Dana a Emil Zátopkovi: Jaký byl jejich skutečný společný život a co ve filmu neuvidíte?
Narodili se ve stejný den i rok – 19. září 1922: Dana Ingrová ve Fryštátu u Karviné a Emil Zátopek v Kopřivnici. A ve stejný den i rok – 24. července 1952 – získali v Helsinkách, už jako manželé Zátopkovi, zlaté olympijské medaile. Emil vyhrál běh na pět kilometrů a Dana soutěž v hodu oštěpem. Takový triumf od té doby žádný jiný manželský pár na olympiádě už nezopakoval.
Emilovo vítězství Dana neviděla. „Byla jsem tak nervózní, že jsem nechtěla do hlediště a zůstala v šatně s hlavou v ručníku, abych neslyšela křik z hlediště. Pak mi známí řekli, že Emil vyhrál, a on mi zlatou medaili přinesl, ještě než jsem šla házet, ať si ji půjčím jako talisman. Měla jsem ji na hřišti v tašce a pomohla mi! Poprvé jsem hodila přes padesát metrů a taky vyhrála!“
Zpráva, že Zátopkovi jsou nejslavnějšími sportovci světa, se rozletěla ihned po celé zeměkouli. V Československu, kde televize ještě nevysílala, jásali příznivci sportu u rozhlasových přijímačů. Radost našich olympioniků ve Finsku však byla ještě větší. Věděli, že stačilo málo, aby všechno bylo jinak. Odlet výpravy do Finska poznamenala totiž nečekaná událost. Mílař Stanislav Jungwirth byl vyřazen z olympijské nominace kvůli politickým potížím svého otce. Když se o vyřazení kamaráda dozvěděl Zátopek, prohlásil, že do Helsinek rovněž neodletí. Přemlouvali ho, ale neustoupil. Při odjezdu výpravy od pražského Tyršova domu na ruzyňské letiště všem zamával, načež odcházel přes Petřín na strahovský stadión trénovat. V době politických procesů, kdy byli v roce 1950 uvězněni hokejisté, šlo o velké hrdinství. „V letadle jsme z toho byli špatní. Já se obávala postihu, a tak jsem celý let probrečela,“ vybavovala si i po letech Dana Zátopková.
Vážné nedostatky
Emil znamenal největší záruku našeho sportovního úspěchu. Na předchozí, londýnské olympiádě v roce 1948 vyhrál závod na 10 kilometrů a na pětikilometrové trati skončil druhý. V letech 1949 a 1951 byl vyhlášen nejlepším sportovcem světa. Teď si však postavil hlavu. Nakonec naštěstí zvítězil rozum nad funkcionářskou zabedněností. Za tři dny Emil i Standa do Finska přiletěli a Zátopek vyhrál běh na 10 kilometrů.
Uražené vedení výpravy se však stále tvářilo, jako by to úspěch nebyl. Když za čtyři dny Emil zvítězil i na pětikilometrové trati, pronesli funkcionáři na schůzi výpravy: „Ano, Zátopek má další zlato, ale je dlužno také říci, že nebýt vážných nedostatků v jeho chování, které způsobila špatná výchova, mohl by z něho být příkladný reprezentant.“ Olympionici nevěřili vlastním uším, ale Zátopek zachoval klid a za další tři dny vyhrál maratón. Přitom váhal, zda má vůbec startovat. Přidáme-li k tomu prvenství Dany v hodu oštěpem, novinářský svět byl z manželů se čtyřmi zlatými medailemi u vytržení.
Kdyby však běžec, povoláním armádní důstojník, medaile nezískal, vojenskému trestu by zřejmě neunikl. Do generálního štábu totiž dorazila žádost o potrestání kapitána Zátopka. Důvod? Rozvracení státní reprezentace. Generál Kratochvíl žádost přečetl a divil se. „Já to nechápu, vždyť Rudé právo Zátopka chválí! Máme snad v armádě dva Zátopky?!“ ptal se sekretářky, která Emila i Danu osobně znala. „Ale kdepak, to je jeden a ten samý!“ odpověděla. Poté generál žádost odložil…
Nejspíš skončila v koši, protože potrestání nahradilo povýšení do hodnosti majora ministrem Čepičkou a poté následovalo udělení Řádu republiky prezidentem Gottwaldem. Kromě toho – jak se psalo nejen v komunistickém Rudém právu – uzavírali českoslovenští pracující na počest úspěchů Dany a Emila stovky budovatelských závazků. Nicméně i tak byli lidé upřímně nadšeni sportovními úspěchy manželské dvojice.
