Vraždění předcházelo rozdávání úsměvů a čokolád. Před 25 lety proběhl Srebrenický masakr
Následky rozpadu Jugoslávie jsou stále živé, na druhou stranu se v hodinách dějepisu na tento konflikt z 90. let často zapomíná. Smutným mementem na válku v Jugoslávii zůstává lázeňské městečko Srebrenica, ve kterém proběhlo jedno z největších poválečných krveprolití v Evropě. Genocida muslimského obyvatelstva začala 11. července 1995.
Abychom pochopili důvody, proč se tak stalo, musíme si Srebrenici zasadit do kontextu doby. Po smrti Jozipa Tita se začala Jugoslávie, která byla plná nesourodých národů, rozpadat. Jako první se oddělili Slovinci, poté Chorvati. Největší konflikty se čekaly v oblasti Bosny a Hercegoviny, kde se mísili Srbové a Bosňáci. Problémem bylo náboženství, zatímco Srbové se hlásili k pravoslavné církvi, obyvatelé Bosny preferovali islám.
Zkraje roku 1992 proběhlo referendum o nezávislosti Bosny a Hercegoviny. Drtivá většina voličů volala po samostatném státu, což potvrdilo i hlasování. Tento fakt se ale nelíbil Srbům, kteří si na část území dělali zálusk, protože v Bosně žilo spousta lidí se srbským původem. Armáda překročila hranice a začaly devastační boje, dokladem může být slavný zničený most v Mostaru.
Město srbského lidu
Vrcholem konfliktu mezi muslimy a Srby se stala Srebrenica. Malebné lázeňské městečko, které leželo v oblasti, již měla pod kontrolou srbská armáda v čele s Ratko Mladičem. Důvodem sporů byli obyvatelé města, protože více než sedmdesát procent se hlásilo k islámu. Srbové žádnou takovou „podivnost“ na svém území nechtěli, a tak začaly vznikat plány na vyvraždění tamních obyvatel.
Do jugoslávské hry se přidala také Organizace spojených národů, která vyslala na Balkán zhruba 600 můžu, jednalo se o holandské jednotky, jimž velel plukovník Thomas Karremans. Situace se začala komplikovat začátkem července, Holanďané urgovali OSN k akci, Mladič odpověděl tím, že zajal třicet Nizozemců. Pokud by došlo k intervenci ze strany mezinárodní organizace, byl připraven rukojmí popravit.
Situace nebyla ideální ani ve městě, tisíce muslimů mělo strach a všichni mířili na základnu, kde sídlil Karremans a jeho muži. Jedenáctého července přijel do Srebrenici Ratko Mladič, na jedné z dochovaných nahrávek říká, že město daruje srbskému lidu. Následně zamířil k základně, kde vystrašeným lidem rozdával čokolády a bonbony. Sliboval jim, že přijedou autobusy, se kterými se přesunou na území ovládané Bosňáky.
Hořká oslava
Jeho slova byla pravda jen napůl, autobusy dorazily. Nastoupily do nich pouze ženy a děti, muži byli odváděni do přilehlých budov a vesnic. Mladič to zdůvodnil tím, že je musí vyslechnout. Po odjezdu autobusů začalo desetidenní vraždění, při kterém Srbové popravili bezmála osm tisíc lidí.
Po 21. červenci propustil Mladič holandské vojáky a na důkaz přátelství odjel na základnu, kde kontingent sídlil. Karremansovi dal několik dárků, Nizozemci v domnění úspěšné akce začali slavit. Až o pár měsíců později se objevovaly první masové hroby. Výsledný účet je hrozivý, dle historiků bylo zavražděno 8373 lidí. Zvěrstva se však děla i na druhé straně, na vraždění Srbů se podílel například dnešní prezident Kosova Hashim Thaci.
Hořkou tečku za Jugoslávií udělal tribunál, jenž zřídila Evropská unie. Hlavní aktéři jako Ratko Mladič či Radovan Karadžič dostali doživotní tresty. Lidé jako Hashim Thaci ale potrestáni nebyli. I přesto je Srebrenica strašlivým dokladem toho, kam až může vést nenávist.
