První české filmy zvedaly diváky ze sedadel, jejich tvůrci ale končili v dluzích
Letos uplynulo 125 let od chvíle, kdy se v holešovickém výstavišti promítaly první české filmy. Kinematograf sice budil u diváků nadšení, ale jeho vznik ani další osudy jeho tvůrců nebyly vůbec snadné.
Vynálezci kinematografu Auguste a Louis Lumiérové představili v Paříži svůj přístroj 28. prosince 1895. Už v červenci následujícího roku se promítání dostalo i k nám. První představení se odehrávala v západočeských lázeňských městech, Praha si musela počkat až do prosince. V hostinci U Saského dvora v Hybernské ulici hltal trháky jako „Scéna u holiče“, „Hasiči“ a „Skotský tanec“ i mladý stavební úředník Jan Kříženecký. Nadšenému amatérskému fotografovi pohyblivé obrázky doslova učarovaly. Začal si kupovat odborné časopisy, studovat filmařskou techniku a v roce 1898 si od Lumiérů koupil filmovou kameru.
Hned první Kříženeckého film byl v porovnání se Scénami u holiče doslova thriller. Mladý filmař zaslechl 19. května ze svého bytu v Ječné ulici výbuch přicházející od Vltavy. Okamžitě popadl kameru a uháněl s ní k řece. Pohotovost se mu vyplatila, protože na film dokázal zachytit požár a potopení parníku František Josef I., zdravotníky ošetřující raněné a umrlčí káry odvážející utonulá těla do márnic. Dramatické dílo se mu velmi hodilo, protože se chystal na promítání v rámci připravované Výstavy architektury a inženýrství. Nedlouho před otevřením výstavy mu ale ředitel divadla Uranie oznámil, že do slovutného stánku umění v holešovickém pivovarském dvoře se moderní divočiny nehodí, a projekci mu zrušil. Kříženecký se ale nedal odradit. Společně se spolužákem Josefem „Pepim“ Pokorným se rozhodl postavit si kinematograf vlastní a promítat v něm opravdové filmy.
Aby stihli začátek výstavy, nechali kinaři na holešovickém výstavišti poblíž Křižíkovy fontány postavit prostou dřevěnou boudu. Bytelná na celé stavbě byla jen oplechovaná promítací budka vybavená kvůli značné vznětlivosti celuloidových filmů kbelíkem s vodou. Že Kříženecký s Pokorným netroškařili, dokazuje počet míst, kterých bylo pro sedící vyhrazeno celých 180. Vstupné přitom stálo 30 krejcarů, což byly tehdy slušné peníze – nádeník na stavbě by na lístek vydělával celý den. Kříženecký ale věřil, že o diváky nebude nouze. Měl totiž v rukávu schované eso. Respektive Švába.
Šváb-Malostranský
Josef Šváb začal kariéru jako knihkupec na Malé Straně, kterou si vetknul i do svého jména. Jako rozený šoumen se ale necítil být za pultem obchodu dostatečně využitý. Zařídil si proto malé nakladatelství, kde vydával pohledy, žertovné knížečky a svoje vlastní ilustrované kuplety. Z vydavatelské činnosti pak plynule přešel do profese komika, zpěváka a kabaretníka. Vystupoval v Malostranské besedě, ve Švandově divadle pořádal dlouhá léta populární Silvestry, nezdráhal se ale začít performovat jen tak v hospodě u piva. Jakožto nepřehlédnutelná postava pražské společnosti se znal s kdekým. Mezi jeho přátele patřil Jan Neruda, Svatopluk Čech a také Jan Kříženecký. Když se Šváb v Národní politice dočetl o jeho filmařských plánech, okamžitě ho oslovil s nabídkou „aranžování humorných scén, bez kterých se Český kinematograf nemůže obejít.“
Oživlé fotografie
Ze spolupráce Kříženeckého, Pokorného a Švába-Malostranského vzešly první české filmy. Oživlé fotografie, jak se jim přezdívalo, se jmenovaly „Dostaveníčko ve mlýnici“, „Výstavní párkař a lepič plakátů“ a „Smích a pláč“. Nevynikaly ani složitostí děje, ani stopáží, protože filmový pás byl tehdy dlouhý jen 17 metrů a pojal asi minutu záznamu. Mladí filmaři dokázali z těch několika desítek vteřin vymačkat maximum. Bitka ve Výstavním párkaři si nezadá se slavnými scénami Chaplinových grotesek. U milostné scény z Dostaveníčka se dámy v publiku naoko rděly studem. Smích a pláč, kde Šváb v detailním záběru mění mimiku z řehotu do hořkého vzlykání, je na tehdejší dobu přelomovou ukázkou charakterního herectví – i když u diváků vzbuzovalo především salvy smíchu.
Všechny tři filmy zvládl Kříženecký a jeho štáb natočit během konání výstavy. Její expozice využil jako kulisy, návštěvníky jako statisty, jednu z hlavních rolí si dokonce zahrál opravdový prodavač párků. Exponované filmy se tehdy běžně posílaly na vyvolání do Lumiérových laboratoří. Kříženecký už ale tou dobou úspěšně experimentoval s vlastnoručně vyrobeným zařízením a filmové cívky místo do Lyonu putovaly do koupelny pražského činžáku. Ještě téhož večera se mohly objevit na plátně.
Úspěch a pád
Když se konečně 19. června ve ztemnělém sále rozběhla promítačka, nebylo úplně vyprodáno. Za zdvořilého zájmu publika se nejdříve pouštěly lumiérovské kraťasy jako Karavana velbloudů nebo Býčí zápasy. Pak se ale na plátně objevily Kříženeckého dokumentární snímky ze současné Prahy a diváci doslova vyskočili na nohy. Najednou už nevnímali oživlé fotografie jako technickou zajímavost. Sledovali na nich místa, která dobře znali, a události, které sami zažili. Nadšení neznalo mezí. Ve chvíli, kdy Kříženecký pustil záběr skokana do vody z podolské plovárny obráceně, a sportsman se z vodní hladiny vymrštil na skokanský můstek, padalo obecenstvo ohromením do mdlob. Když je měl takto v hrsti, naservíroval jim Švábovy grotesky doprovázené pečlivě připraveným slovním doprovodem Pepiho Pokorného. Ten postupně komentář dovedl do takové dokonalosti, že svou oblíbeností u publika konkuroval samotným filmům. Chrlil ze sebe vtipné i dojemné repliky, měnil hlasy, vyráběl naživo ruchy, napodoboval hukot větru, výstřely z děl a hrál na různé hudební nástroje.
První kino působilo na pražském výstavišti čtyři měsíce. Přes nadšení, které u diváků budilo, skončilo v dluzích. Filmoví průkopníci se pak vydali svou vlastní cestou a česká hraná kinematografie se po slibném začátku na několik let zadrhla. Kříženecký se dál věnoval natáčení krátkých dokumentů, zkoušel provozovat kina, ale kvůli finančním neúspěchům se vracel k práci na stavebním úřadě. Pepi Pokorný se odebral do Slezska, kde nějakou dobu provozoval vlastní kino, a i on se nakonec vrátil ke stavebnictví. Jediný, kdo u filmu vydržel, byl Šváb-Malostranský. Ztvárnil menší role v asi padesáti filmech rakousko-uherské a později i československé produkce. Zahrál si i v prvním zpracování Haškova Švejka a jeho posledním filmem byla už zvuková komedie Kantor ideál.
