Před 600 lety Jan Žižka brilantně zvítězil nad křižáky Vítkově
Když král římský a uherský Zikmund Lucemburský v létě 1420 pobýval uprostřed křižáckých vojsk na Letné, neubránil se německému povzdechu: „Ach, Praho, mé pravé otcovské dědictví, jak jsem tě shledal...“ Když 9. července dorazily k české metropoli rakouské oddíly Albrechta a Arnošta Habsburských, představovalo to největší vojenskou sílu, jaká se před ní ve středověku objevila.
Nikoli náhodou právě v této zjitřené době vznikla v obležené Praze pátá strofa svatováclavského chorálu, končící prosbou k patronu země české: „Nedej zahynouti nám, ni budoucím!“
Křižácká vojska se rozdělila do čtyř velkých táborů. Včetně posádek Pražského hradu a Vyšehradu čítala asi 30 000 mužů, což víc než trojnásobně převyšovalo počet bojeschopných husitů v pravobřežní Praze.
Klíčový bod: Vítkov
Jelikož poslední Lucemburk Zikmund vynikal spíše jako diplomat než válečník, vsadil na kombinaci nátlaku a politického řešení. Útok na pravobřežní Prahu, chráněnou hradbami a přirozenou vodní překážkou – Vltavou –, hrozil těžkými ztrátami, a navíc by zkomplikoval budoucí jednání. Ani ostřelování „matky měst“ z děl na Hradě, Vyšehradě a Letné neslibovalo vzhledem k nízké účinnosti tehdejších palných zbraní očekávaný výsledek. Jako nezbytnost se proto jevilo obsazení Vítkova, na němž mezitím vyrostla fortifikace tvořená dvěma srubovými stavbami, kamennou zdí, třemi příkopy a starší viniční věží.
Třináctého července 1420 křižáci vyzkoušeli pozornost husitských obránců výpadem na Špitálské pole před Poříčskou branou a následujícího dne jízdní oddíl tvořený hlavně míšeňskými bojovníky zaútočil na husitskou pevnůstku po úzkém hřebenu Vítkova.
Vítkov staniž se Žižkovem
Fortifikaci bránilo jen 26 husitů, a co je zajímavé, v rámci alespoň částečné genderové vyrovnanosti také tři ženy. Třebaže terén neumožňoval křižácké jízdě v počtu 7000 až 8000 mužů drtivý nápor, fortifikace by se nepřátelské přesile dlouho neubránila. V kritický moment padl do křižáckého zajetí dokonce sám husitský hejtman Jan Žižka. Pražanům konečně začalo docházet, co je ve hře, a z Horské brány vyrazil na Vítkov početný houf s knězem v čele.
Husitské posily zdolaly prudký svah a z levého boku udeřily na zaskočené křižáky, jejichž část zatlačily k prudkému severnímu srázu, kde nalezli smrt. Další se obrátili na útěk přístupovou cestou i po svazích Vítkova.
Hodinový boj si v řadách křižáků vyžádal podle různých odhadů 70, 144, 300, a dokonce až 500 mrtvých, mezi nimi i míšeňského hejtmana Heinricha z Isenburga (to víte, staro- a středověké statistiky zrovna nevynikají spolehlivostí!). Zikmund, jenž boj sledoval z Letné, odkráčel do stanu, uvědomuje si, že jeho plán zkrachoval.
Zkušený Žižka nepropadl přehnanému optimismu a dále vylepšoval pevnůstku na Vítkově, které se časem na počest geniálního husitského a zároveň nejslavnějšího českého vojevůdce říkalo Žižkov.
