Před 75 lety stanul v čele Argentiny miláček venkovanů Juan Domingo Perón
Osud dvojnásobného argentinského prezidenta je plný zvratů, lidé si jej pamatují i díky jeho manželce Evitě. Ještě než se Perón stal hlavou jihoamerického státu, strávil několik dní za mřížemi. Z vězení byl osvobozen díky obří popularitě, kterou v poválečné Argentině oplýval. Po návratu na svobodu zvítězil ve volbách a 24. února 1946 se stal 29. prezidentem Argentiny.
Narodil se 8. října 1895, v dynastii Perónů se z generace na generaci dědilo lékařské povolání. Malý Juan si však prosadil svou a úspěšně absolvoval vojenskou akademii. Ve státních službách se mu líbilo, jeho spolupracovníci mu věštili zářnou budoucnost, což Perón v podstatě naplnil. V roce 1929 potkal svou první manželku, Aurelia Tizón stála po jeho boku téměř deset let. Konec manželství způsobila krutá rakovina.
Per aspera ad astra
Budoucí prezident platil ve 30. letech za jednoho z výrazných důstojníků, podílel se na svržení tehdejší hlavy státu. Postupně vzrůstala jeho moc, zároveň pomalu pošilhával po významnějších funkcích. V předvečer války působil jako vojenský atašé v Itálii, kde se mu zalíbil tamní fašistický režim Benita Mussoliniho.
Perón se vrátil do vlasti, Argentina se během války tvářila neutrálně, částečně však sympatizovala s Osou. V první polovině 40. let pracoval ambiciózní důstojník jako ministr práce. Vesele komunikoval s odbory, doufal, že zapojí rolnictvo do veřejného života. Díky několika ústupkům se prostému lidu zavděčil, což se později ukázalo jako velmi prozíravé.
Před rokem 1945 pro změnu zastával funkci ministra války. Argentina se tehdy dostala do krize, protože se odmítla vyhradit proti nacismu. Její představitelé poukazovali na fakt, že chtějí reprezentovat neutralitu. S tím částečně souhlasil i sám Perón, přestože jeho země hojně přijala uprchlé nacisty. Síla mladého důstojníka byla trnem v oku několika dalším kolegům, a tak byl vlivný muž sesazen a umístěn do vězení.
Exkomunikovaný prezident
Perónovo uvěznění pobouřilo lid, jeden z jeho přátel zorganizoval obří demonstraci. V říjnu 1945 už byl Perón na čerstvém vzduchu. Následující rok proběhly v Argentině prezidentské volby, propuštěný politik kandidoval za Radikální občanský svaz, opoziční kandidát byl zástupce demokratů. Usměvavý Perón měl obří podporu prostých lidí, zemědělců, vojáků, ale i katolíků. Získal 54 % hlasů a stanul v čele země.
Sympatie obyvatelstva mu získala i jeho druhá manželka Evita. Během prvního funkčního období zaměřil Perón pozornost na domácí politiku. Znárodnil železnici, oslabil vliv zahraničních firem a všemožně podporoval horníky a drobné rolníky. Díky tomu zvítězil ve volbách i podruhé, druhé prezidenství ale bylo poznamenáno smrtí Evity, zemřela v roce 1952 na rakovinu.
Jako by se od něj odvrátila štěstěna, v Argentině propukla poválečná krize, kterou některými rozhodnutími Perón ještě zhoršil. Lidé procitli a začali si všímat, jak Perón vládne. Opozice prakticky neexistovala, protože jí prezident neustále vyhrožoval. Poslední ránu mu zasadily škrty v oblasti hornictví, zemi zasáhly stávky. Trpěl i vztah s církví, na vině byl zákaz vyučování náboženství ve školách, to znamenalo prezidentovu exkomunikaci. Na podzim 1955 byl v Argentině proveden puč, během něhož Perón emigroval.
Exil strávil v Jižní Americe a Španělsku, zpovzdálí sledoval situaci doma. O téměř dvacet let později se díky lepší politické atmosféře vrátil. V říjnu 1973 se znovu postavil do čela Argentiny, v prezidentském křesle vydržel pouze několik měsíců. Země se ocitla na hranici hospodářské krize. Během těchto dnů Perón nečekaně zemřel, oficiálně na srdeční infarkt.
Prezidentova mrtvola byla neznámým vandalem poničena, někdo mu před pohřbem uříznul obě ruce. I přesto dorazily na smuteční ceremonii stovky lidí. Někteří ho stále vnímali jako jednoho z nejlepších argentinských vůdců.
