Náboženský buřič Luther. Od spálení buly Exsurge Domine uběhlo pět set let
Jeho počínání nastartovalo epochu, se kterou se Evropa potýkala de facto až do 20. století. Martina Luthera sice děsil osud Mistra Jana Husa, ale rozhodl se jít podobnou cestou. Měl štěstí, stála za ním bohatá říšská hrabata. Konflikt mezi Lutherem a papežem vygradoval 10. prosince 1520, kdy Luther spálil papežskou bulu.
Byl to nevídaný akt, protože papežská bula byla velmi vážený dokument. Našli bychom v něm slova samotného nejvyššího církevního hodnostáře. To podtrhovala i papežská pečeť, kterou byla bula opatřena. Nikdo si nedovolil ji zničit či jen poškodit. Nejdále zašel právě Martin Luther, který ji vystavil zkoušce ohněm.
Bohémský papež
Předně bychom si měli představit oba aktéry sporu, který nakonec vyvěral v nespočet válečných třenic. Na jedné straně Martin Luther, rodák z Eislebenu zasvětil svůj život církvi. Na nově otevřené univerzitě ve Wittenbergu působil jako profesor teologie. Při důkladném studiu zaznamenal některé nesrovnalosti mezi Písmem a chováním tehdejší církve.
To ho zřejmě vedlo k tomu, aby přibyl svých 95 tezí na vrata kostela ve Wittenbergu. Podle méně akčnější teorie historiků měl Luther své úvahy jen zaslat mohučskému arcibiskupovi Albrechtovi Braniborskému. Tento akt je datován na 31. října 1517 a je obecně přijímán jako začátek náboženské reformace v Evropě.
Otázkou zůstává, zda Luther zamýšlel, aby se jeho teze dostaly mezi širší obyvatelstvo, pravdou je, že spis se rychle rozšířil. Tomu samozřejmě napomohl i nový vynález, knihtisk. Tato (nejspíše) nevyžádaná popularita samozřejmě neunikla očím a uším kněžích. Po několika měsících si teze dokonce přečetl druhý aktér, papež Lev X.
Ten pocházel z rodu Medici, do čela církve nastoupil v roce 1513. Platil za požitkářského a bezstarostného papeže, který rád utrácel. Financoval například stavbu baziliky sv. Petra. Poklidné vody narušil právě Martin Luther.
Jsi kacíř, Luthere!
Jako první sáhl po Lutherově umlčení skrze generálního představeného augustiánské řehole. To však nevyšlo, ani teolog Johann Eck nedokázal Luthera přesvědčit o jeho údajných bludech. Papež tak sáhl k exemplárnímu trestu. Patnáctého června 1520 vydal bulu Exsurge Domine, ve které odsoudil Luthera. V dokumentu stálo, že německý profesor se ve 41 tezích provinil proti církvi.
Dále Luthera varoval: „Pokud neodvoláš své učení, čeká tě exkomunikace.“ Lev X. mu dal šedesátidenní lhůtu. Zakladatel protestantismu neměl nic takového v plánu, a tak se rozhodl, že spálí několik kopií dokumentu. Stalo se tak 10. prosince 1520. Když se papež dozvěděl, co Luther s jeho dokumentem udělal, okamžitě teologa exkomunikoval a prohlásil jej za kacíře.
Zčeřenou hladinu neurovnal ani říšský sněm ve Wormsu. Na základě zasedání byl vydán tzv. wormský edikt, který potvrdil Lutherovo kacířství a zakázal tisk jeho knih. Ruku v ruce šlo i pálení Lutherových spisů. Na dokumentu bychom nalezli podpis císaře Karla V. Luther měla ale za sebou movité mecenáše, ti ho nechali fingovaně unést na hrad Wartburg. Vzdálen od všeho dění přeložil Luther Bibli do němčiny.
Konflikt s papežem samozřejmě neustal, Lev X. vydal další bulu, ta měla název Romanum pontificem. V ní oficiálně potvrdil Lutherovu exkomunikaci, paradoxně vyzdvihl boj Jindřicha VIII. proti protestantským spisům. Kdyby věděl, že anglický král se po několika letech otočí k církvi zády. Sám papež už toho příliš nestihl, protože zemřel 1. prosince 1521.
Svou bulou a chováním ale nastartoval období, které dá světu novou odnož náboženství, protestantismus.
