Stalinova válka a smrt: Sovětský vůdce ukázal, kam až může zajít krutost a násilí na vlastním lidu
Dne 5. března roku 1953 zemřel po několika dnech ochrnutí sovětský diktátor Josif Vissarionovič Džugašvili zvaný Stalin. Patřil mezi největší tyrany 20. století a možná i lidských dějin. Narodil se do rodiny chudého gruzínského ševce, studoval na pravoslavného kněze, aby se stal veleknězem prvního ateistického komunistického státu a paradoxně i jedním z největších zabijáků komunistů.
Revoluční Leninův komunismus nahradil Stalin svým pojetím, které spíše připomíná komunismus v synkretismu s prvky ruské despocie a pravoslavné religiozity než ateistický marxismus. Během období tzv. „velké čistky“ z let 1936 až 1938 se Stalin reálně stal absolutním vládcem Sovětského svazu a odstranil veškeré své skutečné i pouze hypotetické odpůrce nejen na vrcholu sovětského systému, ale v celé společnosti – maršála Michaila Tuchačevského, Grigorije Zinovjeva, Lva Kameněva, Karla Radeka, Nikolaje Bucharina a další.
Veškeré násilí a teror, které inicioval ve 30. letech, se ze Stalinova pohledu ukázaly jako oprávněné s ohledem na vývoj po roce 1938. Stalin žil v přesvědčení, že se západoevropské země (hlavně Anglie a Francie) snaží podporovat hitlerovské Německo k expanzi směrem do Sovětského svazu. Například skrze koalici Německa s Polskem, tehdy ovládaným vojenskou diktaturou, jenž byla nakloněna Německu.
Oddalování střetu
Stalin si ovšem dobře uvědomoval, že masivní čistky v sovětské společnosti a hlavně v Rudé armádě silně oslabily vojenské kapacity Sovětského svazu a že bude potřeba určitý čas k posílení vojska a jeho modernizaci. Proto pro něj bylo důležité oddalovat vojenský střet s Německem, co nejdéle to šlo.
Proto Stalin osobně podporoval politiku nabídky vojenské pomoci Československu ohroženému německou expanzí, byť přímou vojenskou pomoc podmiňoval souhlasem Polska s přechodem přes jeho území. Což ovšem vedení Polska odmítalo. Jednak z obavy, že Sověti by již jeho území neopustili, ale také z praktického důvodu. V dané situaci bylo Polsko neoficiálním spojencem Německa v jeho nárocích na území Československa. Po obsazení Sudet část našeho území vojensky okupovalo i Polsko. Stejně jako nacistické Německo nám tehdy i Polsko vyhrožovalo válkou.
Pomoc Československu nejspíše také podporoval tehdejší sovětský ministr zahraničí Maxim Litvinov, který stál v čele sovětské diplomacie od roku 1930 až do května 1939 a usilovně se snažil najít pro SSSR spojence proti Německu v Evropě. Jenže jeho snaha byla planá. Západní země se raději snažily dohodnout s Hitlerem a podezřívavý Stalin stále více věřil, že se Západ snaží vyvolat válku mezi Sovětským svazem a Německem, aby využil oslabení obou.
Kaštanová řeč
V březnu 1939 pronesl Stalin na 18. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v Moskvě projev, v němž naznačil vůli uzavřít dohodu s režimem jakékoliv země, která bude ochotna mít se SSSR mírové vztahy. Také řekl, že SSSR nebude tahat z ohně kaštany za jiné země, které jsou válečnými štváči (jeho řeč poté zlidověla pod názvem Kaštanová řeč). Projev byl vysílán veřejně a v Německu a nejen v něm vyvolal dojem, že Stalin je ochoten spolupracovat s kýmkoliv včetně nacistů. V květnu roku 1939 nechal Stalin vyměnit ministra zahraničí SSSR Litvinova, který byl židovského původu, za svého věrného pomocníka Vjačeslava Michajloviče Molotova. Ten prosazoval snahu se s Německem domluvit na rozdělení sfér vlivu.