Různé cesty
Emil pocházel z chudé rodiny s osmi dětmi, jako kluk hrál občas fotbal, ale sport ho nelákal. Po měšťance nastoupil ve Zlíně do Baťovy školy práce. Bydlel na internátu, vyučil se obuvnickému řemeslu, studoval chemickou průmyslovku a ke sportu se dostal náhodou. „Zátopku, dneska je Běh Zlínem, a vy se zašíváte v čítárně?! Už ať jste na startu!“ vyhmátl ho tehdy vychovatel. Výmluvu na bolest v noze mu neuznal. „Dobře, když musím závodit, poběžím naplno!“ dusil v sobě Emil vzdor, ale do cíle doběhl druhý. Běh se mu zalíbil, začal trénovat, zlepšovat se. Na konci války překonával tuzemské běžecké rekordy.
Dana vyrůstala v meziválečných letech v Uherském Hradišti, její otec, plukovník, byl velitelem zdejšího útvaru. Jako dorostenka hrála házenou za Slováckou Slavii, po gymnáziu studovala v roce 1945 pedagogiku a na prázdninovém soustředění v jihočeské Třeboni vzala poprvé do ruky oštěp. „Hodila jsem ze všech sil čtyřiadvacet metrů, a když v novinách napsali, že je to senzační výkon, začala jsem závodit za Vysokoškolský sport Brno,“ vzpomínala později. Ten rok vyhrála mistrovství Československa a v příští sezóně, kdy hodila 32 metrů, prvenství obhájila.
Pro úspěšného atleta Emila byl Zlín brzy malý. Proto vstoupil do armády, přidával si v tréninku a vítězil doma i v cizině. V roce 1946 reprezentoval zemi na mistrovství Evropy v Norsku a v běhu na pět kilometrů skončil pátý.
Dana poprvé překonala československý rekord v roce 1946: 38,07 metru. Emila potkávala na závodech. „Po jednom jeho vítězství chtěli pořadatelé, abych mu předala kytici. Souhlasila jsem, ale ani trochu se neusmála, aby si nemyslel, že su z něho celá pryč!“
Přesto jiskra mezi nimi brzy přeskočila. „Při návratu ze závodů jsem si vedle Dany zabral místo v autobusu, abych ji po sborovém zpěvu moravských písniček pozval na rande. Když jsme spolu začali chodit a ukázali si občanky se stejnými daty našich narozenin, bylo nám brzy jasné, že v ten den se vezmeme,“ vyprávěl Emil a Dana přitakávala.
Svatbu však kvůli londýnské olympiádě v roce 1948 odložili. Na ní Dana Ingrová skončila sedmá výkonem 39,64 metru. Zato Emil vyhrál běh na deset kilometrů a na poloviční trati byl o metr druhý. V poválečném Československu se hned stal sportovním idolem.
Setkání s dělníky
Na svatbě v Uherském Hradišti v říjnu 1948 zazněly v hovoru maminek novomanželů památné výroky. „Danuška přišla na svět v sedm ráno,“ oznámila paní Ingrová. „Náš Emílek je starší, narodil se před jednou hodinou ranní,“ odpověděla ženichova matka. Že by chtěla naznačit, kdo má být hlavou rodiny?
Jako manželé se odstěhovali z Moravy do Prahy, Emil závodil za klub ATK a Dana za Spartu. On překonával domácí rekordy na všech vytrvaleckých tratích a třikrát zlepšil i světový rekord na 10 km. Ona zatím posouvala tuzemské rekordy – od 46 do 50 metrů.
Po helsinských hrách, kdy se stal Emil populárním světovým atletem, poúnorový režim rychle pochopil, jak toho má propagandisticky využít. Krátký film natočil Emilovo „setkání s dělníky“, které ovšem proběhlo ve filmovém studiu. Do „ateliérové tovární haly“ naběhli mladí herci coby dělníci a poté jeden z nich – Vladimír Brabec – „svazácky“ a obdivně s Emilem hovořil. Vše bylo nazkoušeno, nasvíceno a ozvučeno. Po týdeníku, před hlavním filmem, ideální dílko pro biografy.
Emil byl často zván na setkání se stranickými a vládními představiteli, při nichž opakovaně zaznívalo: „Jsi hrdina země, která buduje lepší zítřky, proto je tvou povinností vstoupit do strany. Tím prokážeš vztah k vlasti a pracujícímu lidu.“ Protože zastával levicový světonázor a jeho otec truhlář byl v KSČ už za první republiky, neprotestoval a stal se komunistou.
