Norská loutka v Hitlerových rukách. Před 75 lety byl popraven kolaborant Vidkun Quisling
Emanuel Moravec, Ioannis Rallis a Vidkun Quisling. Co mají tato jména společného? Všichni se v průběhu druhé světové války zapletli s nacistickým Německem. Případ třetího zmíněného je ještě o něco zajímavější, protože Quisling se ještě před válkou pokoušel navázat kontakt s Hitlerem. Životní cesta školního premianta skončila 24. října 1945 na popravišti.
Pocházel z katolické rodiny, jeho otec pracoval na jihu Norska. Tam také začala Quislingova školní dráha. Spolužáci jej popsali jako velmi nadaného studenta, poté co se rodina přestěhovala do města Drammen, zažíval budoucí posluhovač nacistů velké ústrky. Byl šikanovaný za přízvuk, který měl ze své rodné oblasti.
Ukrajinský hladomor z první řady
Jeho další kroky vedly na vojenskou akademii, kde patřil k nejlepším posluchačům. Získal dokonce nejvyšší hodnocení v rámci celého ročníku, vysloužil si dokonce audienci u norského krále Haakona VII. Shodou okolností proti stejnému panovníkovi bude stát o několik let později jako předseda své strany. Stejný aristokrat také nařídí jeho odsouzení.
Ambiciózní mladík se tehdy vydal do východní Evropy, kde působil pod záštitou Ligy národů. Politik, jehož čekala temná budoucnost, ale několikrát projevil lidskost. Quisling se oženil s jednou z ukrajinský dívek. Vztah bral čistě pragmaticky, protože chtěl děvčeti zajistit norský pas a lepší budoucnost. Ve funkci norského atašé viděl zblízka hrůzy komunistické ideologie jako například ukrajinský hladomor.
V téže chvíli odstartoval odpor vůči komunismus. Až do 30. let Quisling hojně cestoval, navštívil třeba Paříž či bulharskou Sofii. Posléze se usadil v Norsku a začal se více zajímat o tuzemskou politiku. Mladý muž měl velký strach, aby se v Norsku nezabydleli komunisté. Ze svých zkušeností v Sovětském svazu věděl, co nedemokratická ideologie může způsobit. Před válkou získal funkci ministra obrany ve vládě Pedera Kolstada. Kvůli několika aférám jako například fingovaného přepadení či střelbě do odborářů celý kabinet padl.
Norský Vůdce?
V té době se psal rok 1933 a na Quislinga zapůsobil Hitlerův nástup k moci. Oslovili jej některé myšlenky, a tak se rozhodl založit Nasjonal Samling (Národní shromáždění). Toto období by se dalo označit za začátek pádu Vidkuna Quislinga. Krajně pravicový politik kandidoval ve volbách, ale jeho nově vzniklá strana zcela propadla. Norská „verze“ nacismu byla ale trochu jiná než ta německá. Quisling se například vyhýbal antisemitismu.
Jeho počínání sledovali němečtí pohlaváři se zaujetí. Domnívali se, že by mohl být prospěšný pro jejich zájmy. Quisling několikrát odcestoval do Berlína, kde se setkal s Hitlerem. Vůdci vylíčil plán, na jednoduché obsazení Norska, předseda strany chtěl samozřejmě s nacisty spolupracovat a ulehčit jim vpád do skandinávské země. Hitler na tento návrh kývnul, Quislingovi za to slíbil vysokou politickou funkci. Dnes už víme, že v některých věcech bývalý ministr obrany přeháněl. Tvrdil Hitlerovi, že většina vojenských velitelů je na straně nacistů, což nebyla pravda.
Začátkem dubna odstartovala operace Weserübung, během několika dní Němci dobyli Dánsko. Záhy se vrhli i na norský stát, Quisling byl překvapen, protože o tom nevěděl. Během obsazování vnikl do národního rozhlasu a prosil obyvatele, aby nekladli odpor. Okupaci ale vůbec neměl ve svých rukách. Hitlerovi se sice zalíbilo Quislingovo chování, ale věděl, že norský politik nedokáže přesvědčit masy, a tak svěřil zemi říšskému komisaři Josefu Terbovenovi. Fører, jak se nazýval předseda strany Najsonal Samling, byl jeho pravou rukou.
Předseda vlády jako loutka
Prakticky ihned po obsazení opustil norský král společně s několika ministry zemi. Ve skandinávském státě zatím nacisté utahovali šrouby. Poté, co zjistili, že většina národa nestojí o německou nadvládu, byly zavedeny tvrdé represe. Quisling se stal jakýmsi prostředníkem mezi okupanty a obyvateli Norska.
Prvního února 1942 se konečně dočkal a obsadil funkci premiéra. Jeho vláda byla plně závislá na Terbovenovi. Nicméně za dobu, kdy byl u moci Quislingův kabinet, bylo z Norska deportováno na osm stovek židovských obyvatel. Několik dalších stovek mužů muselo na východní frontu, kde se účastnili blokády Leningradu. V samotném závěru nechal Quisling zastřelit někdejšího šéfa norské policie.
Posledním hřebíčkem do rakve bylo přesvědčování Hitlera k tomu, aby se Norsko stalo poslední nacistickou baštou. Chtěl stažení veškerých německých vojsk na sever Evropy. Naproti těmto slovům se ale vojáci vzdali Spojencům a Quislinga čekala poslední a velmi hořká kapitola jeho života.
Dvacátého srpna 1945 začal soudní proces, ve kterém byl politik obviněn z kolaborace, velezrady a dalších závažných zločinů. Pohublý Quisling se snažil většinu činů hodit na Terbovena, ten ale před koncem války spáchal sebevraždu. Předseda krajně pravicové strany se zpočátku domníval, že nespáchal nic hrozného, ale postupným dokazováním neměl na vybranou.
Rozsudek mu soudce sdělil začátkem září. Quislinga čekal trest smrti, který byl vykonán před třetí ráno právě 24. října 1945. Uzavřela se jedna z nejtemnějších kapitol norských dějin. Stopu zanechal i v anglickém jazyce, slovem quisling je označován zrádce. Pohled na nacistického kolaboranta ale není jednoznačný, protože několik historiků se domnívá, že trpěl psychickou poruchou.