Z historických pramenů se zdá, že i Hitler věřil, že cílem politiky appeasementu západoevropských zemí je směřovat Německo k válce proti Sovětskému svazu. Snad se Hitler domníval, že když mu Anglie a Francie prakticky „darovaly“ Československo, projde mu i obsazení Polska. Hitler neustále zdůrazňoval, že chybou Německa v 1. světové válce byla válka na dvou frontách: proti koalici Anglie a Francie na západě a proti Rusku na východě. Proto je možné vnímat Hitlerův příklon k dohodě se Stalinem jako snahu zajistit si týl pro případ možného konfliktu se Západem po obsazení Polska. Je otázkou, co by Hitler dělal, kdyby mu západoevropské země nevyhlásily válku po agresi proti Polsku, ale to se již nikdy nedozvíme. Faktem je, že koncem srpna 1939 v Moskvě uzavřel Hitlerův ministr zahraničí Ribbentrop se svým sovětským protějškem Molotovem tzv. pakt Ribbentrop-Molotov, v němž si Německo a Sovětský svaz rozdělily sféry vlivu včetně rozdělení území Polska a dohodly mezi sebou mírovou spolupráci.
Obsazení Polska
Stalin mohl být spokojený. Podařilo se mu oddálit konflikt s Hitlerem a ještě získal značná území, která kdysi patřila carskému Rusku. Německo zahájilo 1. září 1939 útok na Polsko. O něco později na Polsko zaútočil i Sovětský svaz, který ovšem svůj útok mediálně prezentoval jako „osvobozeneckou“ akci s cílem chránit Ukrajince a Bělorusy na polském území.
Rudá armáda při obsazování Polska zajala i velké množství polských vojáků. Desítky tisíc z nich společně s dalšími představiteli polské elity a také s mnoha Čechoslováky nechal poté Stalin na návrh lidového komisaře vnitřních věcí SSSR Lavrentije Pavloviče Beriji povraždit, a to nejen v nechvalně známém katyňském masakru.
Obsazení území Polska a pobaltských států představovalo pro Stalina důležité rozhodnutí, neboť tím jeho SSSR získal další území odsunující možný nástupní prostor pro případnou německou agresi. Obsazením pobaltských států zároveň Německo ztratilo možnost výhodného nástupu k útoku proti srdci SSSR – Moskvě. Pro Stalina šlo ovšem i o šíření jeho pojetí komunismu, které mělo být realizováno postupně v etapách.
Stalinovy obavy
Následný vývoj v Evropě po napadení Polska Německem ovšem již tak přínosný pro Stalina nebyl. A nejspíše jej dost vyděsil. Stalin předpokládal, že pokud západoevropské země vstoupí do války, pak bude tato válka dlouhá (minimálně obdobně jako byla 1. světová válka) a SSSR bude mít čas se na střet s Německem vojensky připravit. Stalin vlastně chtěl udělat přesně to, z čehož podezříval Západ: chtěl využít války k oslabení Západu a Německa a pak v plné síle Rudé armády zaútočit.
Když v květnu 1940 zahájilo Německo útok na západní Evropu a již v červnu 1940 po měsících bojů slavilo vítězství nad zhroucenou Francií, byl to pro Stalina a jeho věrné naprostý šok. Později vznikl na motiv tohoto bleskového tažení Němců vtip z oblasti černého humoru. Němcům prý trvalo dobytí Francie stejně dlouho jako dobytí jedné ulice ve Stalingradu. Stalin si uvědomil, že celý jeho plán je v troskách, a začal se obávat konfliktu s Německem. A to v situaci, kdy Rudá armáda na takovou válku ještě nebyla připravena. Také se bál možných provokací od nepřátel Německa, které by jej měly přimět k útoku na Hitlera.
Stalin byl z mnoha zdrojů, například od agentů sovětské rozvědky, německých antifašistů, ale i od britské vlády, informován o přípravách Německa na útok proti SSSR. Zprávy mluvily o různých datech ofenzivy. Stalin jim ale nevěřil a považoval je za dezinformační.
Samotní západní spojenci, zle tísnění nacistickým Německem, si uvědomovali, že Stalin poskytuje Hitlerovi materiální pomoc pro vedení války. Proto zvažovali zahájení vojenských útoků na cíle v SSSR, ale nakonec se k tomu neodhodlali. Ignorovali skutečnost, že SSSR bylo spoluagresorem v Polsku. Správně tedy měli vyhlásit válku i Sovětskému svazu, ale neučinili tak. To později usnadnilo vytvoření koalice mezi Západem a SSSR.
