Hitler a jeho zuřivá honba za mocí. Jak se mohlo stát, že během pár týdnů zlikvidoval v Německu demokracii?
Před devadesáti lety, 30. ledna 1933, se Adolf Hitler ujal moci. V souladu s ústavou výmarské republiky se stal říšským kancléřem. Zahraniční novináři psali, že svoje diktátorské ambice nebude moci naplnit, v tehdejší vládě byli totiž pouze tři zástupci Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP). Řada lidí v Německu se domnívala, že Hitlerova strana je po volebních eskapádách uplynulého roku už za svým zenitem. Záhy poznali, jak se mýlili. Než na konci února dohořely trosky Říšského sněmu, nacisté začali zatýkat svoje odpůrce. Do léta byla parlamentní demokracie pohřbená.
Při zpětném pohledu člověk lehce podlehne dojmu, že dějiny předvídal. Pravda je, že já nepředvídal nic, ještě ani 31. ledna 1933. Zásadní omyl byl, že jsem stejně jako mnozí další lidé silně podcenil Adolfa Hitlera i jeho okolí – vzpomínal německý filozof a historik Golo Mann. „Velká výhoda nacistické strany byla v tom, že s tím, co se v Německu událo od roku 1919, neměla nic společného. Všechny ostatní měšťanské strany měly. Dokonce i konzervativci a němečtí nacionálové se několikrát podíleli na vládě, podpořili ji svými hlasy, zkompromitovali se. Nacisté ne. Ti po deset let obžalovávali, nenáviděli, zesměšňovali, proklínali a nic víc. Teď mohli zaútočit, aniž by museli říci jediné slovo na vysvětlenou,“ analyzoval Golo, syn spisovatele Thomase Manna, pozdější Hitlerův rychlý vzestup.
Neškodný človíček
Na konci ledna 1933, když se Adolf Hitler stal říšským kancléřem, bylo Golovi Mannovi třiadvacet let. Vybavoval si, že si jako student jasně uvědomoval průměrnost těch, kteří dosud zastupovali výmarskou republiku – „většinou to byli muži císařství, v cylindru, s tuhým límečkem; muži bez idejí, kteří nic nevyzařovali.“ Naopak Hitler emoce vzbuzoval.
Mann si pamatoval, kdy ho viděl a slyšel poprvé – na podzim 1928 v Mnichově. „U vchodu byla cedule: Židům vstup zakázán. … Po chvíli se objevil on… Hovořil spatra a velice intenzívně. Proti energii, přesvědčivosti řečníka jsem se musel bránit, což se mému příteli, kterého jsem vzal s sebou, nepodařilo. ,Vždyť on má pravdu,‘ pošeptal mi…“
Hitlerova řečnická vystoupení někteří náhodní posluchači vnímali jako komická. „Martičko, tak jsem viděl v Mnichově toho Hitlera, to ti je malý, neškodný, umolousaný človíček, taková figurka,“ líčil v té době manželce svůj zážitek z obchodních cest finanční ředitel pražského podniku Waldes Koh-i-noor, Ervín Bloch. O čtrnáct let později na rampě v Osvětimi manžele Blochovy rozdělí dřív, než se stačí rozloučit. „Tatínek byl nesmírně vzdělaný. Vůbec ho nenapadlo, že by nás nenávist jednoho směšného človíčka mohla ohrozit,“ vracela se Heda Kovályová k okamžiku, kdy svoje rodiče naposledy zahlédla.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
