Báseň psaná nohama: V roce 1976 jsme se stali poprvé a naposledy mistry Evropy

V běžné řeči se připomíná, že Antonín Panenka – proti všem očekáváním a zdánlivě riskantně – „kopnul bělehradskou penaltu doprostředka“. Pár hráčů před ním a mnozí po něm to udělali podobně nebo stejně, nikdo ale v takové chvíli, jakou si vybral kníratý český záložník, tedy v rozhodující sérii rozstřelu o zlato z mistrovství Evropy. Protože ji Panenka proměnil, ve fotbalovém světě získal nesmrtelnost. A Češi i Slováci si nečekaný úspěch týmu nepřestávají připomínat už pětačtyřicet let.

Šméčko

Vítězné tažení československé reprezentace z roku 1976 až k triumfu v Bělehradě nad favorizovaným západním Německem není jen příběhem slavného pokutového kopu, ačkoli ten vydá sám ne na jednu kapitolu fotbalové historie, ale na celou knihu.

To, co Antonín Panenka provedl brankáři Seppu Maierovi, opěvovali ve Francii jako fotbalovou báseň a Karol Dobiaš to, věren svému ležérnímu stylu vyjadřování, nazývá šméčkem, jaké by si on, spolehlivý exekutor penalt, nikdy nedovolil. Brankář Ivo Viktor s Panenkou tenkrát sdílel hotelový pokoj, a když viděl kamaráda brát si v páté sérii penalt míč, okamžitě pochopil, co se chystá, protože se předtím o rozstřelu bavili. Slavný gólman má pro jemnou kopací finesu ještě jeden výraz: klouzák.

Ostatní v jemném kopu s pomalu letícím míčem vidí riziko. Riziko neproměnění, z něhož pak buď rovnou vyplyne prohra, nebo na mužstvo padne pověstná deka a nedokáže podat odpovídající výkon. Ale i riziko ztrapnění střelce, když brankář zůstane stát, nevybere si jako obvykle skok k jedné z brankových tyčí a míč pohodlně chytí.