Noční můry a podivná smrt zatracovaného anglického krále Viléma II. Ryšavého
Berete své sny vážně? Co když se vám snaží sdělit důležité poselství z vašeho podvědomí nebo vás varovat před nebezpečím? Jeden z nejméně oblíbených anglických králů s rudě zbarvenou tváří šel prý svému snu naproti. Bohužel pro něj. Tragicky skonal hned příštího dne.
Třetí syn Viléma I. Dobyvatele a Matyldy Flanderské se sice na krátko stal nejmocnějším vladařem Evropy a anglicko-normanské královské instituce dosáhly za jeho vlády moci, která v té době v Evropě neměla obdoby, přesto neprožil příliš dlouhý život.
Básník Benoît de Sainte-Maure v kronice Chronique des ducs de Normandie na 44 000 řádcích vypráví příběhy panovníků Anglie. Viléma II., známého jako Williama Rufuse, popsal následovně: „Nikdo nemiloval utrácení peněz tak jako on, nikdo nebyl energičtější a podnikavější; byl nejméně bázlivý z mužů, nejméně mdlý. Jeho mysl však byla nastavena na věci, které si vysloužily všeobecnou kritiku a které žádný zasvěcený nebo pomazaný král nikdy nepotřeboval ani nebyl povinen dělat.“
A zdroje Anglosaské kroniky tento všeobecně přijímaný názor potvrzují. Vilém byl prý „téměř všemi svými lidmi nenáviděn a Bohu odporný“.
Benoîtův hlavní problém s Vilémem byl jeho přístup k církvi a zejména jeho spor s Anselmem, arcibiskupem z Canterbury. Toho král donutil opustit Anglii a odejít do exilu.
Rebel a antikrist
Začátkem srpna roku 1100 pobýval Vilém Ryšavý ve městě Winchester. Gundulf, biskup z Rochesteru, si u něj zařídil audienci, aby ho přesvědčil, že se má s arcibiskupem Anselmem usmířit. Anglický vládce však jeho prosbu zamítl a namísto vyjednávání smíru si na druhý den domluvil lov v New Forest.
Tu noc pak měl král údajně velmi živý sen. Benoît de Sainte-Maure jej posal takto:
„Zdálo se mu, že vstoupil do nádherného kostela; i když měl chuť se modlit, jeho mysl se neustále obracela k jiným věcem. V momentě se ho zmocnil neuvěřitelný hlad, který byl tak prudký a vše pohlcující, že měl pocit, že nebude-li zbytí, sní své vlastní ruce. Jeho pohled pak padl na oltář, kde spatřil obrovského zabitého jelena. Okamžitě se přiblížil ke zvířeti s úmyslem něco z něj sníst, protože jeho jedinou touhou bylo jídlo. Jenže v momentě, kdy se ke zvířeti natáhl, aby z něj jedl, spatřil, že před ním leží tělo muže, kterému ze smrtelné rány stále vytéká krev. Zmocnil se ho strach a odpor. Jeho hlad byl ale tak silný a touha po jídle tak nepřekonatelná, že nedokázal odolat. Snědl jednu mužovu paži, ale stále nebyl spokojen. Naopak, jeho hlad rostl.“
A naturalistický popis kanibalismu v kronice pokračuje.
„Divoce se zakousl do kosti a masa, zakousl se do nohy, snědl ji celou až k tělu. Při tom pocítil dvakrát větší hlad než předtím, a tak se bez sebemenšího zaváhání okamžitě pustil do druhé nohy. Ani poté nebyl spokojen. Najednou držel před obličejem mužovu tvář, přičemž také pocítil nutkání ji pozřít. Jenže smrtonosná podívaná, kterou spáchal, byla tak děsivá, že se z ní konečně probudil,“ píše Benoît.
Poté si údajně Vilém, vyděšený k smrti, povolal biskupa Gundulfa, aby mu o své noční můře vyprávěl. Biskup mu řekl, že všechny prvky tohoto snu mají nějaký hlubší výklad – kostel, oltář, jelen, člověk, kterého jí, to vše představuje údajně činy zla, které spáchal proti katolické církvi a lidu. Měl být sen varováním od Boha, aby napravil své činy?
