Bitva na Doss Alto je takový vztyčený legionářský prostředníček celému Rakousku
Téměř na konci první světové války se odehrála na severu Itálie taková menší a fakticky vzato absolutně nevýznamná šarvátka. Byla do ní zapletena 6. československá divize a skončilo to smrtí jedenácti legionářů. Ale legionáři razili heslo: „Za každého našeho deset jejich.” Na vrcholku Doss Alto ukázali, že to mysleli vážně.
Koncem léta 1918 už si stihli českoslovenští legionáři vybudovat v italské armádě celkem slušnou pověst. O nich a spřátelených jihoslovanských jednotkách Italové říkali, že „ovládají nepřítele slovem, a když to nevyjde, tak je párají noži”. Tihle spolehliví, ale nepočetní zabijáci byli pak v září nasazení do bojů kolem řeky Piavy. Italům tady šlo o hodně. Kdyby se totiž rakouské armádě podařilo překročit řeku, měli by otevřenou cestu do nitra Apeninského poloostrova. A k blížícímu se konci války by jim to dalo velkou výhodu při mírových vyjednáváních.
Čechoslováci byli zformováni do 6. československé divize složené z 31., 32., 33. a 34. pluku. Pod velením stařičkého generála Grazianiho byl divizi svěřen asi dvacetikilometrový úsek na úbočí Altissima. Z východu tvořilo přirozený konec úseku Gardské jezero, ze západu pak řeka Adiže. Historicky vzato šlo o klidný úsek. Ale víte, jak to s klidem na frontě bývá, že?
Smrtící past
Na druhé straně fronty, tedy naproti přes zemi nikoho, se místní rakouští velitelé domákli, kdo střeží tenhle konkrétní sektor na Altissimu, a taky věděli, že nikdo z Čechoslováků na druhé straně údolí na tomhle klidném sektoru útok očekávat nebude. Padlo tedy rozhodnutí na pozice zrádných legií zaútočit. Austrijáci si chtěli prorvat cestu přes jejich linie, potrestat dezertéry a nasekat zmatek v italských řadách. Jako ideální cíl byl vybrán vrcholek Doss Alto, známý také jako kóta 703. Doss Alto totiž vystupoval z poměrně rovné obranné linie, což pro útočící rakouskou armádu znamenalo dvě věci: zaprvé, pozice půjde snadno obklíčit a zničit, zadruhé, že pomoc nedorazí včas. A v obraně československého sektoru tak zůstane zející nechráněná díra.
Doss Alto má nějakých sedm set metrů nad mořem a většina vrcholku je provrtána systémem chodeb, ze kterých vedou střílny přes skalní stěnu do údolí. Díky nim pak máte celé údolí jako na dlani a na tu dlaň máte namířeno. Ale ve chvíli, kdy by byla pevnost na Doss Altu obklíčena, stane se z ní v podstatě smrtící past, ze které vás ani Bruce Willis nevyseká.
Ještě o něco horší pozice byla na místě zvaném Roncola Italiana. To byl v podstatě kopeček o pár stovek metrů níž dál do údolí, který sloužil Čechoslovákům jako předsunutý bod s vyhlídkou. Po obou stranách Roncoly se táhly zákopy, kterým bratři mile přezdívali „zákopy smrti”, protože se obecně předpokládalo, že kdo se bude na Roncole zdržovat v době útoku, zemře. Jednotky se tam točily po pouhých čtyřiadvaceti hodinách. 21. září velel mužům na tomhle předsunutém bodě bratr poručík Trojánek ze 33. československého střeleckého pluku. A ve čtyři hodiny ráno spustili Rakušáci dělostřeleckou palbu.
Krev v kopcích
Císařská artilerie s obdivuhodnou přesností zaměřila kótu 703 a soustředěnou palbou se pokoušela rozervat strop přírodní pevnosti na Doss Alto. Pevnost sice držela, ale legionáři na Doss Alto kvůli ostřelování nemohli použít svoje kulomety. Takže jednotky na Roncole se při náhlém útoku císařské armády ocitly zcela bez podpory.
Střet byl rychlý a brutální. Legionáři ustoupili do zákopů, kde bojovali s Rakušáky v podstatě na pistole, nože a polní lopatky. Zatímco Italové by se klidně mohli nepřátelům vzdát, Čechoslováci věděli, že je jako zrádce čeká v zajetí jenom šibenice, takže se rvali do posledního dechu. Sám poručík Trojánek si raději nechal poslední kulku pro sebe.
Roncola padla a rakouská armáda postupovala na kótu 703.
Když máte Varhaníka
Kvůli dělostřelectvu a taky proto, že císařské jednotky využily k postupu vzhůru předpřipravené zákopy, byly legionářům jejich kulometné střílny v podstatě k ničemu. A tady vstupuje do hry jistý bratr podporučík Varhaník, který sloužil přímo v pevnosti jako velitel kulometčíků. Ten si totiž velice jasně uvědomoval, že Doss Alto bude během chvíle obklíčeno, a ukázal, že má něco, co bychom dnes označili jako… hm. Koule z oceli.
Zatímco byli Rakušáci pořád ještě na pochodu, dal Varhaník vyndat kulomety ze střílen a rozestavit je tak, aby mířily na vstupy do přírodní pevnosti. Nekladl postupujícím nepřátelům odpor, nesnažil se je odradit od vstupu do jeskyně, prostě seděl a s ledovým klidem čekal, až si Rakušané vlezou dovnitř pro dávku z kulometu. A přesně to se také stalo. Těžká palba nadělala v úzké chodbě mezi nepřáteli krvavou paseku. Protože k čemu Bruce Willise, když máte bratra Varhaníka?
Malá šarvátka, velký symbol
Císařská jednotka se musela stáhnout a přeskupit k dalšímu útoku na pevnost. Ale protože jim už nevyšel první a protože Trojánkovi legionáři dole na Roncole drželi odpor mnohem déle, než původní útočný plán předpokládal, stalo se nemyslitelné. Dorazila pomoc. Rota 34. československého pluku udeřila na Rakušáky z lesů a společně s posádkou z Doss Alto skřípla útočníky do křížové palby. Trestná výprava monarchie se rozsypala jako domeček z karet, rakouští vojáci se dali na zběsilý úprk přes údolí zpátky ke svým liniím. Kóta 703 zůstala v rukou Spojenců.
Statistika? Sedm mrtvých legionářů, čtyři později popraveni v zajetí a jednatřicet raněných. Na druhé straně Rakousko má ve ztrátách jednapadesát mrtvých, šedesát zajatých a devadesát raněných. Nešlo o velkou bitvu. V podstatě nešlo ani o bitvu, na anglické Wiki ji nenajdete. Byla to sotva šarvátka. Ale pro legionáře a jejich italské spolubojovníky se stalo Doss Alto symbolem boje za republiku. 21. září 1918 byl na italské frontě klid. Ale od toho dne se Rakušané dalších pár týdnů dívali na kótu 703, která se před nimi na druhé straně údolí tyčila a musela jim připadat jako vztyčený prostředníček.
