Češi do Chorvatska jezdili už v 19. století. Stavěli hotely, restaurace, také zpřístupnili Plitvická jezera
Žralok na Jadranu a česká učitelka patří k prázdninovému mediálnímu koloritu už více než sto let. Zkrátka Češi považují Jaderské moře za svoje, adoptovali ho už za Rakouska-Uherska. V roce 1912 pak vznikl český Turistický spolek Adria, který jejich cesty na jih podporoval.
Nejdřív se ovšem zabydleli ve slovinských Alpách, ve „slovanských horách“, jak jim říkali. Klub českých turistů, jenž v roce 1888 založil Vojta Náprstek, byl v úzkém kontaktu se Slovinským alpským spolkem. Na konci devatenáctého století byla ve slovinském Jezersku postavena česká horská chata. Prvním předsedou Chorvatského horolezeckého svazu byl moravský lékař a přírodovědec Joseph Schlosser von Klekovski, jenž od roku 1838 působil v Chorvatsku, kde se věnoval vědecké botanice. V chorvatském spolku působil i český botanik a farmakolog Bohuslav Jiruš.
Rodák z Benešova, lékař, filozof a farmaceut Gustav Janeček, jenž se později stal ředitelem Jugoslávské akademie věd a děkanem filozofické fakulty v Záhřebu, v roce 1890 pro turisty objevil Plitvická jezera. V roce 1893 založil Společnost pro úpravu a zvelebení Plitvických jezer, zřídil tam penzion a restauraci, zpřístupnil také některé jeskyně u vodopádů. Na pamětní desce na břehu jezera Milanovac věnované Gustavu Janečkovi, která byla odhalena v roce 2009 za přítomnosti předsedů českého a chorvatského parlamentu, je uvedeno: Rodom Čeh, životom i djelom Hrvat. V češtině je napsáno vyznání: „Koutečku můj, ty svědku tužeb mých, střež památku mou, až nebudu zde více.“
Bratři Jihoslovani
Idealizovaný obraz jihoslovanských zemí české veřejnosti v devatenáctém století mimo jiné zprostředkoval dopisovatel Národních listů Josef Holeček, lékař a důvěrný přítel Boženy Němcové Vilém Dušan Lébl nebo Jaroslav Čermák, jenž v Dalmácii a Černé hoře maloval romantické obrazy. Turistika byla vnímána jako „důležitý činitel praktické slovanské vzájemnosti“. V dubnu 1897 zorganizoval Klub českých turistů výpravu do Dalmácie, Černé Hory, Bosny a Hercegoviny. Češi byli vřele uvítáni. Na Korčule „každý se tlačil, aby uzřel bratry Čechy … městská hudba zahlaholila a oslavovala naše milé hosty, vlastence z Čech.“ O dva roky později se konal další zájezd za jihoslovanskými bratry.
Od druhé poloviny devatenáctého století se také stále více zdůrazňovalo, že pobyt u moře, na slunci a čerstvém povětší prospívá zdraví. Zakládala se přímořská letoviska. Český šlechtic, hrabě Jan Nepomuk Harrach zamýšlel postavit lázeňský dům v Makarské. Z plánů nakonec sešlo, ale aspoň na pobřeží nechal vysázet borovice z Krkonoš. V prvních klimatických mořských lázní v Opatii měl od roku 1912 Zemský ústřední spolek jednot učitelských v Království Českém svůj, tedy český penzion. Na ostrově Rab si Ústřední spolek jednot učitelských na Moravě zakoupil prostornou vilu a pojmenoval ji po Janu Amosi Komenském – tedy Komenský. Pražský učitelský spolek dal svému penzionu na Rabu název Praha. V Crikvenici se na začátku dvacátého století zase nacházel hotel Morava a Slavia i česká dětská ozdravovna. Ve slovinské Portoroži provozoval českou vilu Milada Alois Papírník a jeho krajanovi, Ludvíku Masarykovi, v lázeňském městě patřil penzion Adria. Nejedná se o shodu jmen, Ludvík Masaryk byl o čtyři roky mladší bratr Tomáše Garrigua Masaryka. Češi vlastnili hotely a penziony také ve Splitu, Podgoře, na Visu, Brači, v Dubrovníku a dalších místech. Čeští podnikatelé samozřejmě měli nemovitosti i v Terstu. (Tento důležitý přístav rakousko-uherské monarchie přiřkla pak v roce 1920 Rapallská smlouva Itálii.)