První dny války
V červnu 1941 porušilo Německo pakt o neútočení se Sovětským svazem a zaútočilo na něj v plné síle. Ať již Hitlerovy důvody, proč byl najednou ochoten vést válku na dvou frontách, kterou tak dlouho odmítal, byly jakékoliv, vývoj situace byl pro Stalina šokem.
Ačkoliv se u mnoha historiků traduje, že Stalin v předvečer agrese neučinil nic proti možnému útoku, není to pravda. Stalin nepopíral fakt, že k válce mezi Německem a SSSR dojde, pouze se úzkostlivě snažil válku oddalovat a hlavně nechtěl být tím, kdo válku rozpoutá. Proto se obával i provokací, jimiž by ho k válce chtěli svést Němci. Jak to například zkusili se slavným přepadením vysílací stanice v Gliwicich, které se snažili prezentovat jako útok Poláků. Přesto na návrh náčelníka generálního štábu Rudé armády Georgije Konstantinoviče Žukova nařídil jistá opatření.
Taktéž mnozí nižší velitelé iniciativně učinili v předvečer německého útoku určité kroky, nezávislé na vrchním velení SSSR. Byť tím riskovali postih, později jim tato iniciativa při vyšetřování neúspěchu Rudé armády v prvních dnech německého útoku zachránila život. Mnozí velitelé, držící se plně Stalinovy linie, byli naopak později za selhání Rudé armády na začátku války popraveni jako obětní beránci. Mezi nimi například generál Dmitrij Grigorjevič Pavlov, velitel Západního frontu Rudé armády.
Ono tradované nervové zhroucení Stalina po německém útoku nesouviselo se samotným vpádem, který Stalin očekával, ale s vývojem v Rudé armádě. Takto to alespoň vyplývá z děl gruzínských historiků Roje Aleksandroviče Medvedeva a Žorese Aleksandroviče Medvedeva, případně z díla polského historika Boguslawa Woloszanského. Podle koncepce sovětské vojenské doktríny měla Rudá armáda případný útok zastavit, okamžitě přejít do protiútoku a zahájit válku na území nepřítele.
Věrní a neschopní
To se ovšem nestalo. Rudá armáda se zhroutila a německá vojska masivně pronikala na území SSSR bleskovou rychlostí. Stalin si uvědomil, že celou situací je vinen on sám. V Rudé armádě v předchozích letech provedl brutální čistku, během které nechal naprostou většinu schopných vrchních velících kádrů popravit či uvěznit a nahradil je většinou nezkušenými a neschopnými, ale jemu věrnými veliteli. V jednom historickém filmu o životě Stalina je dokonce zachycena scéna, jak zuřícímu Stalinovi, řvoucímu na Klimenta Jefremoviče Vorošilova a vyhrožujícímu mu smrtí odpovídá Vorošilov řevem, že to ne on, ale Stalin sám nechal popravit vedoucí kádry Rudé armády. V této scéně se Stalin otáčí a spěšně prchá z velení na svou daču, kde se definitivně zhroutí. Je ovšem otázka, zda to není jen filmová fikce.
Okamžik tohoto Stalinova zhroucení byl jedním z mála v jeho životě, kdy měli jeho potencionální konkurenti a odpůrci ve vedení SSSR šanci ho odstranit. Ovšem kvůli předchozím masivním čistkám nebyl v Rudé armádě ani v politicko-stranickém vedení nikdo, kdo by byl schopen se mu postavit. Po pár dnech Stalinovy nepřítomnosti za ním naopak na jeho daču přijeli jeho spolupracovníci a vysloveně ho prosili, aby se vrátil zpět a ujal se znovu vedení Sovětského svazu. Stalin se vzpamatoval, a když si uvědomil, že se jej ostatní členové vedení Sovětského svazu nechtějí zbavit, opět se ujal vedení země.
