Lenka Reinerová: Kdo je poslední pražská německy píšící autorka židovského původu?

Lenka Reinerová, občanským jménem Helena Fodorová, zažila spoustu neuvěřitelných věcí a osud ji zavál na vzdálená, exotická, často nebezpečná místa. Až na přelomu milénia, jako více než osmdesátiletá, se dočkala českého vydání všech svých knížek, Goethovy medaile, Schillerova prstenu za zásluhy o německý jazyk a literaturu, německého Válečného kříže za zásluhy a Medaile Za zásluhy I. stupně. Její život by vydal na tlustou monografii; jednu takovou připravuje její vydavatel Joachim Dvořák spolu s germanistkou Vierou Glosíkovou, hotova by mohla být koncem příštího roku. Posledních dvanáct měsíců života charismatické, energické, nezdolné osobnosti je ovšem už nyní zmapováno podrobně: v nakladatelství Labyrint právě vyšla knížka s názvem Lenka. Napsala ji Anna Fodorová.

Pro jedinou dceru Lenky Reine­rové se psaní v určité době stalo činností ani ne tak obšťastňující, jako spíše terapeutickou. Anna Fodorová si totiž zaznamenávala poslední rok života své tehdy jedenadevadesátileté maminky a anglicky psané noticky se staly základem Lenky. „V tom chaosu, nevědění a strachu, co bude, mi psaní těch poznámek psychicky velmi pomáhalo, byla to forma terapie,“ vysvětluje mi ve videorozhovoru po Skypu spisovatelka a autorka animovaných filmů pro děti i televizních scénářů, již zároveň terapie živí. Až do konce října svým londýnským klientům psychoterapeuticky pomáhala prostřednictvím Skypu nebo Zoomu z vesničky v jižních Čechách, nyní už je zpět doma, v Británii.

S Foglarem i Kischem

Talentovaná Helena-Lenka si přála studovat, ale její rodina byla chudá; musela proto už v patnácti letech odejít z gymnázia ve Štěpánské a začít pracovat. Úředničila tedy v papírnách Oskara Steina – s Jaroslavem Foglarem, o devět let starším – a v touze řešit společenské nerovnosti vstoupila do komunistické strany. Jako devatenáctileté jí vyšla báseň v Prager Tagblattu, v letech 1936–1938 byla novinářkou v Arbeiter Illustrierte Zeitung, antifašistickém týdeníku určeném hlavně utečencům z hitlerovského Německa. Obsazení republiky německými vojsky již sledovala z Bukurešti, kde tou dobou psala reportáž pro Baltimore Sun. Odtud utekla do Paříže. Ve Versailles pak bydlela ve stejném hotelu jako zuřivý reportér Egon Erwin Kisch, její někdejší soused z pražské Melantrichovy ulice a pozdější svědek na svatbě, a jeho manželka Gisl, o čemž se dočteme v několika jejích textech, zejména v Kavárně nad Prahou (2001).