Prvoci, bakterie a mužíci ve spermiích. Před 300 lety zemřel nevzdělaný samouk, který založil mikrobiologii
Dějiny lidského poznání většinou píšou velcí učenci, na jejichž ramenou stojí celé další generace vědců. Občas se ale stane, že vědu posune kupředu naprostý laik. Jedním z nejzajímavějších je Antonie van Leeuwenhoek. Badatel, optik a zakladatel mikrobiologie, který zemřel přesně před třemi sty lety.
V pojednáních o historii vědy se občas dočtete, že jeden z nejvýznamnějších kroků učinila v okamžiku, kdy obrátila pozornost od hvězd k Zemi. Ta chvíle nastala v roce 1665, když Robert Hooke publikoval svou slavnou knihu Micrographia. Současník a věčný rival Isaaca Newtona v ní popisoval svá pozorování, která pořídil pomocí vlastnoručně sestavených mikroskopů. Kniha představila světu pojem „buňka“ a na ilustracích popisovala strukturu živých i neživých materiálů, kterou lidé do té doby spíše tušili. Zvětšovací skla sice již existovala, filozofové ale jejich používání kritizovali, protože podle jejich názoru nepřirozené zvětšení obrazu zkreslovalo realitu a znemožňovalo předmět zkoumání skutečně poznat.
Hooke měl dostatek prestiže a společenského vlivu, aby kritiku ustál a Micrographia mu přinesla další slávu a spoustu peněz. Ve zkoumání a zlepšování mikroskopů tedy s nadšením pokračoval a zakrátko dosahoval tehdy naprosto ohromujících třicetinásobných zvětšení. Stoupající slávu pionýra mikrografie však brzy narušil dopis, který britské Královské vědecké společnosti přišel z nizozemských Delft. Tamější korespondent svým britským kolegům sděloval, že jeho soused, nevzdělaný a poněkud podivínský obchodník s látkami, používá při svém amatérském zkoumání mikroskopy, které dokážou zvětšovat až 300krát.
Od příze k bakteriím
Antonie van Leeuwenhoek se narodil do rodiny chudého košíkáře. Brzy přišel o otce a odešel ze školy pracovat jako pomocník v obchodě s látkami. Bystrý chlapec si evidentně nevedl špatně, protože o několik let později začal prodávat látky ve vlastním obchůdku. Kde a jak se dostal ke zvětšovacím sklům, není známo. Pravděpodobně je používal při zkoumání kvality příze. Je ale možné, že ho s nimi seznámil jeho přítel, slavný malíř Jan Vermeer, který údajně používal čočky při malbě svých obrazů. Antonie byl pohledem do neznámého mikrosvěta fascinován a zkoumal, co mu jen přišlo pod ruku. Pozoroval svalová vlákna, lidskou i zvířecí kůži, vlasy, srst, květy a semena rostlin. Toužil ale nahlédnout hlouběji a brzy začal vyrábět vlastní zvětšovací přístroje.
I poté, co se stal slavným, úzkostlivě tajil, jakým způsobem dokázal ze skla brousit miniaturní a naprosto přesné čočky (až poměrně nedávno přišli optici na metodu, jak je při vysokých teplotách odlévat z tenkých skleněných vláken). Se svými pozorováními takové tajnosti nedělal. O jeho kresby muších očí, včelích žihadel, kusadel vší a vlastních spermií ale nikdo v Delftech nestál. Centrum světové vědy sice leželo poměrně nedaleko v Londýně, jeho příslušníci ale mluvili výhradně latinsky a Leeuwenhoek, který hovořil i psal pouze holandsky, s jeho členy nemohl komunikovat. Na uvedení do učené společnosti musel počkat až do chvíle, kdy se k jeho kresbám dostal anatom Ragnier de Graaf. Jakmile do ní ale pronikl, nebyl k zastavení.
Počítání prvoků
Leeuwenhoekova vědecká kariéra začala poměrně pozdě – do Královské společnosti byl přijat v roce 1670 jako pětačtyřicetiletý džentlmen. Trvala však skoro padesát let a za tu dobu posunul vědec-samouk lidské poznání o neuvěřitelný kus kupředu. V dopisech, které Královské společnosti pravidelně zasílal, nikdy nenabízel vědecké interpretace svých pozorování, pouze detailní popisy a vynikající a vysoce detailní nákresy. Jejich prostřednictvím mimo jiné popsal strukturu lidských tkání, stanovil hypotézu, že k oplodnění dochází splynutím spermie a vajíčka, jako první objevil jednobuněčné prvoky, a dokonce dokázal spočítat, že jich v každé kapce vody plave přes 8 milionů.
Díky jeho umu se vědcům otevřel zcela nový svět, o kterém dosud neměli ani tušení. Zároveň s pozorováním se Leeuwenhoek neustále zdokonaloval ve výrobě mikroskopů. Některé dokázaly údajně zvětšovat až 500krát a objevil díky nim zcela novou formu života – bakterie. Jeho současníci ale nedokázali jeho pozorování zopakovat a on sám důležitost objevu nemohl posoudit. Poznání mikroskopického světa proto zůstalo na této úrovni dalších 150 let, než na něj navázal Louis Pasteur.
Mužíčci ve spermiích
Přes svou zručnost a pozorovatelskou genialitu nebyl Leeuwenhoek bez chyb. Chybělo mu vědecké vzdělání a často se pouštěl do velmi neuvážených experimentů. Když chtěl například pozorovat proces exploze, zapálil pod mikroskopem zrnko střelného prachu a přišel málem o zrak. Ani jeho práce nevedla zbytek vědecké komunity vždy správným směrem. Jeho nizozemský kolega Nicolas Hartsoeker byl například unesen nákresy struktury spermií natolik, že se pustil do zkoumání sám a dospěl k přesvědčení, že se v každé spermii skrývá malý človíček – homunkulus. Hypotéza, že se živí tvorové vyvíjí z mikroskopické verze sebe samých, pak kolovala vědeckými kruhy ještě poměrně dlouho.
Antonie van Leeuwenhoek prožil celý svůj dlouhý život v rodném Delftu, který v podstatě nikdy neopustil. V pokročilém věku už byl světově proslulým vědcem, nabídky na zahraniční cesty a hostování na předních světových univerzitách však zdvořile odmítal. Mezi jeho obdivovatele patřila britská královna Anna Stuartovna i ruský car Petr Veliký a všichni za otcem mikrobiologie museli přijet do jeho domu, kde jeho vědecká kariéra začala i skončila. Stalo se tak 26. srpna 1723, když ve svých 91 letech diktoval svou poslední vědeckou práci.
