Pionýři rychlostního automobilismu. Vizionáři, milionáři, rivalové a žena, která učila řídit královnu
Před 120 lety se Henry Ford usadil za volant vlastnoručně sestrojeného automobilu a na zamrzlém jezeře jím prolétl měřený úsek rekordní rychlostí 147 km/h. Riskantní jízdu mohl mladý průmyslník zaplatit životem. Úspěch mu ale zajistil publicitu a reklamu na vozy, které Ford hodlal začít vyrábět sériově. Mezi prvními pokořiteli rychlostních rekordů nebyl Ford se svými husarskými kousky výjimkou.
Henryho Forda dnes známe jako prvního velkoproducenta automobilů a vynálezce pásové výroby. Na počátku 20. století byl mezi příznivci vznikajícího motorismu známý spíše jako fanfarón, který je pro publicitu schopný udělat cokoliv. Už v roce 1901 vzbudil ještě jako neznámý nováček pozornost výzvou, kterou předložil zavedenému výrobci automobilů Alexanderu Wintonovi. Wintonova Motor Carriage Company byla první továrnou se sériovou výrobou benzínových vozů a sám Winton držel několik automobilových rekordů. Byl například prvním člověkem, který v automobilu přejel Spojené státy od pobřeží k pobřeží. Ford se s Wintonem utkal v závodě na 10 kol v detroitském Driving Clubu. Nejprve na zkušeného soupeře ztrácel, pak se ale Wintonův automobil porouchal a Ford dojel do cíle jako první.
Své vítězství mladý automobilista potvrdil i o rok později v závodě Manufacturers’ Challenge Cup na 5 mil. Ford do něj vyslal závodní speciál 999. Vůz byl osekaný na nutné minimum, neměl kapotu a motor seděl přímo na dřevěném šasi. Dostat se s ním do kolize bylo obrovsky nebezpečné, což se bohužel potvrdilo v září 1903, když se za volantem modelu 999 zabil Fordův řidič Frank Day.
Ford se ale nevzdal. Vůz opravil a spolu s mechanikem Edem Huffem, přezdívaným Pavouk, se 12. ledna 1904 vydal na zamrzlé jezero St. Clair poblíž Detroitu. Jeho cílem bylo překonat světový rychlostní rekord 136 km/h, který zajel o rok před ním Francouz Arthur Duray ve voze Gobron Brillié. Ford a Ed „Pavouk“ Huff prolétli měřený jednomílový úsek za 39,4 vteřiny, a ustanovili tak nový světový rekord 147 km/h. Fordovi přinesla riskantní jízda obrovskou popularitu a příliv financí. Díky nim si mohl udržet kontrolu ve své Ford Motor Company a rozjet výrobu svého vysněného lidového automobilu Ford T. Rekord samotný vydržel nepřekonaný pouhý měsíc. V té době už totiž byly rychlostní závody řádně rozjeté.
První rekordman
Historie rychlých vozů se začala psát ve Francii a zdejší Automobile Club de France se v roce 1902 prohlásil za mezinárodního arbitra rychlostních závodů. První oficiálně zaznamenaný rekord ale vytvořil už o čtyři roky dříve Gaston de Chasseloup-Laubat. Monsieur Gaston byl francouzský aristokrat (jeho otec sloužil jako ministr námořnictví ve vládě Napoleona III.), a mohl se tedy věnovat i tak nákladnému koníčku, jako byl automobilismus. Na francouzských silnicích řádil už v 80. letech 19. století za volanty prvních parních vozů. Nástup elektromobilů v něm vzbudil touhu po závratných rychlostech. V roce 1898 si pořídil model Duc Profilée známého výrobce Charlese Jeantauda. Vůz vážil 1400 kg, měl na svou dobu aerodynamicky profilovanou kapotu (vypadal trochu jako rakev) a poháněl ho motor o výkonu 26,8 kW. Kilometrový úsek na veřejné silnici v Achéres poblíž Paříže ujel za 57 vteřin a ustanovil tak první rychlostní rekord 63 km/h.
První rivalové a první stovka
Rychlostní automobilismus zažil během své historie mnoho příběhů neúprosné rivality. Jeden z nejdramatičtějších se odehrál hned poté, co Gaston de Chasseloup-Laubat ustanovil první rekord. Vyzyvatelem šampiona byl Belgičan Camille Jenatzy, přezdívaný Rudý ďábel (podle svých zrzavých vousů). Jenatzy byl sám výrobcem elektromobilů a Charlese Jeantauda, jehož vozem Chasseloup-Laubat jezdil, považoval za svého úhlavního rivala. Nemohl tedy strpět, aby se konkurence pyšnila titulem nejrychlejšího vozu na planetě a vyzval Gastona de Chasseloup-Laubata na souboj. Hned při první jízdě vytvořil Jenatzy nový rekord 66 km/h. De Chasseloup-Laubat vzápětí odpověděl jízdou 70 km/h, při které zadřel motor. Jenatzy se na trať vrátil o deset dní později a zajel opět rekordní rychlostí 80 km/h. De Chasseloup-Laubat ale hned o měsíc později zrychlil na 92 km/h a Jenatzy věděl, že jeho současný vůz na překonání nestačí. Vrátil se proto do dílny a vynořil se z ní s prvním rychlostním speciálem jménem La Jamais Contente (Věčně nespokojená). Silný elektrický motor a aerodynamická doutníková kapota ze slitiny hliníku, wolframu a hořčíku mu umožnila dosáhnout tehdy neuvěřitelných 105,8 km/h.
