Skutečné kriminální případy nejsou jako televizní seriál. Prvorepublikovou Prahu děsil sériový vrah prostitutek
Smyšlené zločiny v televizní kriminálce končí odhalením pachatele. Skutečnost byla jiná. Mezi lety 1926 a 1938 došlo v Praze k vraždě sedmi žen, jejichž pachatel nebyl nikdy dopaden. V pěti případech se jednalo o prostitutky. S výjimkou vraždy Otýlie Vranské jsou tyto události dnes již takřka zapomenuté. Provázely je přitom nápadné shody a tisk po celou dobu první republiky nepřestal spekulovat, že jsou činem jediného vraždícího šílence. Tuto hypotézu nevylučovali ani šéfové pražské kriminálky.
Ve středu 4. května 1938 byla ve svém přízemním bytě v Týnské ulici na Starém Městě nalezena zavražděná prostitutka Helena Kindlová. Pět dní poté pražský Polední list rekapituloval: „Helena Kindlová je osmou ženou, která byla v posledních letech v Praze zavražděna, aniž by byl pachatel dopaden. Jsou to: Kočová, Petrová, Janotová, Burgrová, Vranská, Zemancová, Brožíková (její vrah byl pět měsíců po otištění tohoto článku odhalen; pozn. autora) a Kindlová. Většinu jich živila ulice.
Výjimku mezi nimi představují tři ženy: Zemancová, manželka úředníka, která na cestě z Troje byla přepadena a probodena. Motiv této vraždy nebyl ani po letech zjištěn. Taktéž nebyl zjištěn motiv při zavraždění čtyřiašedesátileté Burgrové v Dušní ulici, kde pachatel stařeně po zaškrcení rozdrtil obličej botou (vyšetřovatel případu Josef Vaňásek byl přesvědčen, že vraždila správcová sloužící v domě, avšak její vinu se nepodařilo policistům ani žalobě dokázat; pozn. autora). Do stejné kategorie patří i Brožíková, která byla uškrcena ve svém bytě ve Vršovicích a oloupena. Vrahem byl muž, který si k stařeně přišel najmout byt jako podnájemník.
Ostatní ženy našly smrt při schůzce s náhodným milencem. Z osmi zavražděných žen je podle národnosti pět Slovenek, dvě Němky a jedna Češka.
„Sedm zavražděných žen za posledních několik let. Ani v jednom případě nebyl vrah vypátrán. Podaří se vrahu i tentokrát smazat za sebou všechny stopy a uniknout spravedlivému trestu?“
O odpovědi na poslední otázku, kterou si bulvární list položil, měly rozhodnout následující dny a týdny. Vyšetřování poslední vraždy se už neúčastnili první šéf pražských kriminalistů po vzniku republiky Josef Knotek, ani jeho nástupce Josef Vaňásek, kteří se s předchozími případy zavražděných žen marně potýkali. První v roce 1930 odešel do penze, druhý začátkem roku 1938 náhle zemřel. Přesto se všichni zúčastnění v čele s novým šéfem pražské kriminálky Aloisem Kintnerem k předchozím případům stále vraceli. Skutečně je totiž mnohé spojovalo. Nešlo o vraždy loupežné. A jakkoli měly všechny sexuální motiv (dobovým jazykem šlo o vraždy „z vilnosti“) a oběti byly více či méně zbavené šatů, nedošlo ani v jednom případě bezprostředně před vraždou k pohlavnímu styku.
To bylo zvláštní…
První dvě: Kočová a Petrová
První byla třicetiletá vdova ze žižkovského Krejcárku Anna Kočová, známá – podle spisovatele K. L. Kukly - jako „Nanda Cikánka, která se tahala za noci po vrchu Žižkově opilá se zpustlými muži – i ženštinami“. Ve čtvrtek 4. února 1926 byla nalezena mrtvá na vojenském cvičišti u karlínské Invalidovny. Kočová byla nahá (v únoru!), svlečené šaty ležely pod jejím tělem. Jak se při pitvě zjistilo, byla zadušena pravděpodobně spodním prádlem. Pachatel zůstal neznámý.
