Artemisia Lomi Gentileschi: Znásilnění jako předobraz věčné slávy první studentky Akademie umění
Byla velmi nadaná a vyzývavě krásná. Právě tato nebezpečná kombinace jí nakonec umožnila překonat vlastní trauma a prosadit se v ryze mužské společnosti na výtvarném poli umění potemnělého 17. století.
Narodila se roku 1593 jako první dítě uznávaného malíře Orazia Gentileschi. Brzy bylo zřejmé, že je talentovanější než všichni její mladší bratři dohromady, a je proto nasnadě, aby vyrazila v otcových šlépějích. Gentileschi usiloval o to, aby mohla v devatenácti letech nastoupit na římskou malířskou akademii a poté, co jí studium bylo odepřeno jen proto, že byla žena, rozhodl se, že nadání své dcery bude rozvíjet soukromě.
Najal proto svého pětatřicetiletého spolupracovníka Agostina Tassiho, se kterým realizoval zakázku v římském paláci Pallavicini Rospiglios, a svěřil mu dceru do učení. Tassi se nezdráhal a do výuky mladé malířky se pustil s ohromnou vervou. Nechal se ale unést natolik, že ji během jedné lekce brutálně znásilnil.
Konec bezstarostného mládí
Vleklý soudní proces, kterým žily římské společenské kuloáry celých sedm měsíců, odhalil, že Artemisia nebyla jeho první obětí. Bezcharakterní malíř měl na svém kontě mimo jiné pokus o vraždu vlastní manželky, znásilnění švagrové nebo plánování krádeže Gentileschiových malířských pláten. Tassi byl odsouzen na pouhý rok vězení a Artemisia, která si během procesu prošla ponižujícím gynekologickým vyšetřením i mučením drátěnou rukavicí, aby se potvrdilo, že si obvinění nevymyslela, se z hrůzného zážitku nikdy nevzpamatovala. Její pohled na svět byl navždy zastíněn reálným Caravaggiovým šerosvitem, který spolu se strachem a agresí promítala do svých pláten.
Aby pošpiněná pověst zneuctěné Artemisie byla alespoň trochu zachráněna, domluvil jí její otec brzy po skončení soudního procesu sňatek s malířem Pierantoniem Stiattesim. Spolu s ním se z Říma přestěhovala do Florencie, kde se jí kromě rození dětí začalo dařit i po umělecké stránce. Stala se dvorní malířkou Medicejských a získala zásadní zakázku na výzdobu slavné Casa Buonarotti. Brzy byla jako první žena přijata do místní malířské akademie a získalo se jí uznání ostatních malířů.
Mnohé výjevy, které si Artemisia vybírala pro své obrazy, souvisí s násilným vztahem muže a ženy. Stylem malby, kompozicí i náměty zůstává věrná Caravaggiově škole, ovšem díla zpracovává svým osobitým způsobem. Nefalšovaný odpor žen vůči mužskému tělu a mužné síle je pro ni určující.
Všeho do času
Jenže jak už to tak bývá, zatímco žena vydělává, manžel utrácí, a tak se rodina brzy topí v dluzích. Už tak dost pokroková Artemisia dožene svou emancipaci do extrému. Roku 1621 opouští Florencii i manžela a spolu s dcerou Prudenzií se vrací do Říma. Překvapivě se jí tu nedaří špatně a zakázky na portréty se jí jen hrnou. Jenže ona cítí, že ještě stále není u cíle. Touží po větších zakázkách, lákají ji oltářní obrazy.
Stěhuje se do Benátek a odtud do Neapole, kde poprvé získává nabídku, která je hodna jejího nadání. Výzdoba katedrály ji vynese vysoko mezi přední umělce své doby. Na vyzvání anglického krále Karla I. se stěhuje do Londýna, cestuje po Evropě, aby opět zakotvila v Neapoli. Osudovou se jí pravděpodobně stala epidemie moru v roce 1656.
