Před 80 lety generál Montgomery porazil maršála Rommela u el-Alamejnu

Rommel sedl Montymu na lep, jeho jednotky se opevnily u el-Alamejnu a důkladně zaminovaly terén. „Pouštní lišák“ na Vůdcův rozkaz odjel na léčení do jižního Německa a velení předal generálovi tankových vojsk Georgu Stummemu.

Přípravy k čelnímu průlomu

Britské velení zamýšlelo provést čelní průlom nepřátelské obrany v severní části fronty, blíže k pobřeží, a tedy k vlastnímu válečnému loďstvu a tam, kde byla železnice, silnice a vodovod. Tento záměr neunikl německo-italskému velení. Náčelník generálního štábu italské armády maršál Ugo Cavallero si do deníku zapsal rozmluvu s Rommelem, v níž „pouštní lišák“ vylučoval, že by protivník obešel postavení vojsk Osy, neboť „se bude obávat, aby mu italské a německé divize neodřízly ústupové cesty“.

Generál Emil Boček, legendární pilot RAF: Letadla byla mým osudem. Na Spitfiru se létalo dobře, to byl kočár!

Rozhovory

Montgomery před zahájením ofenzívy vydal rozkaz, podle něhož hlavním úkolem je „zničit Rommela a jeho armádu“. Zároveň prohlásil, že to „bude jedna z rozhodujících bitev v dějinách, která bude znamenat obrat ve válce“, a hned sebevědomě dodal: „Samozřejmě že Rommela dokážu rozdrtit, protože jsem lepší generál.“ Poměr sil a prostředků dával jeho chvástání punc věrohodnosti.

Letecká a dělostřelecká příprava

Dvacátého října 1942 zahájilo Tedderovo Pouštní letectvo intenzívní bombardování nepřátelských pozic a týlových prostor. První den operace uskutečnilo 800 vzletů bombardérů a 2500 vzletů stíhaček, zatímco letectvo Osy se zmohlo jen na 60 vzletů bombardovacích a 100 vzletů stíhacích letounů.

Dvacet minut před útokem zahájilo spojenecké dělostřelectvo palbu z 900 hlavní a 23. října ve 22 hodin vyrazily za měsíčního svitu pod ochranou palebného valu do útoku divize XXX. sboru. Jelikož polopouštní terén neskýtal dostatek orientačních bodů, udržovat správný směr pomáhala pěchotě palba svítícími náboji z protiletadlových kanónů podél rozhraní mezi brigádami a v noci osvícené pohyblivé věžičky, jakož i světlomety. Průchody v minových polích označovaly sudy s hořící naftou, rozestavěné každé dva až tři metry a přenášené dopředu s dalším postupem pěchoty.

Generála sklátil infarkt

Spojenci však ještě zdaleka neměli vyhráno. Vojska Osy se po počátečním překvapení vzchopila a kladla urputný odpor. Na jižním úseku sice dosáhli úspěchu Novozélanďané, ale 10. obrněná divize vjela do minových polí a odmítla dále postupovat. Na severu čelili Australané spolu s 1. obrněnou divizí, blokovanou mezi dvěma minovými poli, prekérní situaci. Stojící tanky se stávaly snadnou kořistí dělostřelců Wehrmachtu.

Německo-italským vojskům přitížila náhlá smrt prozatímního velitele generála Stummeho, jenž podlehl infarktu. Již 25. října se na bojiště vrátil osvědčený Rommel.

Modifikovaný plán

Den poté Montgomery nařídil operaci pozastavit. Podle upraveného plánu měl nyní XIII. sbor zaútočit severozápadně k pobřeží. Sedmadvacátého října sice Spojenci postoupili, jenže Rommelův tankový protiúder postup zablokoval. Tento den se stal v průběhu bitvy krizovým. Montgomery přeskupil své síly: navečer začal stahovat 1. obrněnou a 51. pěší divizi do týlu a připravil nový, v pořadí už třetí útok, jenž měl vyústit v prolomení německo-italské fronty. Už předtím, během 25. a 26. října, Němci přesunuli 21. tankovou divizi z jižního úseku fronty na sever, kam rovněž Montgomery přesunul britskou 7. obrněnou divizi, proslulé „Pouštní krysy“.

Krize s pohonnými hmotami

O osudu Německého afrického sboru (DAK) se nerozhodovalo jenom v poušti, ale i na námořních komunikacích. Pětadvacátého října do Libye dorazila nákladní loď Alfredo se 450 tunami tekutého paliva, ale již následující den šly ke dnu nákladní lodě Proserpina s pohonnými hmotami a Tedgestia s 3000 tunami střeliva. Útok na ně provedlo třicet britských bombardérů a čtrnáct torpédových člunů.

