velitelství stíhacího letectva už docházejí poslední síly, se Britům podařilo poprvé nasadit všechny tři stíhací skupiny – 10., 11. a 12. – současně. Za války Britové tvrdili, že onoho památného dne sestřelili 183 až 185 protivníkových letounů. To bylo ovšem propagandisticky silně nadsazené; skutečné ztráty činily asi třetinu tohoto počtu. Britové odepsali 26 letounů.
Závěrečná, pátá etapa trvala po celý říjen. Britové v ní ztratili 265 letadel, Němci 325. Dvanáctého října došlo ke zrušení připravované invaze (operace „Seelöwe“ – „Lvoun“). Ačkoli podle britské periodizace bitva o Británii formálně skončila posledním říjnovým dnem čtyřicátého roku, těžké nálety pokračovaly až do přepadení Sovětského svazu. Barbarský nálet na Coventry podnikla Luftwaffe 14. listopadu 1940, tedy čtrnáct dní po oficiálním ukončení bitvy o Británii.
Bitva o Británii ve faktech a číslech
Podle knihy Kennetha G. Wynna Muži bitvy o Británii, vydané k 60. výročí této památné události, obdrželo sponu bitvy o Británii 2917 mužů velitelství stíhacího letectva: 2334 Britů, 33 Australanů, 29 Belgičanů, 98 Kanaďanů, 88 Čechoslováků (Jiří Rajlich jich však napočítal 89), 13 Francouzů, 10 Irů, po jednom Jamajčanu a Newfoundlanďanu, 126 Novozélanďanů, 145 Poláků, tři Rhodesané, 25 Jihoafričanů a 11 Američanů (v různých pracích se údaje o počtu účastníků nepatrně liší). O život přišlo 544 příslušníků velitelství stíhacího letectva. (V roce 1941 zveřejnilo britské ministerstvo letectví první údaj o 375 stíhačích zahynulých v průběhu bitvy trvající od 8. srpna do 31. října a 358 těžce raněných. Rok nato seznam obětí vzrostl na 449 od 10. července do 31. října. V červenci 1947, když ve Westminsterském opatství otevřeli Pamětní kapli bitvy o Británii, zahrnovala Kniha cti jména 448 mužů velitelství stíhacího, 718 velitelství bombardovacího, 280 velitelství pobřežního letectva a 34 od Fleet Air Arm – námořního letectva –, úhrnem 1480 jmen. Jak je tedy vidět, čísla měla vzestupnou tendenci.)
Britům nesmírně pomohli piloti z dominií, zámoří, okupovaných a poražených zemí, jakož i američtí dobrovolníci v „orlích“ perutích. Podle publikace Václava Borovana Slavná letecká bitva o Británii jich zahynulo sto: po 14 Australanech a Novozélanďanech, 20 Kanaďanů, devět Jihoafričanů, jeden Američan, 29 Poláků (polská 303. stíhací peruť Tadeusze Kościuszka, v níž sloužil „malý český seržant“ a jedno z největších es RAF bitvy o Británii, Josef František, jenž během pouhých 28 zářijových dnů sestřelil 17 letounů a proslavil se jako naše druhé nejúspěšnější stíhací eso druhé světové války, se se 126,5 sestřelu stala nejúspěšnější jednotkou Královského letectva v bitvě o Británii), sedm Čechoslováků (Jiří Rajlich k nim připočetl jednoho nezvěstného)) a šest Belgičanů.
Luftwaffe přišla o 2662 členů osádek, z toho 551 stíhačů, a 1733 letounů (některé zdroje uvádějí 1789 sestřelených a 654 poškozených; Václav Němeček vyčíslil ve své knize Letadla druhé světové války ztráty Luftwaffe na 1792 letadel včetně 845 stíhacích – 610 Messerschmittů Bf 109E a 235 Bf 110C – proti 1172 – 631 hurricany, 403 spitfiry, 115 blenheimů a 23 defiantů; podle Borovana 915). Zůstává ovšem záhadou, proč do seznamu britských ztrát nejsou započteny bombardéry a stroje pobřežního a námořního letectva, ačkoli zahynulí členové jejich osádek ve výše zmíněné Knize cti figurují. Jak je běžným zvykem, za války obě strany nafukovaly nepřátelské ztráty a snižovaly vlastní. Tak Luftwaffe si roku 1940 nárokovala 3058 britských letounů zničených v boji při vlastní ztrátě pouhých 896 strojů, Britové tvrdili, že zničili 2692 německých letounů. Ohledně ztrát určité nejasnosti dodnes přetrvávají. Není například zřejmé, jsou-li do nich zahrnuty rovněž stroje zničené při haváriích a na letištích, jež v případě RAF vzhledem k intenzívnímu bombardování jeho letišť musely být značné, apod.
Podle publikace Letecká válka 1939–1945 leteckého historika Německé demokratické republiky Olafa Groehlera, který měl jako jeden z mála východoněmeckých publicistů přístup do západoněmeckých archívů, od července do prosince 1940 zahynuli při náletech Luftwaffe 23 002 britští civilisté a 32 138 utrpělo zranění.
Douška o nás
Účast československých letců v tomto důležitém střetnutí druhé světové války je již velmi dobře zmapována, takže nebudeme nosit dříví do lesa a připomeneme jen, že před pěti lety udělil prezident Miloš Zeman naše nejvyšší státní vyznamenání – Řád bílého lva – Josefu Františkovi, rodáku z Otaslavic u Prostějova.