Přesně o rok později – v úterý 1. února 1927 – byla o půl deváté ráno městským zřízencem Františkem Chybou na severním svahu smetiště za vysočanskou noclehárnou (tedy ve stejném směru, jakým leží od centra Prahy Karlín) nalezena další mrtvá žena – třicetiletá Růžena Petrová. Šedivý kostkovaný kabát a zelené šaty měla vyhrnuté vysoko nad pas, starší šedé punčochy naopak stažené až k botám. Příčinou smrti bylo uškrcení – konkrétně páskem utaženým na několik uzlů.
Petrová, která se živila jako pomocnice v domácnosti a příležitostná prostitutka, byla naposledy viděna před devátou večer u vysočanské noclehárny, v níž tou dobou obvykle přespávala. Setkala se tu s nezaměstnaným čtyřiadvacetiletým komorníkem (tak bylo alespoň jeho zaměstnání v protokolech uváděno) Ferencem Istvánem Kissem, rodákem ze Zlatých Moravců na Slovensku.
Podle svědků ji lákal k přespání do nedalekého stohu. Kiss byl brzy zatčen. O jeho vině nikdo příliš nepochyboval. Zejména, když se při výslechu v Bezpečnostním oddělení k činu přiznal. „Včera večer nechal se předvésti před vyšetřujícího komisaře a tomu sdělil, že bere vinu vraždy na sebe. Dále s divadelním gestem prohlásil, že chce býti upálen na hranici na hlavní pražské ulici, aby veřejnost viděla, jak jeho bílá duše poletí k nebesům. Z celého jeho nynějšího chování je zřejmo, že hledí učiniti dojem člověka duševně méněcenného,“ referoval 8. února 1927 pražský tisk.
„Kiss mění stále taktiku, ale to všechno nebude mu asi platno, neboť nahromadilo se proti němu mnoho pádných důkazů. Tak měl Kiss na pražském nádraží plných dvanáct dní uschovaný kufr s prádlem a teprve první den po vraždě Petrové číhal již ráno na nádraží a kufr si vyzvedl, aby se mohl převléknouti. Proč se potřeboval tak narychlo převlékati? Dále byly na jeho odloženém prádle nalezeny krvavé stopy, o kterých nedovede říci, odkud pocházejí. Důležito je i to, že Kiss má silné, ostré, do špiček sestříhané nehty a že Petrová byla na nohou silně poškrábána. Dále je zjištěno, že Kiss byl poslední, kdo s Petrovou v kritické noci mluvil, a že ji lákal do blízkého stohu se slovy: Pojďte, slečno, do stohu a neproste se jich o přespání v noclehárně.“
Jaké pak bylo překvapení čtenářů (alespoň těch, kteří si nenápadné několikařádkové zprávy všimli), když byl v prvních dnech dubna 1927 Ferenc István Kiss pro naprostý nedostatek důkazů a nedůvěryhodnost svědeckých výpovědí propuštěn.
Také vrah Růženy Petrové nebyl nikdy dopaden.
Zrzavá Žanda
Třetí zavražděnou prostitutkou se stala Jana Janotová. Její případ vzbudil obrovskou pozornost a stal se v tomto směru ouverturou k tomu, co mělo přijít (a v podstatě dodnes trvá) po smrti Otýlie Vranské.
Bylo poledne, úterý 30. července 1929, když se Jana Hájková a Josefa Serafínová ze Všenor u Prahy vypravily na houby. Kolem půl jedné došly k místu zvanému Pytlácká strouha a napravo od cesty spatřily v hustém lesním podrostu znetvořenou lidskou hlavu. Jak se záhy ukáže, tvář byla spolu s krkem poleptaná žíravinou. Zbytek těla zůstal zakrytý chvojím. Vyděšené ženy běžely do Všenor, aby děsný nález ohlásily na četnické stanici.
Na místo dorazili vyšetřovatelé včetně soudních lékařů. Mrtvá žena, jejíž věk bylo možné odhadnout na třicet, nejvýš třicet pět let, měla obutý žlutý střevíc firmy Baťa. Byl větší, než potřebovala, takže špičku musela mít utěsněnou kouskem hadříku. Tento detail pomůže brzy její identifikaci. Růžové spodní prádlo leželo vedle těla.
Ve zbytku článku se dočtete:
- Co měly oběti nikdy nedopadeného sériového vraha společného?
- Kdy byli kriminalisté pachateli zdánlivě nejblíž?