Sedmadvacátého října měli Němci a Italové zásoby tekutých pohonných hmot na dva a půl dne. Když neuspělo zásobování po moři, vsadili Němci na letectvo. Zpočátku dopravovali 150 tun a od 29. října 500 tun pohonných hmot denně. Téhož dne začalo deset ponorek nakládat střelivo a do vzduchu se vzneslo 150 letounů s nákladními kluzáky. Nicméně přes všechno energické úsilí se jim chod událostí zvrátit nepodařilo.

Osmadvacátého října obdržel Cavallero od Rommela zprávu, že „má k dispozici 60 až 70 německých a 160 italských tanků“. 

Přeskupování sil

Druhého listopadu se z jižního úseku přesunula k přímořské silnici elitní italská 132. obrněná divize „Ariete“, jež se během severoafrického tažení podílela na zničení britské 2. obrněné divize. Téhož dne se Monty rozhodl proniknout v pásmu australské 9. divize podél přímořské autostrády. V jednu hodinu v noci začal v pásmu širokém 3,6 kilometru útok. Rommel soustředil celý Africký sbor poblíž přímořské silnice. K pobřeží se přemístily také italské motorizované divize, čímž na styku divizí „Trieste“ a „Trento“ vznikla mezi severním a jižním uskupením vojsk Osy značná mezera. Tuto skutečnost zjistil výtečně si počínající průzkum 4. indické pěší divize. Mezery využili Britové a vyslali odpoledne 2. listopadu 7. obrněnou a 4. indickou pěší divizi, k nimž se později přidal X. obrněný sbor, aby obešly pravé křídlo Afrického sboru. Tento obratný manévr završil průlom nepřátelské obrany.

Zachraň se, kdo můžeš!

Rommel 4. listopadu hlásil, že „velké síly nepřátelské pěchoty uskutečnily za podpory 400 až 500 tanků průlom na úseku širokém deset kilometrů do hloubky patnácti kilometrů“. Sto britských tanků udeřilo z boku i čelně na divizi „Ariete“ a většinu jí zničilo nebo zajalo. Pomsta za zkázu 2. obrněné divize byla dovršena.

Rommel nedbal upozornění generála tankových vojsk Wilhelma von Thommy, že ho Britové obcházejí z boku. Aby ho přesvědčil o správnosti svého sdělení, vyrazil Thomma ve velitelském tanku na osobní průzkum. To neměl dělat, neboť Britové ho zajali. Monty se k nepříteli zachoval velkoryse. Potřásl si s ním pravicí, a dokonce ho pozval na večeři. V noci na 3. listopad zahájil Afrikakorps ústup. Ráno stálo proti jeho 90 tankům 800 britských. Teprve v poledne 3. listopadu Britové zjistili, že Němci ustupují.

K dalšímu ústupu se odhodlali 4. listopadu. Rommel stáhl svá vojska do Fúky, vzdálené sto kilometrů západně od el-Alamejnu. Uchránil tak sice německé divize, ale italské ponechal hořkému osudu. Téhož dne začal urychleně stahovat německé divize na západ, za opevněnou čáru u Aghejly, ležící 1200 kilometrů od el-Alamejnu. „Rommel nařídil svým vojskům ustoupit, aniž o tom uvědomil naše vojska, která stála na pravém křídle dál než Němci,“ trpce si ve svém deníku postěžoval Cavallero. Britská 8. armáda v poušti obklíčila a zajala šest italských pěších divizí („Trento“, „Trieste“, „Pavia“, Bologna“, „Brescia“ a „Folgore“) s kompletní výzbrojí.

Desátého listopadu 1942 pronesl britský premiér Winston Churchill v londýnském Mansion House projev, v němž zhodnotil význam britského vítězství u el-Alamejnu: „Nyní, to není konec. To není ani začátek konce. Ale je to snad konec začátku. Od nynějška se Hitlerovi nacisté budou setkávat se stejně dobře vyzbrojenými a snad lépe vyzbrojenými oddíly. Od nynějška budou musit čelit na mnoha dějištích války oné převaze ve vzduchu, jíž tak často užívali bez milosti proti jiným, jíž se chlubili po celém světě a jíž zamýšleli užívat jako nástroje pro přesvědčení všech ostatních národů, že všechen odpor proti nim je beznadějný. Když jsem četl o pobřežní silnici přeplněné prchajícími německými vozidly pod drtivými útoky Královského letectva, musil jsem si vzpomínat na ty francouzské a flanderské silnice přeplněné nikoli bojujícími muži, nýbrž bezmocnými uprchlíky – ženami a dětmi – utíkajícími se svými ubohými svršky a domácím nářadím, na které byla snesena taková nelítostná pohroma.“

Ztráty ozbrojených sil Britského společenství národů za tři roky 2. světové války

Pád Singapuru: Před 80 lety utrpěla Británie nejpotupnější porážku ve své historii

Historie

Rusové jsou požár, Němci hasiči. Před 80 lety Finsko vyhlásilo válku Sovětskému svazu

Historie