Před 40 lety vedlo britské vítězství ve válce o Falklandy k pádu Galtieriho vojenského režimu
Na jaře 1982 se Argentina, kde od roku 1976 vládla tvrdou rukou vojenská junta, propadla do hluboké ekonomické krize, jež počátkem roku 1981 vyústila v rozsáhlé občanské nepokoje. V prosinci téhož roku se moci ujala nová junta pod vedením generála Leopolda Galtieriho, brigádního generála Basilia Lamiho Doza a admirála Jorge Anayi. Poslední člen junty se dlouhodobě zasazoval o vojenské řešení sporu s Británií.
Falklandy, nebo Malvíny?
Spor o zapomenuté hornaté souostroví Falklandy (podle Argentinců Malvíny), kde se 1813 osadníků staralo o neuvěřitelných 658 000 ovcí, nacházející se asi 480 kilometrů od argentinského pobřeží, Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy, ležící v jižním Atlantiku, se vlekl již po staletí. Od 17. století o ně zápasili postupně Španělé, Britové, Francouzi i Argentinci.
Spojené království nad nimi převzalo kontrolu v roce 1833. Argentinský autoritářský vůdce Juan Manuel de Rosas ve třicátých a čtyřicátých letech předminulého století navrhoval „královně moří“, ať ostrovy od jeho země odkoupí, na což však Britové nikdy nepřistoupili, a to z toho prostého důvodu, že měli ostrovy pod svou kontrolou.
Argentinci považovali vládu nad ostrovy za otázku národní cti. V roce 1965 se v Organizaci spojených národů vyjádřili, že by Falklandy měl být považovány za britskou kolonii. Galtieriho vláda se kochala nadějí, že rychlým obsazením sporných ostrovů odvrátí pozornost stále nespokojenějšího obyvatelstva od hlubokých domácích hospodářských problémů, umocněných navíc rozsáhlým porušováním lidských práv. Argentinské noviny La Prensa spekulovaly nad plánem, jenž by začal přerušením dodávek na ostrovy a po eventuálním nezdaru jednání v OSN by vedl k přímým vojenským operacím.
K čertu s varováním!
Neustále se zhoršující vztahy mezi Argentinou a Británií vedly k ojedinělému kroku. Devatenáctého března 1982 skupina argentinských obchodníků s kovovým šrotem, mezi nimiž ovšem nechyběli ani příslušníci námořnictva, vztyčila modro-bílo-modrou argentinskou vlajku na ostrově Jižní Georgie, načež pobřežní plavidlo britského Královského námořnictva (RN) HMS Endurance vyrazilo z hlavního města Falkland (Port) Stanley k Jižní Georgii. Argentinská junta v obavách z posílení britského postavení v jižním Atlantiku urychleně naplánovala invazi. Britskou výstrahu ani varování tvrdého prezidenta USA Ronalda Reagana z 1. dubna, že vojenský zásah na Falklandách naruší vzájemné vztahy obou amerických zemí, Galtieriho režim nebral vážně a těžce na to doplatil.
Jasná volba: silové řešení
Druhého dubna 1982 se zvláštním argentinským jednotkám podařilo bez výraznějšího odporu obsadit během operace nesoucí kódové označení „Rosario“ falklandskou metropoli Stanley a odzbrojit místní posádku, tvořenou Královskou námořní pěchotou (RM) pod velením majora Mikea Normana. O tom, že Argentinci nechtěli územní spor hnát do krajnosti, svědčí fakt, že jejich vojáci měli hlavní město obsadit, aniž by Britům způsobili ztráty na životech. Přepočítali se však v prognózách britské reakce.
Nevyzpytatelné Chile
V čele vlády Spojeného království stála od předčasných voleb v roce 1979 „železná lady“ Margaret Thatcherová, první žena ve funkci britského premiéra a předsedkyně Konzervativní strany. Nastal souběh diplomatických i vojenských kroků. Evropské hospodářské společenství uvalilo na agresora ekonomické sankce a vpád na Falklandy odsoudila také Rada bezpečnosti OSN, která požádala Argentinu, aby stáhla svá vojska. Kroky Argentiny podpořila většina jihoamerických států s výjimkou jejího rivala Chile, jež s ní vedlo územní spory v oblasti ostrova Beagle Channel. Nesváry s Chile ovlivnily významně další chod vojenských operací, jelikož Argentinci kvůli nejistotě ponechali všechny elitní jednotky na hranicích se svým jihoamerickým rivalem.
Vzhůru na Falklandy!
Kromě diplomatických kroků dala vláda Margaret Thatcherové nedvojsmyslně najevo, že je ochotna získat Falklandy zpět třeba i silou. Již 29. března, tedy čtyři dny před argentinskou invazí, vyslala do jižního Atlantiku ponorky HMS Splendid a HMS Spartan. Na podporu hlídkové lodě HMS Endurance vyplula zásobovací loď RFA Fort Austin.
