Termínu Stockholmský syndrom je 50 let. I s oprátkou na krku cítili rukojmí k únoscům náklonnost
Brzy ráno, 23. srpna 1973, vešla do lobby stockholmské banky Sveriges Kreditbanken postava v paruce, tmavých brýlích a s kabátem přehozeným přes ruku. Uvnitř muž odhodil přestrojení, ze záhybů pláště vytrhl samopal a vypálil dávku do stropu budovy. Lámanou angličtinou pak zakřičel: „Zábava začíná!“ Těmito dvěma slovy začal podivný šestidenní příběh, který vstoupil do historie kriminalistiky, psychologie a dal světu termín „Stockholmský syndrom“.
Mužem, který se na luxusním stockholmském náměstí Norrmalmstorg choval jako Jesse James byl Jan-Erik Olsson. Lupič a kasař, který porušil pravidla podmínečného propuštění, a čekal ho návrat za mříže. Přepadení banky pro něj byla sázka na poslední kartu. Střelbou odehnal strážníky, které přivolal tichý alarm, stáhl se do obrněné místnosti bankovního sejfu a policii oznámil své požadavky. Tři miliony švédských korun, auto s plnou nádrží a propuštění svého kumpána Clarka Olofssona, který si odpykával trest za ozbrojenou loupež a spoluúčast na vraždě policisty.
V klasických thrillerech se donekonečna opakuje pravidlo, že s teroristy se nevyjednává. Švédská policie ale po poradě s ministrem spravedlnosti Lennartem Geijerem na Olssonovy požadavky přistoupila. Obávala se totiž o osud čtyř bankovních úředníků, tří žen a jednoho muže, které v bance zůstali jako rukojmí. Za několik hodin před budovou zaparkoval automobil a dovnitř vkráčel Olofsson s požadovanými penězi. V tomto okamžiku se ale hladký průběh vyjednávání zadrhl. Lupiči prohlásili, že banku opustí pouze v doprovodu rukojmích. Policie odmítla. Únosci se s rukojmími stáhli do sejfové místnosti a začalo obléhání.
Křesťanské písně, včely a mýdlová voda
Neobvyklý případ mezitím vzbudil pozornost doslova celého Švédska. Před bankou se shromáždily televizní štáby a přepadení se stalo jednou z prvních velkých událostí vysílaných v přímém televizním přenosu. Rozrušení diváci okamžitě zaplavili policejní velitelství telefonáty a radili, jak lupiče z banky vypudit. Jeden z volajících chtěl apelovat na svědomí zločinců a navrhoval, aby se před bankou uspořádal živý koncert křesťanských písní. Jiný požadoval radikálnější řešení a radil, aby byl do sejfu vpuštěn roj včel. Třetí navrhoval rozlít na podlahu před sejfem mýdlovou vodu, po které by únosci uklouzli a mohli být přemoženi.
Policie zvolila tradičnější postup a bankovní schodiště a okolní střechy obsadila odstřelovači. S radikálním řešením ale velitel váhal. Milovaný král Gustaf VI. ležel na smrtelné posteli, v zemi se chystaly důležité volby a nikomu se nechtělo spustit před zraky národa krvavé drama. Zatímco se policie, politici a média zaplétali do dramatu v živém vysílání, uvnitř banky se odehrával příběh ještě divnější.
Olsson & Olofsson
Dodnes se přesně neví, proč rukojmí navázali se svými únosci přátelství. Důvodů mohla být celá řada. Olsson nebyl přes všechny silácké pózy a střílení ze samopalu žádný krutý gangster. Vyděšené ženy během vyčkávání utěšoval, povídal si s nimi, a Kristin Enmarkové dokonce dal na zahřátí vlastní kabát. Když na scénu dorazil Olofsson, působil dojmem rozhodného a charismatického muže, a zajatí bankéři ho vnímali skoro jako zachránce. Na rozdíl od nervózního Olssona byl klidný a sebevědomý. Převzal nad situací velení, zničil v okolí trezoru bezpečnostní kamery, obvolal své kontakty v médiích a během obléhání rozdával rozhovory. I on se k rukojmím choval přátelsky. Birgittě Lundblandové ochotně dovolil zatelefonovat rodině, Elisabeth Oldgrenové, která trpěla klaustrofobií, se zase s jeho svolením směla procházet po bance.