S Danou to bylo jinak. Pocházela z důstojnické, spíše buržoazní rodiny, navíc se šeptalo o jejím příbuzenském vztahu s generálem Janem Sergějem Ingrem. Ten byl za druhé světové války ministrem Benešovy exilové vlády a později velvyslancem v Nizozemsku, kam po únoru 1948 emigroval. „Jeho jméno bylo tudíž na indexu, a tak se mě novináři na něj neptali. To příbuzenství však bylo, jak se říká, vyjité… Generálův děda a můj pradědeček byli bratranci. Pan generál a můj taťka se ale dobře znali, ze studií i ze služby v armádě,“ vyprávěla.
Tréninkové metody
Běžec, jenž v období 1949–1954 překonal osmnáctkrát světové rekordy, proslul jak tvrdým, takzvaným zátopkovským tréninkem, tak množstvím originálních tréninkových experimentů. „Lépe se ti poběží, když budeš do plic nabírat dech jako pes a stejně jako pes budeš vyplazovat jazyk. Křečovitému výrazu svalů v obličeji se nesmíš bránit. Ten k tomu patří,“ nabádal kolegu atleta při tréninku. „Zkusil jsem to, ale bez efektu. Inu, nebyl jsem Emil,“ vzpomínal novinář Ota Mašek. Historkou Zátopek objasnil, jak dosáhl svého typického výrazu ve tváři při běhu, oné pověstné grimasy s otevřenými ústy.
Jednu dobu v tréninku zkoušel, jak by mu ke zlepšení výkonu mohlo pomoci žvýkání zrnek žita či ovsa. Obilniny si nabíral rukou z průhledné důstojnické brašny na mapy.
Na pravou míru dlouho uváděl i další velmi zakořeněný mýtus: „V novinách o mně psali, že záměrně trénuju ve vojenských bagančatech, a proto prý vyhrávám. Všechno bylo ale jinak. Já v nich běhal jako důstojník na cvičeních, kdy jsem trénoval až večer po zaměstnání. V jiné obuvi, za tmy na cestách s kořeny, bych snadno přišel k výronu. To u bagančat s kotníky v nich utaženými nehrozilo. Ale novináři to viděli jinak…“
A jak Emila viděla Dana?
„Když se ve společnosti dostal ke slovu, těžko mu ho někdo vzal. Anekdoty vyprávěl často celou noc. Byl rebel a rád si pouštěl hubu na špacír. V padesátých letech třeba vyprávěl, jak nás Sověti při mezistátním utkání šidili. To jsem ho pod stolem marně kopala.“ Na častou otázku, zda nežila ve stínu slavného muže, odpovídala: „Ale ano, občas mě to štvalo. Když jsme totiž někam přijeli, Emil byl středem pozornosti a teprve po chvíli zaznělo: ‚A vítáme i jeho manželku.‘ Brala jsem to tak, že byl lepší sportovec, navíc skvělý vypravěč i bavič. Zažili jsme spoustu legrace.“
Díky tvrdému tréninku byla Dana mistryní Evropy 1954. Před olympiádou v Melbournu 1956 měla slibnou formu, ale v závodě chybovala a skončila čtvrtá. Emil chyboval rovněž. Na jaře 1956 mu lékaři chtěli operovat oboustrannou kýlu. Přivodil si ji „posilováním“, když fanfarónsky běhal s Danou na zádech. On ale operaci odmítal a absolvoval ji až šest týdnů před hrami. Kdyby však doktory poslechl dříve, získal by čas na rekonvalescenci i trénink, tudíž by patrně olympijský maratón v Melbournu vyhrál a nebyl šestý.
Poté Emil s atletikou skončil a přál si, ať Dana udělá totéž. Ona však v roce 1958 hodila světový rekord 55,73 m a byla opět mistryní Evropy. Proto se rozhodla, že vydrží závodit až do olympiády 1960 v Římě. Dokázala to a výkonem 53,78 m získala stříbrnou medaili – v osmatřiceti, při čtvrtém olympijském startu. Pak byla dvacet let trenérkou.
Dva pytle cementu
V roce 1968 podepsal Emil výzvu Dva tisíce slov, která kritizovala režim. „Proč jsem se politicky angažoval? Jako atlet jsem při cestách do světa viděl, jak naše země zaostává ve vědě, v technice či ve výrobě. A tehdy tu byla velká naděje, že tahle naše doba temna skončí.“ V srpnu 1968 protestoval v důstojnické uniformě proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy.