Britové sestavili improvizovanou námořní jednotku pod velením admirála Sira Johna Fieldhouse. Čtvrtého dubna vyplula do oblasti jaderná ponorka HMS Conqueror, kterou o tři dny později následovaly letadlové lodě HMS Invincible a HMS Hermes, následovány dopravními loděmi SS Canberra, vezoucí na palubě 3. brigádu Commandos, a RMS Queen Elizabeth 2 s 5. pěší brigádou. Celý svaz čítal 127 lodí (47 válečných, 22 podpůrných a 62 obchodních dopravních). Největší slabost těchto sil představovala nedostatečná letecká podpora, neboť Britové disponovali jenom 42 bojovými letouny (28 typu Sea Harrier a 14 typu Harrier GR.3), kdežto Argentinci mohli postavit asi 122 bojeschopných letounů, z toho 50 stíhacích a zbytek pro přímou podporu pozemních vojsk.
Šestého dubna vznikl na zasedání vlády Jejího Veličenstva válečný kabinet, mající denně dohlížet na vedení bojových operací.
Nejtěžší argentinská ztráta
Královské letectvo (RAF) do poloviny dubna zprovoznilo leteckou základnu na ostrově Ascension ve středním Atlantiku. Pětadvacátého dubna britský prapor námořní pěchoty 42 Commando dobyl ostrov Jižní Georgie. U Falkland se odehrávaly boje mezi letectvy obou států a vzájemné vzdušné útoky na nepřátelské lodě. Druhého května britská ponorka HMS Conqueror potopila argentinský lehký křižník ARA General Belgrano, vyzbrojený patnácti 152mm děly hlavní ráže a britskými protiletadlovými řízenými střelami Seacat, které – což je paradox – nyní mohly nebezpečně ohrozit britské letouny. Zahynulo 323 argentinských námořníků, což podle některých údajů představovalo bezmála polovinu argentinských obětí války o Malvíny (Guerra de las Malvinas/Guerra del Atlántico Sur, jak se konflikt nazývá v argentinské literatuře). General Belgrano byl původně americký křižník USS Phoenix, pocházející z druhé světové války.
Argentinští letci se činili
Od 30. dubna do 12. června Britové provedli šest leteckých útoků na nepřátelské pozice na Falklandách.
Čtvrtého května argentinské letectvo těžce poškodilo francouzskými střelami AM39 Exocet (což je úsměvné, uvážíme-li, že země galského kohouta byla britským spojencem v NATO!) britský torpédoborec HMS Sheffield, jehož posádka hořící loď opustila. Torpédoborec šel ke dnu po čtyřech dnech. Statečně bojující argentinští letci při dalších náletech zničili fregaty HMS Ardent (21. května), HMS Antelope (24. května), torpédoborec HMS Coventry a kontejnerovou loď MV Atlantic Conveyor (25. května), nesoucí transportní vrtulníky Chinook, stavební zařízení na vybudování přistávací dráhy a stany. Z logistického hlediska představovalo potopení této lodě velmi citelnou ztrátu.
Vylodění
Jedenadvacátého května se britská obojživelná bojová skupina v počtu 4000 vojáků pod velením komodora Michaela Clappa vylodila v oblasti zátoky San Carlos na ostrově East Falkland. Skupinu tvořily jednotky Commandos Královské námořní pěchoty a výsadkové jednotky pozemní armády. Argentinci se je snažili zdeptat nízko letícími letouny. Britové postupovali do nitra ostrova a ve dnech 27. až 28. května se zmocnili letiště Goose Green.
Prvního června se 5000 britských vojáků z 5. pěší brigády pod velením generálmajora Moora vylodilo na Falklandách a v následujících dnech zatlačili protivníka až k metropoli. Boje o Stanley trvaly od 11. do 14. června, kdy město padlo a argentinští vojáci se vzdali včetně svého velitele – generála Maria Menéndeze. Kapitulace ukončila falklandské tažení naprostým britským vítězstvím.
Pád diktatury jako následek porážky
Prohraná válka oslabila Galtieriho vojenský režim natolik, že v následujícím roce se v Argentině opět dostala k veslu civilní vláda, která Galtieriho přiměla rezignovat. Naopak ve Spojeném království popularita „železné lady“, jež se projevila jako tvrdá, schopná a energická politička, kulminovala. Britové si mohli nostalgicky zavzpomínat na vítězné koloniální války, jež konflikt o Falklandy svým charakterem nápadně připomínal.
Válka však měla rovněž nepříjemné mezinárodní důsledky. Sblížila totiž Argentinu se socialistickou Kubou, zatímco postoj Spojených států a prezidenta Reagana narušil postavení světové supervelmoci coby prostředníka v konfliktech mezi evropskými zeměmi a jejich bývalými koloniemi. Latinskoamerické obyvatelstvo pohoršilo, že USA podpořily Británii, tedy evropskou mocnost, při střetnutí s latinskoamerickým státem. Naopak ve studené válce se tvrdý tandem Thatcherová–Reagan stal symbolem neústupnosti Západu ve vztahu k východnímu bloku a jeho nejsilnějšímu představiteli, jejž Reagan označoval za „říši zla“.
V roce 2009 začala na Falklandách likvidace zhruba dvaceti tisíc nášlapných min položených zde od obsazení Argentinou. Více než sto specialistů, hlavně ze Zimbabwe, při jejich likvidaci postupovalo ručně, bez nasazení cvičených hlodavců. Osmatřicet let po skončení války, v listopadu 2020, se mnohaletá a krajně nebezpečná práce završila.