Na počátku července 1941 pronesl Stalin v rozhlase projev, který většinu posluchačů musel překvapit. Stalin totiž hovořil úplně novým stylem. Občany oslovil jako bratry a sestry a hovořil o vděčnosti za pomoc, již nabídly USA a Anglie napadenému Sovětskému svazu. Neúspěchy na válečné frontě a ústup Rudé armády před útočícími vojsky Německa přivedly Stalina k rozhodnutí využít dávné historie ruského carství. Začal motivovat sovětské občany poukazováním na slavnou minulost. V listopadu 1941 Stalin veřejně pronesl projev, ve kterém se dovolával slávy minulé carské armády. „Ať vás ve válce posiluje mužný vzor našich velkých předků – Alexandra Něvského, Dimitrije Donského, (...) Michaila Kutuzova!“ prohlásil Stalin. V Rudé armádě byly obnoveny gardové jednotky, mající původ v carském vojsku a zrušené bolševiky při vzniku Sovětského svazu. I název celé války – Velká vlastenecká válka – se inspiroval v carské minulosti.
Stalin a církev
O válečných událostech byla již napsána spousta článků a knih, ale v českém prostředí je málo znám jeden dosti kuriózní fakt. Stalinův obrat k historii měl totiž i další rozměr. Náboženský. Stalin si nejspíše uvědomoval, že za ateismus a komunismus se většině sovětských občanů chtít umírat nebude, ale že i přes desetiletí tvrdého protináboženského teroru ateistického režimu SSSR byla mezi lidmi zakořeněna silně náboženská mentalita a víra. Samotná pravoslavná církev Stalinovi vše usnadnila, když se nejvyšší vedení církve po německém útoku na Sovětský svaz razantně postavilo na stranu Stalina a jeho vlády, která přitom tuto církev brutálně pronásledovala.
Zde je třeba říci, že pronásledování pravoslavné církve nebyla „specialita“ Stalina či jeho iniciativa, ale šlo o záležitost, která byla prioritní pro většinu komunistických vůdců. Byli to ateisté, kteří věřili, že je potřeba ateismus prosazovat násilím. Teror proti věřícím (nejen pravoslavným a nejen proti křesťanům) byl prosazován již za Lenina a ve jménu ateismu byli vražděni a mučeni kněží, řádové sestry i prostí věřící. Komunisté organizovali pálení ikon a ničení kostelů, vše ve jménu vědeckého poznání a ateistického světonázoru.
Po všech těch letech tohoto teroru se metropolita Moskvy Sergij I., civilním jménem Ivan Nikolajevich Stragorodsky, iniciativně a nezávisle na Stalinovi a jeho věrných rozhodl vydat prohlášení o naprosté podpoře Stalina a jeho vlády v boji proti německým agresorům. Sergij již dávno před německým útokem prosazoval bezpodmínečnou poslušnost pravoslavné církve vůči sovětské vládě. Ale teprve válka nejspíše obrátila Stalinovu pozornost k problému pravoslavné církve. To, že Stalin do jisté míry pravoslavnou církev rehabilitoval, ukazovaly již válečné reportáže, v nichž bylo možné vidět ruské ženy žehnající znamením křesťanského kříže vojákům Rudé armády či v podobných situacích žehnající samotné pravoslavné kněze, obklopené vojáky Rudé armády přijímajícími tato požehnání.
Proč nemáte kádry?
Někteří spisovatelé popisují i osobní setkání Stalina s metropolitou Sergijem I. a dalšími zástupci pravoslavné církve v roce 1943, kde byla dohodnuta jistá rehabilitace pravoslavné církve. Stalin pravoslavné církvi dovolil legální aktivity v sovětské společnosti. Gruzínský spisovatel Roj Aleksandrovič Medvedev ve své knize „Stalinovi lidé“ popisuje toto setkání a jistou tragikomickou situaci, kdy si Stalin vyslechl požadavky představitelů pravoslavné církve. Jedním z nich bylo otevření semináře pro kněze, kterých byl tehdy nedostatek. Stalin se otázal: „Proč nemáte kádry? Kam se poděly?“ Všichni přítomní moc dobře věděli, že kádry pravoslavné církve, kněží, byly povražděny komunisty v táborech apod. Stalinovi to ale nikdo neměl odvahu říci do očí. Tehdy se ozval metropolita Sergij I.: „Nemáme kádry z různých důvodů. Jedním z nich je ten, že my připravujeme kněze a on se stane maršálem Sovětského svazu.“ Stalin se spokojeně usmál, řekl, že také byl seminaristou, a začal přítomným vyprávět o svých zážitcích v semináři a o tom, že jeho matka do smrti litovala, že se knězem nestal.