Čeští turisté byli všude vítáni, někteří však trávili dovolenou v úsporném režimu, což neuniklo pozornosti místních obyvatel: „Češi žijí z konzerv, dají se servírovat jen vodu a pivo.“
České turistické brožurky a průvodce opěvovaly jihoslovanskou pohostinnost, slovanskou vzájemnost a jazykovou blízkost.
České moře
V lázeňském městečku Baška na ostrově Krk kraloval ředitel pražské tiskárny Politika, Emil Geistlich. Do Bašky zavítal v roce 1909, patřil mezi čtyřicítku prvních hostů z Čech. Inicioval založení společnosti s ručením omezeným Chorvatsko-české mořské lázně Baška. V květnu 1910 otevřel v Bašce českou restaurační pavilon, s českou obsluhou a českobudějovickým pivem, v níž se za tři koruny a padesát haléřů podávala „dobrá ranní kávu s houskou, v poledne vydatný český oběd, ke svačině káva a houska s máslem a masitá večeři.“ Geistlich opakoval, že „u českého pavilonu lze stráviti celý den. Jest postaven na písčitém břehu, má plachetní stany, pitnou vodu, lehátka.“ V restauraci byly k dispozici české noviny a knihy. Čeští návštěvníci na to slyšeli, v roce 1910 jich do Bašky přijelo tisíc. Emil Geistlich do roka nechal přímo na pláži podle návrhu architekta Matěje Blechy postavit velký hotel, pro jehož propagaci zvolil chytlavý slogan - Z pokoje rovnou do moře. Čeští hosté na jihu Krku převažovali, slovo Čech se v Bašce používalo jako synonymum pro výraz host. Geistlichův hotel lákal návštěvníky na domácí atmosféru a „české moře“. V průvodci pro sezónu 1914 se zájemce o pobyt v Bašce mohl dočíst: „Až duše vaše bude zase zasypána šedivým prachem denní námahy, jeďte do Bašky – do slovanských lázní – a vlny českého moře spláchnou s vás všechen rmut života.“
Lázeňská sezona v roce 1914 skončila předčasně. Začala válka… Čeští hosté se do Bašky vrátili až na začátku dvacátých let, kdy hotel opustili italští vojáci a Geistlichovi ho zrenovovali.
Turismus vydatně podporovala nově vzniklá osvětová organizace Československo-jihoslovanská liga. Cesty na Jadran úspěšně propagoval také Spolek jugoslávských lékařů v Praze, potažmo Jadranská stráž v Praze. Zájezdy k moři pochopitelně nabízely cestovní kanceláře. V zátoce Kupari byly v roce 1921 československé polostátní mořské lázně - Grandhotel Kupari.
V roce 1922 odjelo k Jaderskému moři přes dvacet tisíc turistů z Československa. Víc jak tisíc z nich zamířilo do hotelu Baška. Propagační brožury i nadále vyzdvihovaly skutečnost, že se zde bude český turista cítit jako doma, jelikož v lázeňském hotelu jsou čeští hosté, podává se česká strava a je tam český lékař (obětavá a oblíbená MUDr. Zdeňka Čermáková). „Zde nejsme v cizině, zde jsme mezi svými, zde nalézáme daleko od vlasti kus českého domova, spojeného s výhodami a dary moře.“ Měsíční pobyt v hotelu Baška vyšel na dva a půl tisíce korun, což byl zhruba měsíční úřednický plat. V ceně byla zahrnuta cesta a plná penze. V dalších penzionech zaplatili turisté podobnou částku. Střední třída - prokuristé, úředníci, profesoři, lékaři si tudíž rekreaci u Jaderského moře mohli dovolit.
