Válečné paradoxy: Čechy osvobozovali muslimové a Němci na straně pražských povstalců
Nedávné připomenutí výročí konce druhé světové války nám opět připomnělo, jak složité lidské osudy dokáží být. Nejde pouze o dnes již známé případy, kdy komunistické, ale i západoevropské demokratické státy chránily nacistické zločince výměnou za jejich spolupráci, ale také o smutné příběhy zrad a poválečného zahlazování svědectví o kolaboracích či několik desetiletí zamlčované zločiny některých partyzánů. Osobně jsem se shodou okolností setkal i s neuvěřitelnými příběhy hrdinství a odporu proti nacismu ze strany prostých českých Němců a mí předkové zažili zločince vydávající se za partyzány.
U nás v Beskydech, kde bylo silné partyzánské hnutí odporu proti německé okupaci, se smělo po dobu komunistické diktatury hovořit pouze o hrdinných činech partyzánů a vojáků Rudé armády. Teprve po pádu komunismu jsme se mohli veřejně dovědět o tom, že zde došlo i k několika excesům ze strany osob prohlašujících se za partyzány. Těch pár excesů nedokáže znehodnotit obrovské odhodlání, utrpení a oběti místních obyvatel, členů partyzánských oddílů a příslušníků výsadků rozvědky Rudé armády na konci druhé světové války, ale je důležité tyto excesy neutajovat a spíše usilovat o jejich co nejpodrobnější prozkoumání (byť tolik desítek let poté, co se odehrály, bude již jejich zkoumání dost problematické), aby se staly varováním pro budoucnost, že mnohdy se za ušlechtilé a správné ideály schovávají nemorální lidé a zločinci.
A tak se dnes můžeme dočíst o svědectví přímé účastnice Květy Parmové o řádění skupiny ruských a českých partyzánů z partyzánské brigády K. K. Popova na Pustevnách v dubnu 1945, kde loupili a znásilňovali místní ženy, či o časově blízkém řádění (snad stejné bandy) ve Starých Hamrech, která zde také kradla, vraždila a znásilňovala. Můj prastrýc mi nedávno opět vyprávěl o celé té děsivé době, kdy ona banda ruských a českých partyzánů řádila ve Starých Hamrech a těžce zbila mého pradědu, který se snažil chránit své dcery ze strachu před znásilněním, a jen shodou okolností se řádící banda spokojila jen s jeho zmlácením a nezavraždila ho tak jako místního hostinského, mladého Němce a partyzána, který s jejich řáděním nesouhlasil.
Obdobně víme o tragické smrti zpravodajského výsadku Rudé armády v oblasti osady Gruň (část Starých Hamer), který zákeřně povraždila jedna česká rodina, aby se obohatila cennostmi a penězi, které ruští vojáci u sebe měli. Po válce byla těla zavražděných rudoarmějců exhumována a slavnostně pohřbena a jejich jména jsou zapsaná mezi jmény českých a sovětských hrdinů, kteří zemřeli v boji za svobodu v oblasti Starých Hamer. Jejich vraždu vyšetřovaly sovětské orgány NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennich děl) a pachatelé byli potrestáni.
Období druhé světové války mne již od malička zajímalo a zajímá mne stále, a tak jsem se shodou okolností také dověděl, že na osvobození Československa se v řadách Rudé armády podíleli logicky i muslimové, a muslimové se také účastnili na bojích v řadách pražských povstalců v roce 1945. Mělo jít o několik balkánských muslimů (snad Albánců), kteří žili v Praze. V pražském vojenském hřbitově na Olšanech naleznete také pohřbené muslimské vojáky z Britské armády (nejspíše z Kyperského regimentu), kteří zahynuli na území Československa během druhé světové války. A jistou kuriozitou je, že i dědeček bývalého předsedy Muslimské obce v Praze Leonida Kušnarenka se podílel na osvobození Československa v řadách Rudé armády, byl zde raněn a po zotavení byl převelen do války proti Japonsku.
Jeden můj známý při připomínkách výročí pražského povstání mnohdy vtipkuje, že by měl vytáhnout uniformu svého dědy, který bojoval za pražského povstání proti Wehrmachtu a SS v Praze (například v oblasti Klárova). Ovšem vtip je v tom, že jeho děd byl pražský Němec nenávidící Hitlera, kterého odvedli do Wehrmachtu, a on se zrovna vrátil domů do Prahy v momentu vypuknutí povstání, a tak jej vzali jeho čeští přátelé mezi sebe, aby šli společně bojovat za záchranu svého města. Mimochodem rodina tohoto mého kamaráda se ve svém bytě (Pod Bruskou 3) snažila poskytnout první pomoc umírajícímu sovětskému tankovému gardistovi Ivanu Grigorijeviči Gončarenkovi, který byl těžce zraněn po útoku Němců na jeho tank (měl mít proraženou lebku v zadní části, nejspíše od zdiva odlétajícího po výbuchu). A tak se celá rodina pražských Němců podílela na pomoci bojovníkům z pražského povstání.
Také těmto Němcům dovolily československé úřady po válce zůstat v domovské Praze, byť byli perzekuováni záměrně přiřazením do dělnických profesí, ale to mohlo souviset spíše s jejich vysokoškolským vzděláním a tzv. buržoazním původem. V 50. letech 20. století pak komunistický režim dědu mého známého odsoudil do vězení na nucené práce do dolů za pomoc uprchlíkovi před komunismem na jeho cestě na Západ.
Obdobných životních příběhů a nejen z dob druhé světové války, ale i z dob komunismu znám od svých přátel více a jen ukazují, že obyčejní lidé jsou mnohdy semíláni mlýnskými koly běhu historie a zájmu mocných, kdy konají prosté činy, jež se v dané době vlastně stávají činy malého lidského hrdinství. Ty se neoslavují masově, veřejně a mnohdy o nich ví jen jejich nejbližší příbuzní. Nezbývá než doufat, že se Evropané z chyb svých předků poučí a nebudou již nikdy opakovat hrůzy druhé světové války a následné komunistické diktatury. Určitě by stálo za to obdobné příběhy hledat a archivovat, protože ukazují různorodost a složitost historie, kdy ne každý Čech byl vlastenec, a ne každý Němec byl nacista.
