Tajemství Nobelových cen: Světově nejprestižnější a často polarizující ocenění slaví 120 let
„Obchodník se smrtí je mrtev!“ přečetl si v dubnu 1888 Alfred Nobel (21. 10. 1833–10. 12. 1896) vlastní nekrolog. Šlo o omyl, tehdy totiž zemřel jeho bratr Ludvig. Švédským průmyslníkem ale otřáslo, jak ho svět vnímá. I pod vlivem české přítelkyně hraběnky Kinské z Vchynic a Tetova, jež je známější jako pacifistka Bertha Suttnerová, pak odkázal bohatství plynoucí z 355 patentů a asi 90 továren Nobelově nadaci. Ta od 10. prosince 1901 zaštiťuje udílení Nobelových cen.
Švédská rodina Nobelů zbohatla především v carském Rusku. V roce 1838 tam přesídlil Alfredův podnikavý otec, architekt, konstruktér a podnikatel Immanuel Nobel, jenž byl mimo jiné tvůrcem první ruské bitevní lodi poháněné parním strojem. Vedl úspěšné petrohradské strojírny a vydělával také na podhladinových minách vlastní konstrukce. Sázel na mimořádně účinnou, ale zákeřnou výbušninu nitroglycerin. Do experimentů zapojoval i syny Roberta, Ludviga, Alfreda a Emila Oskara. Poslední z nich při explozi zahynul.
Immanuel Nobel skvěle prosperoval za vlády cara Mikuláše I. Po panovníkově smrti v roce 1855 a po krymské válce ale nový vladař, Alexandr II., razantně seškrtal výdaje na armádu. Immanuel Nobel se vrátil do Švédska a jeho podnik v roce 1862 převzali věřitelé.
Peníze na dřevo
Immanuelovi synové zůstali v Petrohradě a mimo jiné se věnovali výrobě pušek. Když se nedostávalo dřeva na pažby ručnic, vydal se mladší Robert na Kavkaz, aby nakoupil surovinu z ořešáku. V březnu 1873 dorazil do ázerbájdžánského Baku, které toho času žilo ve víru ropné horečky. Obrovský potenciál „kamenného oleje“ Roberta strhl k investici 25 000 rublů, jež měl na koupi dřeva, do akvizice malé rafinérie. Během následujícího čtvrtstoletí se Nobelovi vyšvihli mezi největší producenty a zpracovatele ropy na světě. Firmě Branobel (Bratři Nobelové), působící v Petrohradě, Baku a gruzínském přístavu Batumi, konkurovali hlavně Rothschildové. Nobelové patřili k průkopníkům tankerů, dále postavili první železnici z Baku do Tiflisu (od roku 1936 Tbilisi) a v roce 1904 ropovod, přesněji petrolejovod do Batumi. To už byl bohatý kraj neblaze proslulý těžkými pracovními podmínkami při těžbě i zpracování ropy hnízdem revolucionářů. Působil zde třeba budoucí předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR Kalinin či sovětský maršál Vorošilov, ale především Gruzínec Josif Vissarionovič Džugašvili, tehdy přezdívaný Koba (turecky „nezkrotný“) a později Stalin (řekněme „muž z oceli“). Džugašvili tu právě v období 1901 až 1902, kdy se ve Skandinávii začaly udílet první Nobelovy ceny, vedl sérii demonstrací a stávek proti ropným společnostem. V březnu 1902 byl v Batumi zatčen, později jej carská policie na různých místech lapila a uvěznila ještě sedmkrát.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