Učitelka a žralok
„Lázně jugoslávské jsou skromné, nevynikají komfortem, zato jsou levné,“ doporučovaly cestovní kanceláře v roce 1923 pobyt na Jadranu. Dinár oslabil, koruna posílila a československý turista si mohl dopřávat. Konzervy nechal doma a utrácel. A zase to nebylo dobře. V chorvatském týdeníku Obzor byl zveřejněn názor, že „Češi jsou slovanskými židy, pod rouškou slovanského bratrství přicházejí s úmyslem Jihoslovany hospodářsky vykořisťovat.“ Nutno podotknout, že to byl ojedinělý postoj. Čeští turisté byli vítáni, po Němcích a Rakušanech ostatně představovali třetí nejpočetnější skupinu návštěvníků.
Aristokracie a pražská smetánka sice nadále vyhledávala Azurové pobřeží, Jadran ale okouzlil řadu prvorepublikových politiků a osobností kulturního života, například předsedu agrární strany a předsedu vlády Antonína Švehlu, ministra národní obrany Františka Udržala, herečku Hanu Vítovou, spisovatele F.X. Šaldu a další. Básník Viktor Dyk se v Jaderském moři utopil. V zátoce Šunj u ostrova Lopud nedaleko Dubrovníku ho ranila mrtvice.
K jaderskému moři – na Hvar, Mlini, Orebić, Podgoru, Pag – se z Československa kromě úředníků, umělců, politiků a učitelek, na něž si údajně brousili zuby jadranští žraloci, vydávaly také skautské a studentské výpravy.
Barvité historky o sežraných učitelkách, které se dodnes tradují, přiživovaly české humoristické časopisy. Jediná zpráva z počátku dvacátého století o tom, že učitelku v Terstu napadl žralok, totiž časem nabyla přímo Andersenovských rozměrů. Žralok a česká pedagožka patřili k prázdninovému mediálnímu koloritu. Národní politika v létě 1913 na titulní straně připomněla, že „žralok jaderský má zůstávání mezi Terstem a Dubrovníkem a každý rok sežere jednu učitelku.“ Humoristické listy zase uvedly, že jistou českou učitelku žralok nespolkl, jenom proto, že kvůli své nízké gáži byla kantorka soustem hubeným a nelákavým.“
Jadranské vlaky
Za první republiky vyšly desítky turistických průvodců a cestopisů o oblíbených destinacích v Jugoslávii.
Jet k moři něco znamenalo, byl to zážitek! Stoletá Vlastimila Šrůtková pro Reflex vzpomínala na svou první dovolenou v roce 1936: „Po maturitě jsem nastoupila jako úřednice do Spolku přátel žehu. Za první vydělané peníze jsem jela s kamarádkou k moři. Na ostrově Rab jsem se seznámila s manželem, který měl v úmyslu koupit tam hotel. Číšník nás k němu posadil ke stolu. Manžel tvrdil, že hned jak mě uviděl, rozhodl se, že si mě vezme. Byl o dvacet let starší, pracoval jako generální ředitel u Urbana. Mně se nelíbil. Vypravoval mi, kde na Balkáně jako voják bojoval za první světové války, ale mě to moc nezajímalo. Světácky jsem si tehdy zapálila svou první cigaretu a udělalo se mi špatně. Druhý den mi pokojská přinesla kytici. Leskl se v ní briliantový prsten. Odpoledne jsem šla šperk vrátit. Manžel si ho odmítl vzít, nutil mi ho zpátky, já ho odstrčila – a prsten spadl do moře.“
