Nebýt komunistů, prolhaný kšeftsman Babiš by dávno padl. Političtí vězni komentují sněmovnu bez KSČM
KSČM ve volbách nepřekročila pětiprocentní hranici a v Poslanecké sněmovně končí. Poprvé ve své historii nebudou mít komunisté žádného poslance. Jenže až 32 let po revoluci…Předseda strany Vojtěch Filip před svou rezignací však prohlásil, že vstanou noví bojovníci, pražská lídryně Marta Semelová dodala, že musí být ještě radikálnější. Co na volební propad komunistů ale říkají se svou životní zkušeností bývalí političtí vězni?
NADĚŽDA MAŇHALOVÁ (90)
V roce 1953 byla odsouzena za ukrývání uprchlého politického vězně
„Nejhorší je, že kdyby nebylo komunistů, ten prolhaný kšeftsman v podobě premiéra by dávno padl. Komunisté s Okamurou zdvihli ruce pro to, co sociální demokraté Babišovi nechtěli odsouhlasit. Konečně v Parlamentu nebudou. To se už ale mělo stát dávno! Až teprve teď dostali na frak. Těší mě to, to víte, že jsem ráda, ale že bych nějak vejskala… Oni jsou pevní, zase se oklepou. Jsou pořád stejní. Něco vám povím, kdyby moje vnouče učila Semelová, na hodinu ho dám na jinou školu. Víte, co řekla o Horákové?! Byla bych ráda, kdyby už se komunisté do sněmovny nevrátili, i takhle je jich tam dost, jsou v jiných stranách.
V odboji
Jsem ze staré sokolské rodiny, můj pradědeček, dědeček i tatínek byli sokolští činovníci. Sokolové byli vlastenci, zásadoví, odvážní lidé, proto je taky nacisti i komunisti tolik nesnášeli.
Dědeček v Prosetíně koupil pozemek a vybudoval žulový lom. Kostkami z našeho lomu byla vydlážděna horní část Václavského náměstí, od Vodičkovy ulice. Dědeček byl nesmírně pracovitý stejně jako babička. Nikdy nic od nikoho nechtěl, nejvíc natahují dlaně ti, co nic pořádně neudělali. Zemřel, když mi byly čtyři roky, ale stejně byl v rodině pořád přítomný. Mluvilo se o něm. Když mi bylo sedm, přestěhovali jsme se do jeho domu.
Po okupaci se rodiče zapojili do odboje. Tatínek byl součástí ilegální vojenské organizace Obrana národa. Přestože tatínka ve dvaačtyřicátém Němci uvěznili, naše statečná maminka nepřestala podporovat dvanáct rodin. Ukrýval se u nás také plukovník František Kynych. Když maminku předvolali k výslechu na gestapo do Pečkárny, měli jsme ho s bratrem na starost. Mně bylo jedenáct, bratrovi třináct. ,Každý musí bojovat za svou vlast. To je povinnost,‘ zdůrazňovala maminka. Tady, na Chrudimsku, lidé před okupanty nesklonili hlavu. Znali jsme dobře rodinu Karla Kněze, viděli, jak hoří Ležáky. Dědečkův lom Němci zavřeli. Po osmačtyřicátém ho znárodnili komunisté. Tatínek se z koncentráku ve Flossenbürgu naštěstí vrátil, přežil pochod smrti.
Ve vězení
Únor čtyřicet osm byl národní tragédie. Chodila jsem v té době na gymnázium v Chrudimi. Ze školního rozhlasu se jednou ozvalo, že nyní promluví ministr školství Zdeněk Nejedlý. ‚Ať dědek nekecá, stejně ho nikdo neposlouchá,‘ ujelo mi. Někdo ze spolužáků to oznámil, prostě mě udal. Za pobuřování jsem v septimě dostala podmínku a vyloučili mě ze všech škol v republice. Šla jsme pracovat do cihelny v Hrochově Týnci, vstávala ve čtyři ráno. O medicíně jsem si mohla nechat zdát. Bratra těsně před promocí poslali k PTP. Co se maminka naplakala. A to zlé nás teprve čekalo.
Cestou z práce jsem se dala do řeči se Zdeňkem Duškem z Prosetína. Věděl, že mě vylili ze školy, zajímal se o to, co se mi stalo, ptal se, kdo mě udal. Něco jsem mu řekla – a on to pustil dál.
V říjnu jedenapadesát mě zatkli. Měsíc jsem strávila ve vazbě. Při výslechu mě konfrontovali s Duškem. Začal cosi vykládat. Všechno jsem zapřela. Tvrdila jsem, že nic z toho není pravda. Vyšetřovatel mi dal pěstí. Praskl mi zub. U výslechu mě bili přes chodidla, horší ale bylo přes zeď slyšet nářek ostatních zadržených, které brutálně mlátili.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
