Idylka na Ostrově svobody? Ve skutečnosti vláda jedné strany, cenzura i popravy politických odpůrců
Bezmála půlstoletí určoval pravidla života na Kubě. Jedni ho za to milovali, druzí nenáviděli. Vůdce kubánské revoluce a dlouholetý prezident Fidel Castro, který zemřel 25. listopadu 2016 ve věku 90 let, si získal přízeň prostého lidu bojem proti imperialismu, bezplatným zdravotnictvím nebo odstraněním zhruba 25% negramotnosti. Jeho utopistická vize socialismu nakonec přivedla zemi k hospodářskému kolapsu. Mandát k ní dostal v únoru 1959, kdy se jako 32letý stal předsedou vlády.
Pro talentovaného řečníka Castra nebylo v 50. letech vůbec obtížné podmanit si davy. V té době byla totiž Kuba rájem amerických investic i turistů, kteří se jezdili bavit do havanských nevěstinců, zatímco za hranicemi hlavního města žili lidé v chýších ze dřeva a bláta. Příjmy na hlavu měl sice ostrov třetí nejvyšší v Latinské Ameriky, ale mezi obyvateli panovaly extrémní rozdíly. A právě tehdy přichází na scénu „advokát chudých“ Fidel Castro.
Za počátek kubánské revoluce bývá označovaný útok na kasárna Moncada v Santiago de Cuba 26. července 1953, který měl zahájit národní povstání. Za tuto neúspěšnou akci dostal Castro 15letý trest, po dvou letech byl ale v rámci amnestie z vězení propuštěn a odešel do Mexika, kde založil Hnutí 26. července. S několika jeho členy, včetně Ernesta Che Guevary, se pak v prosinci 1956 vylodil na pobřeží Kuby a z hor Sierra Maestra vedl partyzánskou válku.
Od tři roky později začal Castrův režim systematicky budovat socialismus. Po pozemkové reformě znárodnil majetek zahraničních i domácích podnikatelů a zrušil politické strany. V politických procesech byli odsouzeni k trestu smrti či dlouholetému žaláři nejen představitelé zkorumpovaného režimu jeho předchůdce Fulgencia Batisty, ale i někteří Castrovi compaňeros. V zahraniční politice brojil proti USA mimo jiné s programem „dva, tři Vietnamy“, který měl vyvolat ve světě několik lokálních konfliktů, jež by Spojené státy nezvládly ukočírovat. V souladu s ním začala Kuba podporovat partyzánská hnutí v Latinské Americe a Africe.
Kolaps ekonomiky v polovině 60. let donutil Castra rezignovat na nezávislou politiku a definitivně se přiklonit k Sovětskému svazu. Podpořil proto srpnovou invazi do Československa v roce 1968, čímž sice ztratil část příznivců, ale získal materiální pomoc a odbytiště pro kubánský cukr. Prahu také několikrát navštívil, v červnu 1972 zde převzal Řád bílého lva I. třídy a čestný doktorát Karlovy Univerzity. Krátce se v Československu zastavil také v září 1973 a v listopadu 1986.
Rozpad Sovětského svazu zasadil po roce 1991 kubánskému hospodářství citelnou ránu, takže El Comandante musel slevit ze svých dogmat, ovšem jen hospodářských a nijak výrazně. V červenci 2006 předal kubánský vůdce klíčové vládní pravomoci svému mladšímu bratrovi Raúlovi. Původně mělo jít pouze o dočasné řešení, než se dlouholetý vládce Kuby dostane ze zdravotních problémů. V únoru 2008 ale Raúl získal vedoucí funkce natrvalo.
Kde začala jeho cesta revolucionáře a jak se stal Fidel Castro jednou z nejkontroverznějších postav 20. století, sledujte v další epizodě ze série Životy slavných v úvodu článku.