Parní stroj
Na přelomu 19. a 20. století se neodehrávaly jen souboje mezi řidiči, ale i mezi pohony. Kromě populárních elektromobilů se objevovaly první vozy se spalovacím motorem a poslední slovo ještě neřekly ani parní stroje. Jejich efektivní využití v automobilech umožnil nový trubkový parní generátor vynálezce Léona Serpolleta. Serpollet nejprve vyráběl motory pro lokomotivy a parní tříkolky. Později se spojil s Američanem Frankem Gardnerem a vyvinul s ním čtyřválcový uzavřený motor podobný zážehovým motorům, ale poháněný parou vyráběnou v benzínem zahřívaném generátoru. S vozem Oeuf de Pacques (Velikonoční vajíčko) překonal 13. dubna 1902 Jenatzyho rekord, když na dráze v Nice dosáhl rychlosti 120,8 km/h.
První spalovací motor
Rekord parního automobilu byl posledním pokusem zastavit nastupující hegemonii spalovacích motorů. Mezi jejich největší propagátory patřil William K. Vanderbilt, člen jedné z nejprominentnějších amerických dynastií. Jakožto každý správný milionářský synek se i William v mládí věnoval jachtingu a jízdě na koni. Když ve svých deseti letech usedl ve Francii za řídítka parní tříkolky, propadl zcela automobilové vášni. Nedostatkem peněz nikdy netrpěl, a mohl tedy vystřídat řadu vozů a pohonů.
Nakonec se usadil za volantem automobilu německého výrobce Daimler-Motoren-Gesellschaft nesoucí elegantní jméno Mercedes. Hned na druhém ročníku slavného závodu na floridské Daytona Beach s ním vyhrál sedm jízd a poté ohlásil pokus o překonání světového rychlostního rekordu. Mílovou dráhu William prolétl za 39 vteřin, což odpovídalo rychlosti 148,5 km/h. Francouzská Association Internationale des Automobile Clubs Reconnus (AIACR), která převzala správu nad rychlostními rekordy, ho sice odmítla uznat, ale dnes v historických tabulkách figuruje jako první reprezentant generace spalovacích motorů.
Nejrychlejší dívka na světě
Dorothy Levitt byla dcerou zámožného londýnského šperkaře a od mládí se věnovala „chlapeckým“ zálibám, jako je muškaření, plachtění nebo koňské dostihy. K automobilismu se ovšem dostala oklikou. Pracovala jako sekretářka u anglického výrobce automobilů Napier&Son, který se zoufale snažil prorazit britskou konzervativní nedůvěřivost v nový dopravní prostředek. Napier se nakonec rozhodl následovat taktiku firmy Kodak, která v reklamních kampaních používala jako hlavní postavy ženy, a atraktivní a výřečná Dorothy získala pozici firemní řidičky.
Kolegové, kteří ji měli učit řídit, se proti takové nehoráznosti bouřili, Dorothy je ale za pár týdnů předčila jak v řidičském umění, tak ve schopnosti automobily opravovat a vylepšovat. Absolvovala dokonce půlroční stáž v automobilce ve Francii a po návratu se stala propagátorkou motorismu jako prostředku ženské emancipace. Učila řídit královnu Alexandru (manželku krále Eduarda VII.), její tři dcery a další dámy z nejvyšších britských a amerických vrstev.
V roce 1903 začala závodit a zakrátko i vyhrávat. Na rozdíl od ostatních ženských závodnic si ale odmítala oblékat mužské šaty a řídila zásadně v elegantních kostýmech a kloboucích. Když za volantem šestiválcového speciálu Napier dosáhla v roce 1906 na závodech v Blackpoolu rychlosti 154 km/h, celý svět ji oslavoval jako „Nejrychlejší dívku na světě“. V dalších letech pravidelně vyhrávala závody hlavně v technických kategoriích a byla specialistkou na závody do vrchu. Kromě automobilu pilotovala i rychlostní lodě (je držitelkou prvního oficiálního rekordu 31,1 km/h z roku 1903) a pokoušela se získat i pilotní licenci na letadlo.
