Kauza Vrbětice ve světle slavných, ale zcela fatálních selhání tajných služeb ve světě
Jak přesně to bylo s kauzou Vrbětice a účastí agentů ruské vojenské rozvědky GRU, se téměř jistě nikdy nedozvíme. Operace tajných služeb a historie špionáže se totiž někdy blíží hře s nulovým součtem: To, co je špatné pro jednu stranu, je skvělé pro protivníky. A když se akce podaří, služby či politici příslušných zemí se pochlubí. V případě selhání ale akce zahalí prach tajemství nebo se relevantní informace objeví až po čase. Ani pak ale nevíme, zda zcela odpovídají skutečnosti, protože všechny strany budou mlžit. Podívejme se ale na několik příkladů velkých selhání tajných služeb, o kterých se něco ví.
Sexem za informacemi
Jedno z nejskandálnějších selhání západních tajných služeb souvisí s Československem. Týká se agenta Karla Köchera a jeho ženy Hany. V roce 1958 se stal Köcher členem Komunistické strany Československa a od roku 1962 spolupracoval s StB, která si ho nejdříve vyzkoušela v práci mezi pražskými intelektuály. V roce 1965 manželé fingovali útěk do Rakouska a v prosinci toho roku přiletěli do New Yorku. Na podzim 1972, po získání doktorátu z politologie, požádal Köcher o zaměstnání v CIA. Měl pověst brilantního sovětologa s militantními protikomunistickými sklony a už měl i americké občanství. Společně s manželkou také rádi navštěvovali sexuální kluby. Považovalo se to za prvotřídní krytí, protože mezi těmito lidmi by nikdo nehledal komunistické vyzvědače, a naopak oni se blíže seznamovali s pracovníky vládního a bezpečnostního aparátu, kteří tam chodili (a pak o tom nechtěli vypovídat). „Köcherovi byli nejspíše sexuálně nejvýkonnějšími vyzvědači v historii prosovětské špionáže,“ uvedl později bývalý šéf archivu rozvědky sovětské tajné služby KGB Vasilij Mitrochin.
Köcher byl jediný vyzvědač ze sovětského bloku, kterému se skutečně podařilo hodně otevřít si dveře do amerických tajných služeb. Byl však smluvním zaměstnancem, kterému v červenci 1975 skončil kontrakt. V listopadu 1984 americká FBI oba manžele zatkla. Zřejmě je prozradil jejich český agent Jan Fila, který působil i v USA. V únoru 1986 si Američané a Sověti vyměnili v Berlíně své vězně. Za sovětského disidenta Anatolije Ščaranského, dva západoněmecké špiony působící v NDR a Čecha chyceného v Bulharsku při pokusu o ilegální převoz své dívky na Západ, si domů přivedli vyzvědače Karla a Hanu Köcherovy plus tři východoevropské vyzvědače z věznic Spolkové republiky. Sověti žádali za svého disidenta mimo jiné výslovně i tohoto československého agenta.
Útok na Pearl Harbor
Za úsvitu 7. prosince 1941 zaútočili Japonci na tichomořskou flotilu USA v Pearl Harbor na Havaji a předtím poměrně neochotnou Ameriku natlačili do rázného vstupu do druhé světové války. Námořní základna byla těžce poškozena a vláda ve Washingtonu byla v šoku. Přitom informace o možném útoku měly americké úřady a instituce už týden předtím, ale nijak s nimi nepracovaly. Americké vládní agentury údaje nedostatečně sdílely a Američané se zcela mylně domnívali, že k takto drzému útoku se Japonci nikdy neodhodlají. Po válce mimochodem CIA (byla založena v září 1947) konstatovala, že právě Pearl Harbor ukázal na nutnost oddělit různé šumy, které jen něco naznačují, od relevantních informací a proto vznikla potřeba vytvořit centralizovanou zpravodajskou organizaci.
Fiasko v Zátoce sviní
Zcela neúspěšná vojenská operace kubánských exulantů, kteří se za podpory a pod vedením americké CIA vylodili v dubnu 1961 v zátoce Sviní (Playa Girón) na jihozápadním pobřeží Kuby. Akci financovala přímo americká vláda a jejím cílem bylo svržení kubánského levicového vůdce Fidela Castra. Kvůli naprostému podcenění příprav ovšem kubánská armáda porazila bojovníky vyslané CIA za tři dny. V důsledku toho Castro navázal ještě užší spolupráci s komunistickým Sovětským svazem a o rok později také vypukla takzvaná Karibská krize (Moskva tehdy rozmístila na Kubě rakety středního doletu), u které dokonce hrozilo, že přeroste v jaderný konflikt supervelmocí.
Vietnamská ofenzíva Tet
Během svátku Tet (vietnamský Nový rok) 31. ledna 1968 provedly severovietnamské komunistické síly a jihovietnamští partyzáni nečekanou, koordinovanou a velmi silnou ofenzívu na území jižního Vietnamu proti pozicím americké armády. Američané byli naprosto zaskočeni a ofenzíva Tet patřila podle vojenských historiků k rozhodujícím bitvám celé války. Vládní vyšetřování ve Washingtonu krátce po ofenzivě konstatovalo, že američtí a jihovietnamští vojenští důstojníci a analytici zpravodajských služeb nedokázali plně předvídat „intenzitu, koordinaci a načasování nepřátelského útoku“ a to navzdory několika varováním. Tehdejší debakl tajných služeb byl připsán ignorování shromažďování zpravodajských informací, jazykové bariéře a naprostému neporozumění nepřátelské strategie.