Když druhý den do banky vkročil se svolením únosců policejní vyjednavač, nevěděl si se situací rady. Místo vyděšených rukojmí viděl tři ženy a muže, kteří se svobodně pohybovali v okolí sejfu, únoscům tykali, a na něj naopak pohlíželi s krajním podezřením. I sám premiér Olof Palme nemohl věřit svým uším, když mu z banky zavolala Kristin Enmarková. Zmatenému politikovi vysvětlovala, že únosci jim v žádném případě nechtějí ublížit, a že největší strach má z toho, že na banku zaútočí policie a všechny zabije. Nejbizarnější situace nastala, když vyjednávání ustrnulo na mrtvém bodě a Olsson chtěl vyděsit policii tím, že střelí jediného mužského rukojmího Svena Safstroma do nohy. Safstrom vzpomíná, že ke svému únosci cítil vděk, protože ho nehodlal zabít, ale jen zranit. Ke střelbě však nedošlo, protože se situace v bance nadále zdramatizovala.
Drama v zamčeném sejfu
Policie sice během počátečních dnů vyčkávala, nebyla však nečinná. Ze schodiště vedoucího do vestibulu policisté chování únosců neustále sledovali. Neodvažovali se ale na sejf otevřeně zaútočit, protože Olofsson měl kromě samopalu k dispozici několik náloží plastické trhaviny. Během třetí noci se ale jeden z nich odvážil k akci. Proplížil se potemnělou budovou k sejfu, rychle přirazil pancéřové dveře a otočil klikou. Únosci i s rukojmími byli zavřeni uvnitř.
Průběh následujících dní se od běžného vykreslování případu poněkud liší. Olsson i Olofsson jsou často popisováni jako lupiči – džentlmeni, kteří svým rukojmím nikdy nechtěli ublížit. Když se ale do sejfu začala policie provrtávat stropem, aby do místnosti mohla napumpovat slzný plyn, neváhali jim na krk navléct oprátky a vyhrožovat, že se při ztrátě vědomí rukojmí oběsí.
Výhrůžky ale byly marné. Krátce po deváté hodině večerní se 28. srpna snesl otvorem ve stropu do uzavřeného sejfu oblak plynu. Olofsson z něj měl panickou hrůzu a věřil, že po několika minutách jeho působení člověk nenávratně zešílí. Vykřikl proto, že se vzdává, odevzdal otvorem policistům samopal a začal horečnatě rozebírat barikádu, kterou naskládal před vnitřní dveře sejfu.
Před místností ho očekával sám policejní náčelník s kordonem po zuby ozbrojených příslušníků. Když ale zavelel, aby ze sejfu vystoupili nejdříve rukojmí, ozval se zevnitř vzdorný výkřik: „Ne! Jan a Clark půjdou s námi. Kdybyste odvedli nejdříve nás, tak je zastřelíte.“ Protestující hlas patřil Kristin Enmarkové. Ona i zbylí tři rukojmí vyšli ze sejfu společně se svými vězniteli. Než se jich policisté chopili, stačili se všichni obejmout, ženy únosce políbily, Sven Safstrom jim potřásl rukama. Když Olssona a Olofssona policie odváděla v poutech, vykřikla za nimi Kristin: „Clarku, chci tě ještě vidět.“ Svému slibu dostála a společně se svými kolegy za oběma zatčenými pravidelně docházela na návštěvy do věznice.
Stockholmský syndrom
Nepochopitelné chování rukojmích policii dokonale zmátlo a nějakou dobu probíhalo vyšetřování, zda nebyli se svými únosci domluvení. Když po několika dnech odezněl šok, začali se nad svými pocity podivovat i oni a nedokázali ani sobě ani psychologům vysvětlit, proč ke zločincům cítí místo nenávisti sympatie. Psychologové a psychiatři začali jejich chování studovat a popisovat mechanismy, které probíhají v lidském mozku během únosu. Dávali je do paralely s posttraumatickým šokem vojáků. Vysvětlovali, jak vzniká pocit vděku k člověku, který má vládu nad životem a smrtí dotyčného a rozhodne se ho ušetřit. Vzhledem k unikátním okolnostem se chování rukojmích nikdy nepodařilo uspokojivě vysvětlit ani dostatečně prozkoumat. Když se ale v roce 1974 o případu začalo v odborné literatuře psát, vžil se pro něj termín „Stockholmský syndrom“.