Já do lesa nepojedu
„Nemáte důvod cítit se bezpečně; podnikněte naléhavé kroky, abyste napravil svůj život. Nemáte čas své rozhodnutí odkládat. Jednu radu, kterou bych vám chtěl dát, jednu prosbu, kterou bych vás chtěl ve jménu Boha vznést, je, abyste dnes, prosím, nechodil na lov do lesů nebo na ptactvo. Uděláte dobře, když se vyhnete zabíjení a namísto toho vyznáte své hříchy,“ zněla údajně podle Benoîta poslední biskupova rada králi.
Vystrašený Vilém souhlasil a slíbil biskupovi, že se napraví. Jenže brzy poté, co biskup odešel, přišlo ke králi několik rytířů z lovecké výpravy. Král se je snaží odmítnout, ale oni naléhali.
„Vydržte, moji lordi!" řekl Vilém. „Ve skutečnosti jsem úplně špatný člověk, stokrát horší, než si myslíte! Abych to zkrátil, dnes se vzdávám lovu: poslední věc, kterou chci udělat, je jít do lesa,“ dodal údajně.
Všichni kolem něj však byli přesvědčeni, že si dělá legraci, a tak si z něj začali utahovat a tlačit na něj. Král jejich nátlaku podlehl a do lesa se vydal.
Osudný hon
Skupina lovců brzy dorazila do New Forest a začala nahánět zvěř. Na jednom místě Vilém a ostatní lovci zaujali pozice za stromy a čekali, až k nim nějaké zvíře přijde. Benoît de Sainte-Maure o slavném honu píše:
„Když byl jelen na dostřel, jeden rytíř, stojící mimo značku natáhl instinktivně luk. Sám král, který stál velmi blízko jeho palebné linie, mu dal poté rozkaz ke střelbě.“
Rytíř Tirel ale jelena netrefil a místo toho prostřelil králi šípem hrudník. A aby toho nebylo málo, Vilém se šíp pokusil vyjmout, čím tragédii ještě umocnil.
Možná to byla tragická nehoda, ty v těch dobách byly na lovech běžné. Ostatně zemřel tak i Vilémův starší bratr Richard. Ale zjevně byli tací, kteří měli své pochybnosti.
Benoît sice tvrdí, že králova poslední slova směřovala k Tirelovi, kterého vyzval, aby neztrácel ani minutu a utekl. Jenže kronikář Orderic Vitalis se naopak přiklání k variantě, že šlo o úkladnou vraždu. „Kromě toho, že Tirel prchal z místa činu, princ Jindřich (který se také účastnil lovu) místo k tělu svého bratra zamířil k pokladnici ve Winchesteru. Když ji zajistil, odjel do Londýna, kde se prohlásil za nového krále Anglie. A 5. srpna se stal Jindřichem I. De Clareovi, tedy Tirelova rodina, patřili mezi jeho klíčové podporovatele a byli novým králem štědře odměněni,“ tvrdí kronikář.
Francouzský atentátník
Masonové biografie Williama Rufuse, publikovaná v roce 2005, naznačuje, že šíp nevystřelil Tirel, ale francouzský agent Raoul d'Equesnese, kterého Tirel přivezl. Masonová předkládá teorii, že Vilém plánoval invazi do Francie a že ho princ Ludvík fakticky nechal nahradit jeho bratrem, u kterého doufal, že nebude tak bojovný. Což by nebyl špatný odhad, protože Jindřich I. plány na útok po korunovaci zastavil.
Důkazy o tom, že se nejedná o skutečnou loveckou nehodu po téměř tisíci letech, jsou nepřímé. Obvykle se poukazuje na fakt, že Tirel nebyl pronásledován, že se Jindřich z Vilémovy předčasné smrti zotavil docela dobře a že rodina de Clare si po jeho smrti také nevedla špatně.
Tirel, který uprchl do Francie, se do Anglie už nikdy nevrátil. Nejen že nebyl fyzicky pronásledován, nebyl pronásledován ani zákonem, takže jeho anglický majetek byl po jeho smrti beze všeho předán jeho dětem.
