Útěk z pekla: Z vyhlazovacího tábora Treblinka se povedlo uprchnout stovkám vězňů
Před 80 lety, 2. srpna 1943, vypukla vzpoura vězňů v německém vyhlazovacím táboře Treblinka. Z 850 jich asi 300 uprchlo a nejméně šedesát z nich přežilo druhou světovou válku. Šlo přitom o jedno z pouhých dvou úspěšně organizovaných povstání v německých vyhlazovacích lágrech. To druhé se odehrálo v říjnu téhož roku v Sobiboru a organizoval je židovský důstojník Rudé armády Alexandr Aronovič Pečerskij (správně Pečorskij).
Zlověstné jméno: Treblinka
Němci zřídili Treblinku koncem jara 1942 jako poslední z táborů v rámci Operace Reinhard. Plně provozuschopná se stala v červenci téhož roku. Táborové osazenstvo nemarnilo čas a okamžitě zahájilo masové vyvražďování Židů z Generálního gouvernementu a přiléhajících oblastí, hlavně z Varšavy a okolí Białystoku. V rekordně krátké době, do konce roku 1942, zde postříleli, zplynovali či jiným zvěrským způsobem povraždili údajně až přes 700 000 lidí. Počátkem roku 1943 se sice počet transportů do tábora podstatně snížil, vraždění to však nijak neubralo na intenzitě. Celkové odhady počtu zemřelých v Treblince kolísají mezi 780 000 až 900 000 osobami.
Chod lágru zajišťovalo pouhých dvacet až třicet členů SS-Totenkopfverbände, osmdesát až 130 ukrajinských strážných a zhruba 700 až tisíc vězňů. Mezi těmito kategoriemi panovala zajímavá „dělba práce“. Zatímco esesáci tábor řídili, vedli nástupy, rozdělovali práci, trestali provinivší se a stříleli ubožáky, kteří již nemohli pracovat, Ukrajinci lágr hlídali, naháněli vězně do plynových komor a dohlíželi na průběh prací, ti vězňové, kteří měli to štěstí a vyhnuli se transportům, zabezpečovali chod tábora, třídili věci přivezené lidmi z transportů, upravovali a opravovali táborové vybavení, vytahovali mrtvé z plynových komor a zahrabávali je do hromadných hrobů, později je exhumovali a spalovali.
Útěk z 2. srpna 1943 nebyl první
Z Treblinky utekly za dobu její existence desítky lidí, dokonce nejvíce ze všech lágrů spadajících do Operace Reinhard, zejména v počátcích její existence, kdy zde vládl chaos a bezpečnostní opatření nebyla na potřebné výši.
Němci se však poučili, zesílili oplocení tábora i hlídky, takže od konce září 1942 útěky klesly na minimum, což mimo jiné ovlivnily další dvě skutečnosti. Němci přestali s ustavičnou likvidací pracovního vězeňského komanda, takže vězni se už necítili v bezprostředním ohrožení života, a tudíž poklesla jejich motivace k útěku. Další faktor představovaly drastické tresty pro chycené uprchlíky, jakož i vraždění vězňů v poměru 10:1 za každého uprchlíka.
V prosinci 1942 prokopalo sedm vězňů tunel z baráku ven za lágr a na silvestra se pokusili o útěk. Pěti z nich se povedlo prolézt tunelem za tábor, ale ukrajinští strážci na ně spustili palbu. Sice nikoho nezasáhli, ale zburcovali stráže a zabránili v útěku ostatním. Jelikož v noci napadl sníh, pronásledující jednotka šla ve stopách uprchlíků, dopadla je ve vesnici, kde si chtěli najmout vůz, čtyři chytila, jednoho usmrtila na místě a ostatní odvlekla do tábora, kde je po mučení pověsili. Jediný, komu se útěk podařilo korunovat úspěchem, se jmenoval Lazar Sharson, jenž se vrátil do varšavského ghetta, kde se připojil k povstání a v jeho ruinách bojoval ještě v září 1943!
Příprava na revoltu
V roce 1943 sice ubylo transportů, zato však pokračovalo usilovné pálení exhumovaných mrtvol. Pracovnímu komandu vězňů svitlo, že s koncem činnosti lágru se Němci pokusí zbavit všech svědků jejich obludného řádění, a proto vzniklo podzemní hnutí, které zahájilo přípravu hromadného útěku. Ilegální hnutí mělo různé plány. Zprvu měli sehrát důležitou roli ukrajinští strážní a peníze získané z majetku transportovaných a zavražděných, jež vězňové ukryli. Od Ukrajinců chtěli za peníze získat zbraně, jenže tato varianta ztroskotala, neboť Ukrajinci shrábli peníze, ale zbraně neopatřili. Fiaskem skončila rovněž snaha získat zbraně od vesničanů, s nimiž přicházela do styku část pracovního komanda.