A bylo tu ještě něco: Zbytky improvizovaných nosítek z březových větví svázaných provazy a dráty. Vysvítalo z nich, že žena nebyla na místě nálezu zavražděna. Naopak, byla sem dopravena z jiné, patrně přístupnější části lesa (ve skutečnosti pocházely z mýtiny vzdálené asi deset minut chůze), kde vrah či vrazi nosítka sestavili. Na březových větvích se také našly stopy krve.
Mrtvá žena měla na krku stříbrný řetízek. Bylo tak zjevné, že nešlo o vraždu loupežnou. Chybějící kabelka s kloboukem se najdou o několik dní později v malém rybníku u nedalekého Jíloviště.
Tělo mrtvé bylo ve značném stupni rozkladu. Horký letní vzduch vykonal své. Hlava zůstala fakticky oddělená od těla, podle názoru soudních lékařů patrně působením hmyzu, který zaútočil na rány způsobené žíravinou. Dolní čelist odpadla, takže podoba zavražděné zůstala neznámá.
Trvalo další dva dny, než se ženu podařilo identifikovat. Podle popisu oblečení a onoho drobného vylepšení příliš velké boty ji poznala její bytná z Lumírovy ulice v Nuslích.
Zavražděnou byla dvaatřicetiletá Jana Janotová, známá jako tanečnice a animírka z baru Babylon a Bonbonier-baru v centru Prahy s přezdívkou Zrzavá Žanda. Narozená v roce 1897 v Radvánově (dnes součásti Kovářova) u jihočeského Milevska. Vdaná, matka tříleté dcery, kterou vychovávala její babička na venkově.
Od května bez stálého zaměstnání.
Ve skutečnosti se Janotová živila prostitucí a s oblibou o sobě prohlašovala, že je o deset let mladší. Ostatně i její manžel Jaroslav, od kterého po narození dcery odešla, se domníval, že se Janotová narodila v roce 1907, a nikoli v květnu 1897, jak bylo skutečností.
Její bytná nyní uvedla, že Janotovou naposledy viděla 15. července (nakonec se ukáže, že to bylo o den později). Po obědě si oblékla nové šaty, přes ruku přehodila plášť zdobený na límci světlou kožešinou a prohlásila, že jde na schůzku, možná na výlet. Na hlavě měla slaměný klobouk, v rukou malou kabelku (psaníčko) z imitace krokodýlí kůže.
Netrvalo dlouho a vyšetřovatelům se podařilo zmapovat pohyb Janotové poté, co opustila 16. července nuselský byt. Odpoledne strávila s přáteli v hostinci U bílého lva na Smíchově, poté odjela s jedním z nich – jistým Wahrlichem – do jeho bytu ve Stodůlkách. Večer ji Wahrlich zavezl zpět do Prahy. V 21 hodin ji vysadil na rohu ulice 28. října a Můstku, to znamená v dolní části Václavského náměstí. Výpověď řidiče Wahrlicha byla několikrát pečlivě ověřena. Nelhal.
Byl to poslední okamžik, kdy byla Jana Janotová prokazatelně spatřena živá. Veškeré další zprávy o jejím pohybu zůstaly zahalené tajemstvím. Nejspíš měla hlad. Chtěla večeřet. Podle některých, ovšem ne zcela potvrzených svědectví byla ještě viděna na Příkopech s mužem v bílém plášti, s nímž měla o půl desáté nasednout u Obecního domu do automobilu.
O čtrnáct dní později bude její tělo naleženo u Všenor.
Janotová měla několik stálých milenců. Po těch nyní kriminalisté pátrali a prověřovali je. Podezření padlo na mladého zedníka, s nímž se seznámila, když na jaře předchozího roku pracovala jako kuchařka v černošické vile slavné herečky Anduly Sedláčkové. Avšak zedník i všichni další milenci Jany Janotové, ti zámožní i docela chudí, prokázali alibi. Přesto bylo zřejmé, že Janotová nepatřila mezi ženy, které by se vydaly v noci za Prahu s neznámým člověkem. „Janotová byla prostitutka, která nechodila s nahodilými milenci z vlastní rozkoše, nýbrž kvůli výdělku. A je nemyslitelno, že by nějaká prostitutka šla v noci s někým cizím do nepřístupného, přímo strašidelně působícího lesa, kde v naprosté tmě nebylo ani možné hledat nějakou mýtinku,“ uvažoval tisk.