V lednu 1969 se upálil Jan Palach. Komunistický poslanec Vilém Nový obvinil šachistu Pachmana, novináře Škutinu, atleta Zátopka, spisovatele Kohouta a studenta Holečka, že Palacha k jeho činu navedli. Zmíněné osobnosti Nového za lživé nařčení žalovaly. Konal se soud, ale byla to spíš fraška… Zátopek totiž žalobu stáhl a Novému se omluvil. Pochopil, že nad režimem nelze vyhrát? Otazníky zůstaly, zato politická normalizace v celé zemi se rozběhla naplno.
Zátopka v roce 1969 vyloučili z KSČ a na ministerstvu obrany dostal výpověď. Svlékl uniformu, oblékl montérky a stal se dělníkem u geologického průzkumu. Přivykl si životu v maringotce, často kdesi v lesích, a domů jezdíval na víkendy. „K čemu jsou ti dneska tvoje medaile a rekordy, když neuneseš dva pytle cementu?“ dobírali si ho chlapi při svačinách. Nezlobil se na ně, nadále bral život sportovně. Občas však dostával z ciziny pozvání na nějakou sportovní událost. V tom případě mu na ÚV KSČ výjezd povolili; režim nechtěl mít mezinárodní ostudu. Když byl z práce uvolněn, musel si v Praze před cestou máčet ruce v horké vodě, aby mu pak z nich Dana kartáčem vydrhla zažranou špínu.
Trvalo sedm let, než si sportovní funkcionáři uvědomili, jak nedůstojně žije náš nejslavnější olympionik, a zaměstnali ho v dokumentačním oddělení. Dělal tu rešerše ze zahraničního sportovního tisku a pracoval až do důchodu.
Oštěp a koště
Zátopkovi žili v třípodlažním domě, jejž si sami a s pomocí mnoha přátel postavili v pražské Troji. Sem za nimi putovaly dopisy i návštěvy z celého světa. Jednou se ohlásil jakýsi výzkumník z Japonska. Přivezl přístroj, jímž měřil nohy sportovců a podle získaných údajů posuzoval jejich talent. Po Emilově změření pravil, že jeho výsledky jsou very good. Poté vyzval i paní Danu, nad jejímiž výsledky překvapeně prohlásil: „Víte, že by z vás mohla být sportovkyně?“ S chutí ho v tom faux pas vykoupala: „Máte pravdu. Získala jsem dvě olympijské medaile.“
V seniorském věku Zátopkovi nepřeháněli péči o zahradu ve svahu za domem, raději na vltavských březích venčili voříška. Dana byla vynikající kuchařka a Emil byl kutil. Několik vítězných čili památných Daniných oštěpů předělal na násady ke smetáku. Ona mu láskyplně říkala Ťopku či Macku, on jí Danešku. Při návštěvách přátel z dob jejich sportovní éry zde vždy panovala příjemná atmosféra, vyprávěly se historky a popíjelo moravské víno. Dana a Emil, kterého poněkud zaskočila malá mozková příhoda, nepřestávali sledovat sportovní dění. Užívali si televizní přenosy z olympiády 2000 v Sydney, ale nedlouho poté – 21. listopadu 2000 – Emil ve věku 78 let zemřel.
Zátopek byl prvním českým sportovcem, s nímž se veřejnost loučila v Národním divadle a zároveň i v přímém televizním přenosu. Loučení byli přítomni početní Zátopkovi přátelé, včetně předsedy Mezinárodního olympijského výboru Juana Antonia Samaranche. V závěru pietního obřadu zazněla česká hymna, zatáhla se opona a moravská cimbálovka hrála tiše písničky, které měli s Danou rádi. Hlediště zaplněné do posledního místa, od přízemí až po druhou galérii, povstalo a dlouho tleskalo. Chvíle zvláštního dojetí trvala neuvěřitelných deset minut.
Dana Zátopková zemřela ve spánku 13. března 2020 ve věku 97 let. Na pohřbu ve strašnickém krematoriu byl kvůli pandemii koronaviru jen úzký kruh přátel; obřad přenášela Česká televize. Ostatky Dany a Emila spočívají ve společném hrobě na Valašském Slavíně v Rožnově pod Radhoštěm.
Takový byl skutečný život legendárních manželů Emila a Dany Zátopkových.