Afghánistán bez agentů
Když v roce 1996 radikální islamistické hnutí Tálibán, které podporovala i teroristická organizace al-Káida vedená Usámou bin Ládinem, dobylo afghánské hlavní město Kábul a ovládlo většinu země, neměla údajně americká zpravodajská služba CIA na území Afghánistán žádného svého agenta. Důvodem byla mimořádně obtížná infiltrace do prostředí tamních islamistických skupin i zcela naivní spoléhání se na informace od pákistánské tajné služby ISI. Ta ale spolupracovala v případě Afghánistánu jak s Američany, tak s Tálibánem. Nedostatek informací a neschopnost odhadnout vývoj situace v Afghánistánu, ale způsobil jak Americe, tak dalším státům obrovské problémy, s kterými se potýkáme dodnes. Bin Ládin připravoval své teroristické útoky po světě právě z Afghánistánu, což nakonec vedlo v roce 2001 k invazi USA a jejich spojenců do této země. Válka v různé intenzitě zde běží dodnes, a to i za účasti českých vojáků.
Nejhorší či nejlepší agent?
O Heinrichu Albertovi se říká, že byl buď nejhorším nebo nejlepším špiónem historie. Podle toho, z které strany ho hodnotíme. V roce 1914 působil jako německý diplomat v New Yorku. Němci si tehdy kupovali vliv a prostor v amerických novinách (něco podobného dělá Čína a Rusko dnes v médiích po celém světě včetně Česka), protože americká společnost byla rozdělena v pohledu na plány Německa v první světové válce. Někteří je dokonce podporovali, jiní nikoli. Albert nechával ve vozech metra kufříky, které pak zkoumala policie a vždy v nich našla informace o válce a kladném motivu Německa na udržování konfliktu. Tyto informace se následně dostávaly do amerického tisku a mohly posílit vliv Německa. Že to byla poměrně hloupá metoda, bylo jasné, jenže nějakou dobu působila dobře. Pak ale naopak vyvolávala protiněmecké nálady ve Spojených státech. Po válce si Albert založil advokátní kancelář, která zastupovala americké zájmy v Německu. Přitom před válkou zastupoval německé zájmy v Americe. Což dodnes i v souvislosti s jeho působením v New Yorku vyvolává otázky: Pro koho vlastně pracoval? A byl to hlupák s kufříkem či už tehdy byl skvělým dvojitým agentem?
Omyl u projektu Manhattan
Projekt Manhattan byl krycí název pro utajený americký vývoj atomové bomby v letech 1942 až 1946. Velitelem projektu byl americký generál Leslie Richard Groves a ten nařídil i přísné prověřování a sledování všech účastníků operace. Jenže spojenci z Velké Británie si v případě svých vědců na to hlasitě stěžovali a Groves jim v tom nakonec ustoupil. A Britové poslali do projektu Manhattan i svého vědce Klause Fuchse. Jak se ale ukázalo později, právě Fuchs šest let pracoval jako sovětský agent. Byl po válce v Anglii zatčen, odsouzen na 10 let, bylo mu zrušeno britské občanství a pak odešel do komunistického východního Německa. Potom dokonce konzultoval věci o jaderných bombách s čínskými vědci.
Dreyfusova aféra
Alfred Dreyfus (1859-1935) byl francouzský důstojník, křivě obviněný a odsouzený za velezradu. Jeho aféra trvala přes 10 let a hluboce polarizovala a destabilizovala francouzskou společnost konce 19. století. Dreyfus byl uvězněn v říjnu 1894 za zradu ve prospěch Německa. Hlavním důkazem v procesu byl rukopis dopisu doručeného na německou ambasádu, připisovaný Dreyfusovi, a přísaha jednoho svědka spiknutí. Rozsudkem vojenského soudu byl Dreyfus odsouzen na doživotí ve vězení na Ďábelských ostrovech ve Francouzské Guyaně (místo známé z filmu Motýlek v hlavní roli se slavným Steve McQueenem). Když byl po několika letech zjištěn skutečný autor dopisu a vyšla najevo křivá přísaha, spisovatel Émile Zola zveřejnil otevřený pamflet, ve kterém apeloval na propuštění Dreyfuse. Rozhořel se velký spor, který hluboce rozdělil francouzskou společnost. Ukázalo se, že za Dreyfusovým obviněním byla armáda, konzervativní pravice, nacionalistické strany, royalisté, finanční a klerikální kruhy. Tito všichni využili obvinění židovského důstojníka k okázalé demonstraci svého patriotismu, glorifikace armády, antisemitských fobií, pomluvě republikánského systému atd. V roce 1899 byl ale Dreyfus omilostněn amnestií prezidenta. Až v roce 1906 se ale dočkal rehabilitace. Od Dreyfusovy aféry byla francouzská armáda pod větší kontrolou veřejnosti.
O historii, činnosti a akcích ruské vojenské rozvědky GRU se můžete dočíst i v textu nového vydání Reflexu >>>