Přijela či přišla-li Jana Janotová na místo, kde byla zavražděna dobrovolně – a o tom byli kriminalisté přesvědčeni – musela svého vraha či vrahy dobře znát.
„A tu naskýtá se velmi důležitá otázka,“ navazují na zmíněnou úvahu Národní listy. „Není vrah Janotové totožný s vrahem dvou prostitutek, Kočové a Petrové, zavražděných v jednom případě na Invalidovně, ve druhém u noclehárny ve Vysočanech? Vrah obou těchto žen není dosud vypátrán. Byly to vraždy z vilnosti a obě provedeny byly týmž způsobem – zaškrcením. Vždycky to byly prostitutky a nalezeny byly v týchž polohách. I Janotová byla prostitutka, i ona byla patrně zaškrcena a podle všeho se dá souditi, že šlo o vraždu z vilnosti.“
Jakkoli pro vyšetřovatele vedené přednostou Bezpečnostního oddělení Josefem Knotkem šlo o pouhou hypotézu, novináři se stále častěji klonili k závěru, že všechny vraždy spáchal jeden a tentýž pachatel. Šílený vrah, jenž je vždy po roce nepřemožitelně nutkán k vraždě ženy.
Proč?
Třeba proto, že byl v minulosti nakažen prostitutkou vážnou pohlavní chorobou, shodují se oslovení psychiatři a Národní listy možnou existenci sériového vraha dál rozvíjejí: „Navlas stejným způsobem zavražděny byly Petrová a Kočová. Obě byly prostitutky ve stáří kolem třiceti let, obě byly zardoušeny, oběma nebylo nic odcizeno a se žádnou z nich pachatel nesouložil. To bylo dokázáno pitvou… Jana Janotová je třetí prostitutka, která byla zavražděna týmž způsobem. Opět byla zardoušena (zde šlo jen o domněnku, protože pitva nemohla pro rozklad těla oběti určit přesnou příčinu smrti; pozn. autora), nebylo jí nic odcizeno a nebyla použita. Není to příliš nápadné?“
V následujících letech se objeví řada stop a hypotéz (snad nejvážnější podezření se vztahovalo k jisté vinárně v Jindřišské ulici, jejíž majitelka měla zorganizovat vraždu, o které Janotová věděla a nyní chtěla vinárnici vydírat). Chvílemi se dokonce zdá, že dopadení pachatele je jen otázkou hodin, možná několika málo dnů (to když je zatčen potulný prodavač drátěných ramínek z jihočeského rodiště Janotové). Naděje se však pokaždé znovu rozplynou a pachatel či pachatelé všenorské vraždy zůstanou neodhaleni. Netrvá pak dlouho a celý případ se vynoří v nových děsivých souvislostech.
Případ Otýlie Vranské
Stane se tak 2. září 1933. Ten den je na nádraží v Bratislavě objeven ve vlaku kufr ovázaný provazy a opatřený teprve nedávno patentovanými anglickými zámky, které nejsou dosud na československém trhu k mání. Obsahuje hlavu a dolní končetiny přibližně dvacetileté ženy. O něco později je v Košicích objeven podobný kufr s ženským trupem. Rychle je zjištěno, že oba kufry byly uloženy do kupé večer 1. září při odjezdu souprav z pražského Masarykova (ve 22.00), respektive Wilsonova nádraží (ve 20.56).
Další čtyři dny zabere pátrání po identitě oběti. Teprve 6. září potvrdí její sestra zaměstnaná v Praze, že se jedná o Otýlii Vranskou, narozenou 9. března 1911 v Breznu nad Hronom. Dívky pocházejí z mimořádně chudé rodiny, kterou živil otec – obecní sluha – zametáním ulic. Otýlie už v jedenácti utekla z domova, tři roky strávila v polepšovně v Novém Jičíně, v osmnácti byla trestána pro potulku.
Do Prahy přijela v březnu 1933, aby tu hledala nový, lepší život. Jenže, co je takovým lepším životem v případě dvaadvacetileté dívky podobného osudu a minulosti? Vranská bude sloužit v Revoluční třídě, potom pomáhá v restauraci, ale nikde dlouho nevydrží. Noviny ji budou označovat za prostitutku. Ve skutečnosti byla spíš ubohou holkou z ulice, která měnila sex za prostou obživu, nový kus šatů, útratu v restauraci, někdy i přespání.
