Právo první noci: Panenství patří panovníkovi! Opravdu?
Zda právo první noci neboli nárok panovníků na panenství dcer svých poddaných vůbec existovalo, je předmětem dohadů. První zmínky lze nalézt už v Eposu o Gilgamešovi a jeho kritika se uplatnila především jako součást odsudků feudalismu. Kde se vzalo a jakým způsobem jej panovníci nejčastěji uplatňovali?
Ius primae noctis, droit du seigneur nebo droit de cuissage. I tak se nazýval jeden z nejděsivějších evropských právních zvyků. Co na tom, že neexistuje jediný věrohodný důkaz o tom, že tato praktika byla v Evropě skutečně uplatňována? Stačí jen představa toho, že dívčí klín si lze nárokovat a považovat jej za něčí majetek.
Rituální znásilnění
Historici se vesměs shodují na tom, že právo první noci nemělo s feudálním systémem jako takovým příliš společného, ale bylo spíš pozůstatkem rituálního zbavování panenství, který lze dohledat napříč kulturami celého lidstva. Dívky přicházely o panenství během rituálních hromadných souloží, kdy defloraci obvykle vykonával vůdce kmene nebo šaman. Zmínku o takovém druhu zasvěcení a znesvěcení nacházíme například v Eposu o Gilgamešovi, kdy si král dokonce mohl vybrat, zda o svatební noci zasvětí do tajů lásky nevěstu nebo ženicha.
Návaznost na tento rituál ve středověku, kdy se církev snažila donutit pohanské národy k monogamii, je však velmi nepravděpodobná.
Věno nebo věneček !
Spíš než o panenství tu šlo o peníze. Ve středověké Francii totiž existoval zvyk, že nevěsta odevzdávala část věna svému pánovi. Tím se zároveň symbolicky vykoupila z onoho práva první noci. Na rozdíl od konkrétních důkazů soulože s feudálem je tento zvyk doložen v mnoha pramenech. Je pravděpodobné, že i lidově buranský zvyk opilých svatebčanů, kdy ženich musí platit výkupné za svou nevěstu, má svůj prvopočátek právě tady.
Kladivo na feudály
Právo první noci nabylo paradoxně své největší popularity až po pádu feudálních režimů. Levicoví autoři a politici jej hojně využívali k demonstraci nebezpečí vládnoucích tříd. Když pak Voltaire pojem zařadil jako terminus technicus do svého uznávaného Filozofického slovníku, začala být tato praktika považována za reálnou. Jako téma se pak začalo právo první noci objevovat v umění i literatuře. Mezi nejznámější z nich patří asi Mozartova opera Figarova svatba, kde kolem mladé Zuzany krouží mlsný hrabě Almaviva.
Podle marxisty Bedřicha Engelse bylo právo první noci poslední výspou polygamie, kdy mohl mocný muž mít více partnerek. I to je zajímavá teorie. Nicméně nejpravděpodobnější je varianta, že právo první noci vůbec neexistovalo. A pokud ano, není pravděpodobné, že by jej panovníci kdy uplatňovali. Za prvé měli svých starostí obvykle dost a za druhé jim byl život milý a nepotřebovali riskovat, že jim nějaký zhrzený milenec vrazí dýku do zad za to, že se převalili na jeho nastávající.
Své o tom vědí Katalánci. Kvůli jednomu z takových nešťastníků údajně koncem 15. století došlo k velkému selskému povstání. Ačkoliv šlo o pouhou symboliku, kdy si oblečený šlechtic na okamžik lehl na oblečenou novomanželku.
Od Evropy dále
Zatímco Evropané si na právo první noci obvykle jen hráli, u řady domorodých kmenů v Jižní Americe, Africe nebo Asii skutečně nešlo o nic neobvyklého. Například v knize Congo od belgického spisovatele Davida Van Reybroucka se dozvídáme, že ještě v roce 1980 tehdejší zairský prezident Mobutu Sese Seko využíval při cestách po své zemi tohoto starodávného práva, přičemž rodiny vybraných dívek jej považovaly za velkou čest.