Vězni vytvořili Organizační výbor, mající na starost přípravu útěku. Jeho členy byli původně Julian Chorążycki, Zeev Korland, český Žid Želo Bloch, Adolf Freidman, Israel Sadowitz (Sudowicz) a Salzberg. Počet členů postupně narůstal a členy výboru se stal Jankiel – Yaakov Wiernik – a Čech Rudolf Masárek, poloviční Žid, provázející svou židovskou manželku do Terezína a pak až do Treblinky. Někteří členové podzemního hnutí zemřeli ještě před vypuknutím povstání. Tak například Julian Chorążycki zahynul v dubnu 1943 poté, co u něj zástupce velitele tábora Kurt Franz odhalil větší peněžní obnos a Chorążycki, jenž věděl, že ho čeká smrt, a nemá tedy co ztratit, ho napadl. Zápas by prohrál, a proto rozkousl ampulku s jedem. K dalším členům výboru náleželi takzvaní táboroví starší Benjamin Rakowski a Bernard Galewski, jenž se stal hlavou výboru a hlavním organizátorem revolty.
Po likvidaci varšavského ghetta v květnu 1943 transporty do Treblinky takřka ustaly. V dolním táboře, kde se třídily věci z transportů, klesl počet vězňů z 800 na 600 a ve vyhlazovací části, kde se dokončovalo spalování mrtvých, činil 250. V očekávání likvidace tábora naplánoval Organizační výbor v červenci 1943 podrobnosti vzpoury.
Plán
Organizační výbor určil datum povstání na pondělí 2. srpna 1943. Nejprve se měli zmocnit zbraní, což měli zajistit takzvaní pucfleci, vesměs mladíci mající přístup do ubikací SS, a tedy i ke skladišti zbraní. Klíč od skladiště získali vězni zkopírováním originálu během opravy skladištního zámku. Vězni zamýšleli napadnout esesmany, jejich velitelské budovy a ukrajinské strážné, co nejvíc jich pobít, zbytek zamknout do jednoho z baráků, zmocnit se jejich zbraní, přestřihnout telefonní kabel a všechny dřevěné budovy zapálit. Posléze měl následovat hromadný útěk do lesů.
O chystané vzpouře zpočátku vědělo jen asi šedesát lidí z tábora, jelikož i mezi vězni se nacházeli informátoři a organizátoři chtěli minimalizovat možnost prozrazení. Prvního srpna však už většina osazenstva tábora věděla, že něco visí ve vzduchu.
Vzpoura
Druhého srpna 1943 vzpoura vypukla plnou silou a zprvu vše klapalo podle plánu. Zástupce velitele lágru Kurt Franz se spolu s dalšími třemi esesáky a šestnácti Ukrajinci odjel vykoupat do několik kilometrů vzdáleného Západního Bugu, což zbývající posádku výrazně oslabilo. Ve dvě hodiny „pucfleci“ pronikli do skladiště, ukradli granáty, palné zbraně a munici, jež pak propašovali do vězeňských budov a tajně je rozdělovali mezi vězně. Až do 15.30 vše šlo jako po másle, ale pak pečlivě připravené schéma naboural esesman Kurt Küttner, zvaný Kiwe, jenž se dal do řeči s informátorem Kubem. Kiwe při prohledání mladého Žida objevil bankovky určené pro útěk a začal ho bít. O incidentu se doslechl Galewski a rozhodl o neprodleném zahájení vzpoury. Asi v 16 hodin povstání vypuklo.
Následující události popisoval každý svědek odlišně. Jisté je to, že vězňům se podařilo zapálit několik budov a způsobit výbuch nádrže s benzínem. Šest až deset ukrajinských strážných zastřelili. Esesáci přežili všichni, včetně těžce zraněného Kiweho. Ve prospěch uprchlých vězňů hrálo to, že okolí nebylo zaminováno. Několik stovek vězňů během vzpoury zahynulo.
Plán revolty se beze zbytku splnit nepodařilo. Plynové komory zůstaly nedotčené stejně jako telefonní vedení, ani kontrolu nad lágrem vězňové nezískali. Přesto se jich tři sta až čtyři sta spasilo útěkem z hořící Treblinky.