Jejím snem, oním lepším životem, o kterém tolik snila a za nímž přijela, byla nepochybně svatba. Domácnost, kterou jednoho dne se zajištěným manželem, bez hmotné nouze, jež ji po celý dosavadní život provázela, založí.
Právě takovým manželem mohl být rotmistr a bývalý legionář, účastník bitvy u Zborova Josef Pěkný, s nímž měla večer 1. září 1933 schůzku. Alespoň to vypravovala své bytné ve Velehradské ulici na Vinohradech. Tenhle rotmistr prý Vranské slíbil, že si ji vezme a obstará pro ni práci ve vojenské prádelně. Bytná ji varovala, ať nechodí domů po půlnoci – nebude se kvůli ní budit a vstávat. Žádala také zaplacení dlužného nájmu. Vranská si oblékla zelené šaty a odešla.
Odpoledne strávila se svou nejbližší přítelkyní Boženou Velingerovou. Ta ji také v osm večer doprovodila do pasáže paláce Koruna na rohu Příkopů a Václavského náměstí. Vranská tu měla schůzku s Pěkným. Jaké však bylo její překvapení, když se rotmistr objevil s její známou, slovenskou prostitutkou Antonií Koklesovou (s Vranskou se znali ještě ze Žiliny, kde se jeden čas společně protloukali) a představil ji jako svoji novou přítelkyni.
Došlo k hádce.
To však nebránilo, aby se trojice nevydala společně do hostince U kupců ve Štěpánské ulici. Tady vypila Vranská několik piv. Stěžovala si, že musí být do půlnoci doma, jinak ji bytná nepustí. Kolem jedenácté se rozešli. Pěkný se vydal s Koklesovou do svého bytu v Nuslích. Otýlie Vranská se záhy objevuje s mužem nápadně světlých vlasů v hospodě U politické mrtvoly v Křemencově ulici. Blonďák jí objedná čtvrt litru muškátového vína a jablko. Jeho nestrávené zbytky pomohou při pitvě určit přesný čas smrti. Totožnost muže nebude nikdy zjištěna.
Po dvanácté Vranská odchází. Kolem jedné je spatřena v blízkosti lokálu U Šmelhausů (také Šmelhaus) na rohu Havelské a Melantrichovy ulice, po léta snad nejproslulejšího nočního podniku pražské galerky. Nahlédne do tanečního sálu, jako by někoho hledala. Pak vyjde ven. V tu chvíli je naposledy viděna živá.
Zbývá jí několik desítek minut života.
Otýlie Vranská zemře mezi jednou a třetí hodinou v noci. Spíše však dříve – snad půl hodiny, možná hodinu poté, co je naposledy spatřena v Melantrichově ulici. Pitva potvrdí, co je patrné hned po nálezu kufrů, totiž, že její tělo bylo rozřezáno s mimořádnou přesností a zručností. Potom muselo vykrvácet (nejspíš ve vaně). Hlava byla přitom oddělena ještě za života, ve chvíli, kdy byla Vranská pouze omráčena.
Celé je to šílené.
Jenže do Melantrichovy ulice mířila také Jana Janotová, když ji řidič Wahrlich vysadil na Můstku. Tvrdila mu to. Navíc Vranská i Janotová byly prostitutky z podobné sociální vrstvy. Souvislost obou činů, jež od sebe dělily tři roky, se přímo nabízela.
Vyšetřovatelé znovu otevřeli neobjasněné případy zavražděných žen – Kočové, Petrové, a zejména Janotové. „Vládní rada Vaňásek má důvodné podezření, že zločin na Vranské je v těsné souvislosti s dosud tajemnou vraždou všenorskou,“ referují v polovině září 1933 pražské noviny. „V obou případech šlo zločinci o krev. Je to člověk-příšera, který ukájí svou strašlivou touhu v lidské krvi a v mučivém umírání svých obětí,“ prohlásil šéf detektivního oddělení, jenž se stal předobrazem filmového rady Vacátka.
