Nezištnost virologa Salka i cesta doktora Sabina za železnou oponu zachránily svět před dětskou obrnou
Dětská obrna patřila dlouhá léta k nejobávanějším chorobám. Poliovirus, který ji způsobuje, napadá centrální nervový systém, způsobuje ochrnutí, potíže s dýcháním, ve vážných případech jsou pacienti doživotně odkázáni na lůžko a dýchací přístroje. Asi 5–10 % nakažených nemoc nepřežije. Před 70 lety vyrazil s dětskou obrnou celý svět do boje.
V boji s virem dětské obrny má lidská populace výhody i nevýhody. Výhodou je, že poliovirus napadá jen člověka, a nemusíme se tedy bát, že bude přežívat mimo naši kontrolu. Nevýhodou je vysoká nakažlivost, ke které napomáhá špatná hygiena, kontaminované potraviny a nečistá voda. K jeho masivnímu rozšíření a epidemiím proto začalo docházet v době, kdy se lidé začali stěhovat ve velkém do měst.
Koncem 19. a začátkem 20. století se začaly objevovat pravidelné epidemie, které postupně nabíraly na intenzitě. Jen v New Yorku v roce 1916 zabil virus 2000 lidí, při nejhorším zaznamenaném hromadném výskytu v dějinách USA v roce 1952 se nakazilo 58 tisíc lidí, z nichž 3000 zemřelo. Ve stejné době se poliovirus vyskytoval po celém světě a každý rok zabíjel či paralyzoval na půl milionu lidí. Když tedy 26. března 1953 oznámil americký virolog Jonas Salk objev vakcíny, vnímali to rodiče jako dar z nebes. Následná kampaň, která si dala za cíl virus zcela vymýtit ze světa, je dodnes ukázkou, jak dobře může spojené úsilí v boji proti infekcím fungovat.
Copak lze patentovat třeba slunce?
První průlom v boji proti obrně nastal v roce 1949, kdy tři lékaři z Bostonské dětské kliniky dokázali virus úspěšně kultivovat v laboratorních podmínkách (John Enders, Thomas Weller a Frederick Robbins za to v roce 1954 obdrželi Nobelovu cenu). Po jejich úspěchu se spustil neoficiální závod o to, kdo z izolovaného viru dokáže jako první vyrobit vakcínu. Prvenství získal již zmiňovaný Jonas Salk. První injekci podal sám sobě, další dostali členové jeho rodiny a v roce 1954 bylo zahájeno testování, kterého se zúčastnilo 1,6 milionu dětí v USA, Kanadě a Finsku. O rok později 12. dubna 1955 bylo testování úspěšně ukončeno a ten samý den začalo šest farmaceutických společností vakcínu ve velkém vyrábět. Masová produkce byla možná z jednoho důvodu. Jonas Salk se vzdal práva svůj vynález patentovat. Odhaduje se, že se tím připravil asi o 7 miliard dolarů, byl si ale vědom, že by během patentového procesu umíraly další děti. Když se ho v televizním rozhovoru v roce 1955 moderátor zeptal, komu patent patří, odpověděl: „Asi lidem, řekl bych. Žádný patent není. Copak lze patentovat třeba slunce?“ Jeho nezištnost se zúročila velmi rychle. V roce 1957 klesl v USA počet případů na pouhých 5600, v roce 1961 jich už bylo jen 161. Na druhé straně světa se zatím rozjížděl očkovací program iniciovaný Salkovým rivalem Albertem Sabinem.
Cesta Alberta Sabina
Albert Bruce Sabin byl druhou nejvýraznější postavou v soutěži o vývoj vakcíny. Při výzkumu zjistil, že se virus před napadením nervového systému množí v zažívacím traktu. Jeho objev vedl nejenom k levnějšímu způsobu kultivace virů pro výrobu očkovacích látek, ale také k vývoji vakcíny, kterou je možné podávat orálně ve formě kapek. Na rozdíl od Salka, který používal virus inaktivovaný, pracoval při vývoji s živým virem získaným z mutace, která sice stimulovala tvorbu protilátek, ale jinak lidský organismus nepoškozovala. Jeho práce byla úspěšná, ale dokončil ji až v době, kdy už ve Spojených státech probíhala očkovací kampaň Salkovou vakcínou. Američan Sabin musel testy provést jinde a díky této nutnosti se boj se smrtelnou nemocí rozšířil do celého světa.
Skrz železnou oponu
Stejně jako Salk i Sabin nejdříve otestoval svůj vynález na sobě a své rodině. První testovací kampaň pak zorganizoval jeho kolega Hilary Koprowksi v Mexiku a Belgickém Kongu (dnešní Demokratická republika Kongo). Sabin sám se v roce 1957 vydává se svým vynálezem do Moskvy. Svět byl tehdy sevřený poválečnou paranoiou a obavou z jaderného konfliktu a spolupráce USA a SSSR v podstatě neexistovala. Boj proti obrně byl ale výjimkou. Albert Sabin v Moskvě navázal spolupráci s lékařem Michailem Chumakovem, který už před tím prováděl menší testy se Salkovou vakcínou. Společně spustili zkušební očkování v SSSR a také v Československu.
Naše země nebyla vybrána náhodou. V 50. letech probíhal na pražské Bulovce intenzivní výzkum očkovacích látek pod vedením doktora Ervína Adama a jeho manželky Vlasty Adamové. Jejich tým se zasadil o to, že u nás v letech 1958 – 59 dostalo experimentální lék 110 000 dětí a v roce 1961 bylo Československo vyhlášeno prvním státem na světě, kde byl virus zcela vymýcen. Paradoxně byli ve stejný rok z politických důvodů z Bulovky propuštěni. Po invazi v roce 1968 odešli manželé Adamovi do Kanady a později působili jako kapacity ve virologii, onkologii a hematologii v USA.
Plán zlikvidovat dětskou obrnu na celém světě oznámila Světová zdravotnická organizace v roce 1988. Pod vedením Global Polio Eradication Initiative (GPEI) začalo hromadné očkování v Indii a Indonésii, v 90. letech pokračovala kampaň v Číně a na začátku nového tisíciletí v Africe. V roce 2003 už virus přežíval jen v 6 zemích, o tři roky později jen ve 3. Boj s obrnou přesto není vyhraný. Pro udržení kolektivní imunity je v případě této nemoci nutná proočkovanost 80–85 %. V celosvětovém měřítku se sice daří toto procento udržet, v některých zemích je ale proočkovanost nízká a dále klesá. V roce 2022 se obrna objevila v Afghánistánu a Pákistánu, varianty viru se sporadicky objevují v 33 zemích světa.