V roce 1936 zavítalo na Jaderské pobřeží třináct tisíc návštěvníků z Československa, především z Prahy, z Brna, ale i z dalších měst. Vlakem jeli do Sušaku, Rijeky nebo Dubrovníku. Od poloviny třicátých let Čedok vypravoval „jadranské vlaky“. Pravidelná letecká linka Praha-Zadar byla zavedena v létě 1930. O pět let později československé aerolinky létaly na trase Praha-Sušak a pak přibyla i linka Praha-Dubrovník. Létalo se třikrát týdně, v úterý, ve čtvrtek a v sobotu. Na jaře 1939 bylo k cestě na Jadran nutné mít „nový, protektorátní pas, povolení gestapa, německé a jihoslovanské vízum“… V roce 1939 potřebné dokumenty získal vnuk Antonína Dvořáka, stříbrný medailista ze šampionátu v Itálii, Jiří Sobotka, aby dvě sezony hrál v chorvatském fotbalovém klubu HNK Hajduk Split. (Není bez zajímavosti, že tento klub založili v roce 1911 chorvatští studenti v pražském pivovaru U Fleků.) Do dubna 1941, kdy Jugoslávii obsadila německá a italská vojska, se takzvanou balkánskou cestou vydalo mnoho mladých mužů do československého zahraničního odboje.
Zákaz cest
Po druhé světové válce se českoslovenští turisté do Jugoslávie hned vrátili, v roce 1947 tvořili třetinu všech zahraničních návštěvníků. Následující rok se ale Josip Broz Tito postavil a tudíž znelíbil Stalinovi. Svaz komunistů Jugoslávie byl na konci června 1948 vyloučen z Informačního byra komunistických a dělnických stran. Druhého srpna 1948 československý ministr vnitra Václav Nosek všechny zakázal turistické cesty do Jugoslávie. Diplomatické vztahy se obnovily až dva roky po Stalinově smrti. Turistický svaz Jugoslávie v březnu 1955 pozval do přímořských letovisek československé, polské a maďarské novináře. V květnu 1955 přijel na oficiální návštěvu Jugoslávie Chruščov. Po XX. sjezdu KSSS se českoslovenští rekreanti za určitých podmínek směli k Jaderskému moři vydat, ačkoliv ministr vnitra Rudolf Barák pro oživení cestovního ruchu nijak nehoroval.
V roce 1958 se na jugoslávských plážích opalovalo třináct tisíc turistů z Československa, v roce 1965 jich bylo už sto osmdesát tisíc. Lidé, kteří mířili do Bulharska, však na začátku šedesátých let nesměli jet přes Jugoslávii. Soudruhům dělalo vrásky, že českoslovenští rekreanti směňují zboží a ze zájezdu do Jugoslávie se nevrací zpátky do zadrátované země, ale utíkají do svobodného světa. Skupinové cesty a letoviska ROH na odlehlých místech měly za cíl emigraci ztížit až znemožnit. Přes Jugoslávii odešly do „kapitalistické ciziny“ tisíce československých občanů. V roce 1968 bylo z Československa vypraveno na Jadran padesát šest vlaků. V srpnu bylo v Jugoslávii přes padesát tisíc československých občanů. Někteří se z obav o rodinu okamžitě vrátili do Československa, jež obsadila vojska Varšavské smlouvy, jiní se domů podívali až za jednadvacet let. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let byla rekreace Jugoslávie symbolem určitého společenského postavení. K vycestování bylo nutné získat devizový příslib a hlavně výjezdní doložku. Zaručené rady, jak pašovat valuty, aby na ně celníci při kontrole nepřišli, se předávaly jak recepty na vánoční cukroví.
Po Listopadu čeští turisté Jaderské pobřeží doslova obsadili, patřili také k prvním turistům, kteří do zemí bývalé Jugoslávie přijeli po skončení válečného konfliktu. Není v tom logika, je to láska. Už víc než sto let považují Jadran za české moře.
