Za „domácí kino“ na legendárních VHSkách můžete poděkovat nacistům. Videorekordér je s námi 70 let
Před sedmdesáti lety představili techničtí výzkumníci John Mullin a Wayne Johnson první videorekordér. Nahrával na pásky, byl velký jako lednice, uměl zaznamenat jenom patnáct minut a říkalo se mu „bezfilmová kamera”. Ano, k legendární VHSce zbývala ještě dlouhá cesta.
Jmenoval se John T. Mullin, narodil se v roce 1913 v Kalifornii a vystudoval elektrotechniku. A stejně jako řada mužů jeho generace se dal k armádě, když Japonsko napadlo Spojené státy. Jako talentovaný elektrotechnik pochopitelně nastoupil k Signal Corpse, tedy ke spojařům. Nejdřív jako vojín, ale protože byl mimořádně inteligentní a výkonný, postupně to dotáhl až na majora. A tomuhle závratnému kariérnímu postupu taky tak trochu vděčíme za to, že existují VHSky.
Začátkem čtyřicátých let totiž sloužil Mullin v Anglii u RAF a pracoval na vylepšení spojenecké radarové technologie. A každý večer, když BBC vypnulo své vysílání, poslouchal z rádia jedinou stanici, která stále vysílala klasickou hudbu – německou. Kvalita vysílání ho nepřestávala ohromovat, hudba byla čistá, nepraskala, nepřeskakovala… A Mullin došel k názoru, že Němci museli vyvinout nějakou novou nahrávací technologii. Nemýlil se.
Německá výkonnost
Totiž ve dvacátých a třicátých letech bylo Německo absolutní špičkou ve vývoji audiovizuální techniky. Nejspíš i víte, že olympiáda v Berlíně byla první televizně vysílanou událostí v historii lidstva. I když se přenášelo jen ze tří kamer a jen do speciálních sledovacích místností blízko stadionu.
Ale hlavní progres byl znát právě na vývoji zvuku. Bylo to právě Německo, kde se ve dvacátých letech zrodila magnetofonová páska, a právě s ní se Němci chlubili na velkém expu v roce 1935. Ale detaily výzkumu zůstávaly světu utajeny. I to, kam se vývoj dostal. A jeden z mála lidí, kterým bylo jasné, že Němci na něco kápli, byl John Mullin.
V roce 1944 založil malou laboratoř v čerstvě osvobozené Paříži a nechával si tam posílat německou audiovizuální techniku, kterou spojenečtí vojáci získali při dalších bojích. Po válce se pak vydal na tour po dobytém Reichu, aby hledal sám. Prohledal leccos, dokonce šmejdil po Hitlerově berlínském bunkru a podařilo se mu najít pár zajímavých kousků. Ale největší průlom nastal u Frankfurtu.
Sbal magnetofon a vypadni
Na místo ho upozornil britský důstojník s tím, že se jim podařilo ukořistit vysoce výkonný magnetofon od německé společnosti AEG, který dokáže nahrávat kopie na magnetofonové pásky v podstatě bez zhoršení kvality. Mullin ho pochopitelně sbalil, zkoumal a nakonec se všemi těmihle hračkami v podpaží odjel zpátky do San Francisca.
Tam začal pracovat pro řadu technických společností a se svými novými „nacistickými” hračkami vytvořil rekordér, který dokázal čistě nahrát půl hodiny rozhlasového vysílání. A nejen že jeho přístroj nahrával čistě, ale měl ještě jednu ohromnou výhodu. Totiž doposud se většina věcí nahrávala na acetátové, tedy gramofonové desky. A ty v podstatě nešlo editovat. Zato magnetofonová páska byla na stříhání a lepení ideální.
A tady vstupuje do hry celebrita Bing Crosby. Crosbymu táhlo na padesát a pomalu ho začínalo unavovat to, že když jde do rádia, musí oddřít hned dvě vysílací relace – kvůli časovému posunu se vysílalo speciálně pro východní a západní pobřeží. Takže Crosby nalil spoustu vlastních peněz do Mullinovy práce a ten díky nim vyrobil pod Ampex Corporation první komerčně prodávaný audiorekordér s magnetofonovými páskami. Jmenoval se Model 200 a vypadal jako… jako chladicí box s mixákem navrchu. Díky tomu se z magnetofonových pásek v rádiových stanicích stal běžný standard.
Video killed the radio star
Na začátku padesátých let se Mullin spojil s kolegou jménem Wayne R. Johnson a společně aplikovali technologii magnetofonových pásek na obraz. A 11. listopadu 1952, přesně před sedmdesáti lety, společně představili na tiskovce v Beverly Hills první videorekordér. Nazvali ho „bezfilmová kamera” a v televizních stanicích přístroj spustil hotovou revoluci.
Ukládání záznamů najednou bylo výrazně snažší, editování bylo snažší, přetáčení, kopírování, všechno se zjednodušilo. A o nějakých dvacet let později videorekordéry proklouzly i do domácností. Navzdory filmovému a televiznímu průmyslu, který hystericky věštil konec kultury, když si lidé budou moci v telce nahrát seriál.
Mimochodem tenhle kus amerického inženýrství založený na německém základě později zdokonalili (samozřejmě) Japonci a přišli s možná nejpopulárnější a nejkultovnější formou „bezfilmové kamery” – s Video Home Systemem. S VHSkou. Takže až zase budete někdy nostalgicky vzpomínat na čas strávený ve videopůjčovně, vzpomeňte i na nacisty a Johna T. Mullina.