V obecném povědomí se definitivně zabydlela představa masového vraha, který ve víceméně pravidelných intervalech vraždí pražské prostitutky. „Přimyslíme-li k tomu i tři další nevypátrané a ze sexuálních pohnutek v Praze spáchané zločiny, pak je možná domněnka, že žije v hlavním městě příšera, které se pravidelně po roce vrací strašlivá touha po lidské krvi a smrtelných úzkostech rafinovaně ubíjené oběti. Vždy jednou v roce je v Praze zavražděná žena z týchž pohnutek. Pachatel je příliš chytrý, než aby zanechal nějaké stopy. Také příprava zločinu musí býti velmi promyšlena, protože nebyl ani v jediném případě nalezen svědek seznámení se oběti s jejím vrahem,“ referují Národní listy a pátrání vykreslují bezmála jako osudový a v mnohém ohledu mystický souboj dobra se zlem.
„Státní aparát kriminální policie hlavního města republiky je v souboji s tajemným zločincem. Je to největší boj spravedlnosti s vrahem, který byl až dosud sveden na území naší republiky. Je to boj prestižní.“ Či na jiném místě: „Imperativem spravedlnosti je, že zločinec musí býti dopaden a potrestán. Policie ví, vrah chodí mezi námi. Provokuje a hrozí, slibuje jiný a ještě strašlivější zločin. Veřejnost je rozrušena a netrpělivě očekává výsledek tohoto souboje.“
Vrah Otýlie Vranské nebyl, jak známo, nikdy dopaden. Podobně jako v případě Jany Janotové se v průběhu třicátých let objevila řada „zaručeně horkých stop“, žádná však nevedla k pachateli a veřejnost byla bez ustání rozněcována povědomím, že hromadný vrah prostitutek se nadále pohybuje volně Prahou. Když pak došlo k další vraždě, vše se s bolestnou naléhavostí znovu připomnělo.
Smrt v Týnské ulici
Poslední hodiny života třiačtyřicetileté prostitutky Heleny Kindlové se podařilo celkem přesně rekonstruovat. Byla středa 4. května 1938. Dopoledne měla ve svém přízemním bytě v Týnské ulici zákazníka. Návštěvy přijímala vždycky jenom přes den. Večer a v noci nepracovala. Nemusela. Pořád ještě patřila mezi prodejné ženy, které na tom byly existenčně líp.
Po jedné si zašla do automatu U Havla v Havelské ulici na oběd. Objednala si gulášovou polévku a ve dvě se vracela přes Staroměstské náměstí domů. Ještě ve dvě deset ji na rohu Týnské ulice spatřil zdejší obchodník s cukrovinkami. Hovořila tu s neznámým mužem – byl třicet až pětatřicet let starý, nějakých 175 centimetrů vysoký, bezvousý. Oblečený do obyčejných tmavých šatů, na hlavě měl čepici. Vypadal chudě a podle prodavače mohlo jít o německého nebo rakouského emigranta, jichž byla tehdy plná Praha. Snad smlouvali podmínky obchodu. Potom zašli společně do domu v Týnské ulici, kde Kindlová bydlela. Od té chvíle ji nikdo živou nespatřil.
Ve čtyři hodiny zaklepala na dveře bytu v temné přízemní chodbě paní Dempsová, která pro Kindlovou prala. Ale nikdo neodpovídal. Vzala tedy za kliku. Bylo zamčeno a zevnitř se ozýval štěkot malého psa. Kindlová mu říkala Šaša a ven bez něj nevycházela.
Pradlena chvíli čekala v úzké chodbě. Pak ji napadlo, že Kindlová má asi zákazníka, a odešla. Vrátila se v pět hodin. Znovu zaklepala a znovu vzala za kliku. Opět bez úspěchu. Pouze štěkot malého Šaši neustával. Teď už to paní Dempsové přišlo zvláštní a odešla do Linhartovy kavárny v sousedním domě. Věděla, že tu najde přítelkyni Heleny Kindlové, kterou noviny posléze označí jako paní J. Také ona byla prostitutka a v kavárně vyhlížela klienty.
