Český elegán s povolením zabíjet. Podívejte se, jak vypadal oblek Jana Kubiše i padákový postroj parašutistů
Ve sbírce Vojenského historického ústavu Praha se nachází řada předmětů, jež patřily Janu Kubišovi, Josefu Gabčíkovi, ale i dalším parašutistům. K vidění budou v Armádním muzeu Žižkov, jež se po rekonstrukci otevře letos na podzim pro veřejnost. Reflex mohl nahlédnout do připravované expozice, kde budou tyto ojedinělé památky vystaveny.
„Tyto předměty uchováváme nejen jako unikátní památku na Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, ale především jako obrovskou památku na několik stovek spolupracovníků parašutistů, bez nichž by se atentát nemohl uskutečnit,“ říká ředitel Odboru muzeí Vojenského historického ústavu plk. Michal Burian. „Za svou statečnost v naprosté většině zaplatili životem.“
Moravcovi, Fafkovi, Novákovi, Khodlovi, Piskáčkovi, Svěrákovi, Hešovi, Vosmíkovi, Pleskotovi, Pechmanovi, Oktábcovi, Hejlovi a další, další a další. Lidé různých náboženských vyznání a všemožných profesí. Lékaři, tovární dělnice, úředníci, ženy v domácnosti, čalouníci. Sokolové, členové Masarykovy ligy proti tuberkulóze, pravoslavní duchovní.
„Dosud zjištěný počet pomahačů a podporovatelů atentátníků je vyšší než tři sta osob,“ uvedl nacistický vyšetřovatel Heinz Pannwitz ve své zprávě ze září 1942. Tito lidé byli popraveni v koncentračním táboře Mauthausen nebo na střelnici v Kobylisích. Někteří – Jan Zelenka-Hajský, Marie Moravcová, Břetislav Lyčka a František Kotrba – si při zatýkání vzali život sami. O dalších lidech, kteří na jaře 1942 pomáhali parašutistům, se gestapo naštěstí nedozvědělo. Smrti tak unikly například manželky československých důstojníků Božena Kropáčková, Terezie Kasperová nebo vdova po popraveném generálovi Bílém Hana, které květnu 1942 ukrývaly Adolfa Opálku.
Sokolská akce
Mezi popravenými byli i manželé Smržovi. „Když se někdo po válce vychloubal, jaký byl za protektorátu hrdina, a přitom nic nedělal a nic se mu nestalo, utíkala jsem pryč. Nemohla jsem to poslouchat. Moji rodiče, Jarmila a Jaroslav Smržovi, patřili mezi blízké spolupracovníky Gabčíka a Kubiše. Tatínek byl mírný člověk, žádná dobrodružná povaha,“ vzpomínala pro Reflex Jaroslava Mokrá. „Atentát na Heydricha byl sokolská akce. Tatínek pro Sokol žil, byl okrskový vedoucí dorostu ve Vysočanech. Maminka cvičila žákyně. Nebyli jsme nóbl rodina, maminka byla švadlena a tatínek čalouník. Padák parašutistů v zimě 1942 zašil do otomanu. Nejdřív se ho pokoušeli spálit. Nehořel. Když pak začaly prohlídky, strýc Václav Smrž vybavení parašutistů pohřbil v dětské rakvi na ďáblickém hřbitově. Na pohřbu byla jen tatínkova sestra Emanuela Khodlová.“ Na Jaroslava Smrže se s žádostí o pomoc obrátil náčelník vysočanského Sokola Jaroslav Piskáček. „Ty chlapce z Anglie bylo třeba někde ubytovat. U nás to nešlo, měli jsme malý byt, doma dvě děti, mně bylo jedenáct, bratrovi čtyři roky. Tatínek Gabčíka s Kubišem odvedl ke své sestře Emě Khodlové. Nosila jsem k tetě Emě mléko, vždycky si se mnou povídala, ale najednou mě nepustila dál. Párkrát jsem z předsíně zahlédla, jak nějací mládenci sedí v kuchyni. Nikdy jsem o tom ale nikomu nic neřekla. Maminka mi to zakázala,“ vysvětlovala Jaroslava Mokrá. Její otec půjčil svůj bicykl Kubišovi.
Kolo pro Gabčíka obstaral Vlastimil Moravec od své známé Lydie Bondyové. Právě z bytu Khodlových se podle všeho Gabčík s Kubišem 27. května 1942 vypravili na místo atentátu. Jan Kubiš zde také 28. května nechal na první stránce Poledního listu vzkaz pro Gabčíka. „Krátce po atentátu na Heydricha maminka řekla babičce, že teď už konečně bude všem na světě jasné, že jsme se s okupací nesmířili, že proti nacistům bojujeme,“ říkala Jaroslava Mokrá. Když zatkli Piskáčkovy a Khodlovy, odvedla Jarmila Smržová děti k babičce. „Maminka měla ten den na sobě modré kostkaté šaty a červený svetr. Tehdy jsem ji viděla naposledy.“
Kubišův oblek
Ve sbírce VHU jsou také dva obleky Jana Kubiše. Údajně mu je ušil jeho bratr. Rodinu Kubišových dobře znal jejich soused z Dolních Vilémovic Alois Denemarek. „Šest let jsem se Kubišům staral o jejich dva kousky pole. Měl jsem koně. Kubišovi měli jen kravku a kozu. Pěstovali brambory. To bylo jejich živobytí. Tři metráky pšenice i žito na chleba si kupovali od nás. Kubišovic děvčata byla ve službě. Honza jeden čas dělal v cihelně, jeho bratr Rudolf byl krejčí v Třebíči,“ vzpomínal Alois Denemarek pro Reflex v roce 2011. Od 20. května 1942 Denemarkův bratr v Dolních Vilémovicích ukrýval parašutistu Františka Pospíšila. Alois Denemarek se přátelil s mladším bratrem Jana Kubiše, Jaroslavem. „Když si gestapo přijelo pro Kubišovy rodiče, Jarda byl zrovna u nás. Vykřikl, že jeho živého nedostanou. Bohužel u sebe ale neměl zbraň. Věřím, že jinak by gestapáky, kteří odváděli jeho rodiče, postřílel.“ Ten den gestapo sebralo i Janovy sestry. „Vlasta pracovala u mého strýce ve Vilémovicích, Jitka byla ve službě na statku v Lipníku a Marie v Myslibořicích. Jardu gestapo zatklo večer v Třebíči. Nestačil ani zavřít dveře, natož vystřelit...“