Spisovatel Alexandr Solženicyn zmiňuje, že po mnohahodinových jednáních byl již starý metropolita Sergij I. unaven, a tak jej samotný Stalin opatrně uchopil za ruku a velice pozorně, jako by byl spíše podřízeným metropolity než sovětským vládcem, jej doprovodil po schodech k východu. Řekl mu prý na rozloučenou: „Vladyko, toto je vše, co mohu teď pro vás udělat.“
Stalin učinil vůči pravoslavné církvi velmi výrazné ústupky. Dovolil otevřít seminář, nařídil vrátit některé majetky (například Trojicko-sergijevskou lávru), propustit vězněné duchovní a hlavně dovolil uspořádat volbu nového patriarchy. Stalin dodržel své slovo dané představitelům pravoslavné církve i po válce, a to až do své smrti. Teprve jeho nástupce Nikita Chruščov opět zahájil brutální pronásledování pravoslavných věřících. Je jistým paradoxem dějin, že Chruščov, na západě vnímaný jako bořitel Stalinova kultu osobnosti, byl vůči křesťanům (respektive vůči nábožensky založeným lidem jako celku) mnohem více radikální a nenávistný oproti Stalinovi. Ten byl spíše chladnokrevným pragmatikem, schopným nábožensky založené lidi i tolerovat, pokud ho mocensky neohrožovali.
Tento zásadní obrat v politice Stalina vůči pravoslavné církvi byl a je pro mnohé ruské pravoslavné věřící natolik nepochopitelný, že dal vzniknout mnoha legendám. Například o tom, že se Stalin během války navrátil k pravoslavné víře a musel to skrývat před ostatními komunistickými vůdci. Nebo o tom, že měl uvěřit proroctví a nechat nad Moskvou létat letadlo s posvátnou ikonou, což mělo vést k záchraně metropole před německými útočníky. Z oficiálních Stalinových životopisů ale nevyplývá, že by Stalin nějakým podobným obratem prošel. Spíše byl jen vůči náboženským věcem lhostejný a využíval je ve svůj prospěch.
Blíží se konec
Když skončila 2. světová válka, Stalin opět rozjel jistou omezenou podobu teroru proti Rudé armádě. Příliš se bál popularity jejich velitelů a její síly. Velitelé, jako například Žukov, byli odesláni na méně důležité posty a někteří byli i zatčeni a mučeni pod záminkou boje proti hospodářské kriminalitě, protože se podíleli na dovozu nakradených cenností z území dobytých Rudou armádou.
V politické rovině se Stalin po ukončení 2. světové války věnoval hlavně upevnění moci komunistických stran na dobytých územích a přípravě válečné konfrontace se Západem, čemuž se podřizoval veškerý průmysl v neprospěch civilní výroby. Ale Stalinovo zdraví se zhoršovalo a sám Stalin cítil, že se blíží jeho konec.
Zde se objevuje další málo známá záležitost. O tom, že zhruba od roku 1949 se v Sovětském svazu znovu začala roztáčet kola velkých čistek, se vesměs ví. Tzv. případ lékařů, antisemitské kampaně, které ovšem úplně nesouvisely se vztahy SSSR a Izraele apod., ukazují na to, že Stalin plánoval novou vlnu velkého teroru. Ta měla ovšem smést naprostou většinu jeho spolupracovníků včetně například Beriji či Molotova. Mnohdy je toto jeho jednání spisovateli či historiky prezentováno třeba jako důsledek jeho zhoršující se paranoie.
Gruzínští spisovatelé a historici Roj Aleksandrovič Medvedev a Žores Aleksandrovič Medvedev ovšem ve své knize „Neznámý Stalin“ nabízejí ještě jinou možnost. A to tu, že chladně uvažující Stalin, vědomý si svého blížícího se konce, chtěl umést cestu k moci svému nástupci, kterého si vybral. U vědomí toho, že po jeho smrti by jeho spolupracovníci mohli chtít takového člověka odstranit, chtěl tomu nejspíše zabránit a připravit svému nástupci pevnou pozici.