Byla tu i nyní. Paní J. měla od bytu Heleny Kindlové klíč. Společně s pradlenou se vrátily do tmavé chodby průchozího domu. Bylo čtvrt na šest a čekalo je nemalé překvapení. Dveře byly totiž otevřené, jen pes nepřestával štěkat. Nahlédly dovnitř – a učinily hrůzný objev. Helena Kindlová ležela na podlaze bezmála nahá, pouze v kombiné, na levém lýtku napolo svlečené spodní prádlo, na krku pevně zatažený velký kapesník s modrými pruhy.
Vedle mrtvé ležela skleněná lahvička. Podle charakteristického štiplavého zápachu od jedovatého amoniaku, lidově čpavku, jenž byl v té době častým nástrojem sebevrahů. Mrtvá měla popálené rty a nos, čpavek však nebyl cítit z úst, jak by se dalo čekat, pokud by ho žena v sebevražedném úmyslu vypila.
Docent Eduard Knobloch, jeden z nejzkušenějších a nejlepších soudních lékařů, s nímž pražská policie v období první republiky spolupracovala, proto hned na místě vyloučil možnost sebevraždy. Vrah podle něj ženu nejprve omráčil, možná předtím čpavkem omámil, poté ji rukama zardousil a velkým kapesníkem doškrtil, až když se octla v bezvědomí. Otravu pouze předstíral.
Bezpečnostní oddělení zapojilo do vyšetřování všechny dostupné síly. Přízrak neobjasněných úmrtí pražských prostitutek Kočové, Petrové nebo Vranské udržoval kriminalisty v neustálém střehu a pozornosti – s jistě nechtěnou nadějí, že se pachatel některé z předchozích vražd prozradí vraždou novou a bude konečně odhalen.
Měl se takovým zločinem stát právě případ Heleny Kindlové?
Milenec s jednou nohou
Byla to dramatická doba. Němci v pohraničí vypověděli Československé republice poslední zbytky loajality. Také Helena Kindlová byla Němka. Ale nacionální vášně ji nechávaly chladnou. Mezi její zákazníky patřili Češi i Němci. Pocházela z Ústí nad Labem a ještě nedávno se jmenovala Lempke (respektive Lempkeová). Obecního zřízence Kindla si vzala před několika lety jenom proto, aby získala pražskou domovskou příslušnost a nemohla být jako prostitutka při každé šťáře a zadržení vypovězena z hlavního města. V bytě se najde mosazný kroužek, který během obřadu s Kindlem použila místo prstýnku. Mezi přítelkyněmi se vyprávělo, že budoucímu manželovi za ochotu k formálnímu sňatku zaplatila.
Sama byla známá tím, že poskytovala mužům specifické služby. „Mezi jejími přítelkyněmi bylo veřejným tajemstvím, že ji vyhledávali muži perverzních choutek,“ uváděl Polední list. „Podle jejich vyprávění, patřili mezi nejstálejší návštěvníky Kindlové tři muži: železničář, neznámý muž bez jedné nohy a mladý krejčí.“ A Národní listy dovodily: „Kindlová měla podle souhlasných výpovědí svědků z jejího prostředí zálibu v hrubých mužích. Nalezla-li velmi brutálního člověka, který jejímu vkusu hověl, nevzala od něho nic, ale sama ho ještě odměnila a pohostila.“
Pocházel vrah právě z těchto kruhů?
Někdo třetí?
Podle odhadu lékařů došlo k vraždě kolem půl třetí, možná o chvíli později. Tedy krátce po tom, co Helena Kindlová v doprovodu neznámého muže do bytu vkročila. Nejednalo se přitom o vraždu loupežnou. To potvrdila prohlídka bytu. Vrah sice stáhl zavražděné ženě dva zlaté prstýnky, které nosila, dalších peněz a cenností v pěkně zařízeném pokoji si však nevšímal. Přitom kasička, v níž bylo šedesát korun, stála přímo na jídelním stole. Nebylo ji třeba hledat.
V takovém případě se ovšem nabízela otázka: Co dělal vrah na místě činu od půl třetí do pěti, respektive pěti patnácti, kdy z bytu (mezitím co hospodyně spěchala pro kamarádku zavražděné) uprchl? Jak tu déle než půldruhé hodiny trávil čas se zavražděnou ženou, když nehledal peníze a cennosti? Podle vyšetřovatelů na to byla jediná odpověď. Jednalo se o sexuálně deviantního, v tehdejší mluvě úchylného člověka.