Kdo ovšem měl být tímto nástupcem, o němž se od historiků moc nedovídáme? Stalin sám za svého života nikoho za svého dědice nejmenoval. Na základě studia historických pramenů a Stalinova chování se ale dá docela dobře určit a o něm právě píší i oba Medvedovové ve své knize. Nejpravděpodobněji jím měl být ideolog Michail Andrejevič Suslov, kterého sám Stalin dosadil před svou smrtí do politického byra ÚV KSSS. S přestávkou v letech 1953 až 1955 v něm Suslov seděl až do své smrti v roce 1982. Po Stalinově smrti se stal šedou eminencí ve vedení Sovětského svazu a po upevnění svých politických pozic a odstranění Chruščova byl jedním z představitelů Brežněvova neostalinismu.
Tělo v betonu
Ale zpět ke Stalinovi. Jeho zdraví se rapidně zhoršovalo a on nedbal na rady lékařů, kteří mu doporučovali klidnější režim. Některé z nich nechal uvěznit a obvinit ze spiknutí a snahy zabít komunistického vůdce Sovětského svazu. Sám si dobře pamatoval, že odkazováním na klidnější režim on a jeho věrní odstavili od moci Lenina. Stalin měl trpět vysokým krevním tlakem a hlavně aterosklerózou, prodělal i několik infarktů.
Existují různé popisy Stalinových posledních dnů. V základu se shodnou na tom, že Stalin byl od konce února roku 1953 na své dače v Kuncevu, kde ho 1. března v pozdních hodinách nalezl personál ležet na podlaze. Měli ho uložit na pohovku a lékaře k němu zavolali až další den, tj. 2. března, protože nebyl schopen pohybu a mluvení. Lékaři měli konstatovat záchvat mrtvice. Stalin byl naživu až do 5. března roku 1953, kdy zemřel. Jeho tělo bylo vystaveno pro veřejnost od 7. března a slavnostní pohřeb se konal 9. března, kdy bylo nabalzamované tělo uloženo v Leninově mauzoleu na Rudém náměstí. Roku 1961 bylo tělo Stalina z mauzolea odvezeno a pohřbeno u Kremelské zdi, kde bylo zalito velkým množstvím betonu.
Po Stalinově smrti se objevila spousta teorií o příčině jeho smrti, včetně té o atentátu ze strany spolupracovníků, například Lavrentije Berji, kteří se tak snažili Stalinovi zabránit v jejich odstranění. Ale například spisovatelé Roj Aleksandrovič Medvedev a Žores Aleksandrovič Medvedev si myslí, že pokud něco jako atentát spácháno bylo, pak to bylo spíše neposkytnutí zdravotní péče po 1. březnu, kdy měl Stalin záchvat mrtvice.
Ať již to bylo se smrtí Stalina jakkoliv, je nepochybné, že s jeho skonem si oddechly miliony obětí komunistického teroru. Stalin byl nejen velkým katem mnoha národů v Sovětském svazu, ale i jedním z největších katů samotných komunistů, kdy inicioval vyvraždění a uvěznění prakticky většiny starých bolševiků, kteří začínali s Leninem. V dnešním Rusku je však Stalin mnohdy u některých lidí vnímán naopak jako ten, který ze zaostalého carského Ruska učinil moderní atomovou velmoc.
Tak nebo tak nám Stalinův životopis ukazuje nejen to, jakého zla a krutosti je schopen jednotlivec, ale hlavně jak snadno se masy lidí takovému zločinci podřídí, a to ani ne ze strachu jako spíše z touhy po osobním prospěchu, kdy se snaží využít zla k vlastnímu obohacení. Příkladem takového člověka je i Stalinův nástupce Nikita Chruščov, který sice začal bořit Stalinův kult, ale sám se dobrovolně podílel na jeho budování a vraždění lidí označených jako nepřátelé komunistického státu. Stalin mu měl údajně sám telefonovat, aby se uklidnil a nebláznil, když se Chruščov ve 30. letech 20. století snažil radikálně překročit určené počty zatčených, popravených a uvězněných.
Demontáž Stalinova kultu osobnosti Chruščovem vyvolala dojem, že za veškeré zlo a zločiny je zodpovědný pouze Stalin. Faktem je, že za ně byli spoluodpovědní všichni, kteří se na nich dobrovolně podíleli, protože Stalin je inicioval, ale oni je dobrovolně realizovali. Snad se z historie Stalina lidstvo poučí, aby se již něco podobného neopakovalo. Zatím to ovšem vypadá, že se tak neděje, a po Stalinovi přišli další podobní tyrani – Mao, Pol Pot, Idi Amin a další.