Jenže musel být nutně vrahem onen muž v placaté čepici, s nímž byla žena viděna na ulici? Prodavač cukrovinek slyšel, jak mu Kindlová říká: „To je málo. To nejde.“ Šlo zřejmě o cenu. Proč by ale muž smlouval, kolik Kindlové zaplatí, když ji chtěl zavraždit? Ano, co když tu byl ještě někdo třetí, kdo se objevil v domě o chvíli později?
A samozřejmě, nejen novináři znovu připomínali předchozí nevyřešené případy. Zejména Kočové, Petrové a Janotové (případ Vranské byl přece jenom poněkud odlišný). Také tentokrát došlo přece k zaškrcení. Také v jejich případě se neobjevil loupežný motiv a před smrtí nedošlo k pohlavnímu styku. Mohlo snad jít o stejného pachatele, v němž se po letech probudily jeho úchylné a zabijácké touhy?
Národní listy přinesly 10. května 1938 úvahu nazvanou Chodí mezi námi. Píše se v ní: “Přítelkyně Heleny Kindlové z Týnské uličky se zadívala upřeně na špičku svého střevíce. Co si máme počít, pane rado, jak ho poznat? Přijde jako jiný a pak sáhne po krku. Neubráníme se mu... – Na tuto otázku nemohl dát náležitou odpověď ani nejbystřejší detektiv. Ano, přilétne jako sup, zabije a zmizí beze stopy. Jednou, potřetí, počtvrté. Janotová, Petrová, Kočová a Kindlová. Vranská nikoliv. Smrt prvních čtyř má víc než podezřele shodné znaky. Jen si je připomeňte:
1. Všechny byly nevěstky.
2. Všechny byly starší.
3. Poloha všech čtyř mrtvol naprosto stejná.
4. Úprava šatů a prádla tatáž.
5. Všechny byly zardoušeny.
6. Na krku všech byl vždy kus vlastního prádla.
7. Obličej Janotové a Kindlové byl polit žíravinou.
8. Ve všech případech vedl si zabiják stejně vypočítavě a opatrně, krytí stop bylo vždycky dokonalé.
Podle souhlasných znaků dá se soudit, že jde o téhož vraha. Nebude-li brzy chycen, přijde opět. Zase bude opatrně kroužit a vybírat a jeho napadení bude náhlé, bez nebezpečného ukazování.“
Strach, strach…
Rozběhlo se pátrání, během něhož byli dohledáni snad všichni, kteří se v inkriminovaný čas Týnskou ulicí pohybovali. Zlatníci, vetešníci a překupníci všeho druhu obdrželi popis zlatých prstenů, které vrah Kindlové stáhl z prstu. Ve všech noclehárnách, ubytovnách, ale i laciných hotelech, kde přespávali němečtí a rakouští emigranti, proběhly opakované razie. Policie objevila také tři stálé zákazníky, o nichž vypravovaly přítelkyně Kindlové – železničáře, krejčího a jednonohého. Na základě udání byly zadrženy desítky lidí. Všichni však prokázali alibi.
V Týnské ulici a jejím okolí zavládl strach. Prostitutky chodily vždy po dvou a přímo v domě, ve kterém Kindlová bydlela, držela pokaždé jedna stráž a naslouchala, zda se za některými dveřmi neděje něco podezřelého. Panovalo tu přesvědčení, že vrah se – hnán špatným svědomím – vrátí na místo činu.
Minuly dramatické měsíce. Mobilizace a odstoupení Sudet po mnichovské dohodě, když se během října objevila v pražských denících zpráva, že se k vraždě Heleny Kindlové přiznal propuštěný cirkusový dělník František Štancl. Ten byl zároveň obviněn z vraždy Alžběty Bartůškové, šestadvacetileté služebné ze Všemyslic u jihočeského Týna nad Vltavou.
Štancl byl převezen do Prahy. Ovšem záhy bylo zřejmé, že údaje o vraždě staroměstské prostitutky čerpal pouze z tisku a vyprávění spoluvězňů. Na místě činu nikdy nebyl. O Týnské ulici například tvrdil, že je to široká velkoměstská třída.
Třiačtyřicetiletá Helena Kindlová se tak stala poslední z řady prvorepublikových prostitutek, jejichž vrah nebyl nikdy dopaden...
