Jak by vypadala hudba, kdyby Buddy Hollymu na turné vyprali trenýrky?
Před 65 lety zemřela hudba. Letadlo, ve kterém seděl Buddy Holly, Ritchie Valens a Big Bopper, se 3. února 1959 zřítilo na pole poblíž města Clear Lake, kde měli večer společně vystupovat. Pokud by k tragédii nedošlo, mohl by svět hudby vypadat úplně jinak.
Turné Winter Dance Party Tour, na které se Buddy Holly a jeho kolegové v zimě roku 1959 vydali, bylo prokleté hned od začátku. Nacpaný program neposkytoval muzikantům ani chvíli oddechu. Hned po odehraném koncertu museli skočit do autobusu a strávit desítky hodin cestou na další štaci. Autobus, který jim manažer zařídil, byl věčně rozbitý, a i když zrovna jel, nefungovalo v něm topení. Na Středozápadě USA padají zimní teploty i ke 30 stupňům pod nulou. Po několika nocích celá sestava kašlala, trpěla horečkami a Hollyho bubeník Carl Bunch musel být dokonce převezen do nemocnice s omrzlinami nohou.
Buddy Holly snášel útrapy zimního turné se zaťatými zuby. Měl za sebou sérii veleúspěšných hitů a koncertování by za normálních okolností nepotřeboval. Jeho skupina The Crickets se ale nedávno rozpadla, mezi členy se rozhořely soudní spory a podstatnou část výdělků držel jejich bývalý manažer. Hollyho žena navíc čekala dítě a rodina chystala stěhování do New Yorku. Aby složité období překonal, potřeboval mladý muzikant peníze a nejrychlejší způsob, jak je vydělat, bylo živé koncertování. Když mu ale na konci ledna došlo během turné čisté prádlo, měl všeho dost. Na další zastávku v Clear Lake se odmítl hrkat autobusem a najal si malé letadlo. Hodlal si před koncertem vyprat, dát si horkou koupel a pořádně se vyspat. S podobnou vidinou se na zbývající dvě sedadla usadili jeho kolegové Jiles „Big Bopper“ Richardson a Ritchie Valens. Bopper trpěl horečkami a bál se, že by další noc ve vymrzlém autobuse nepřečkal. Valens si o poslední místo hodil mincí s Hollyho kytaristou Tommym Allsupem a vyhrál. Létání se sice bál od chvíle, kdy se nad jeho školou srazila dvě letadla, ale vidina rychlého přesunu a teplé postele byla lákavá.
Nikdy se přesně nezjistilo, co se osudného dne před 65 lety stalo. Nezkušený pilot patrně nezvládl řídit letadlo jen podle přístrojů a ve sněhové vánici narazil při nekontrolovaném klesání do pole. Všichni na palubě okamžitě zemřeli. Náraz byl tak silný, že Hollyho brýle našel na jaře náhodný kolemjdoucí stovky metrů od místa nehody. Okolnosti „dne, kdy zemřela hudba“, jsou předmětem bezpočtu spekulací dodnes. Daleko méně často se setkáme se spekulacemi, co by se stalo, kdyby Buddy Holly býval do letadla nenasedl.
Holly nechtěl hrát bezduchý rokenrol
Časopis Rolling Stones zařadil Buddy Hollyho na 13. místo žebříčku nejlepších interpretů všech dob. Vzhledem k tomu, že jeho hudební kariéra trvala pouhých 18 měsíců, se to může zdát jako přehnané. Holly ale během té krátké doby stihl nahrát tři studiová alba, dostat sedm hitů do prestižní hitparády Billboard a s písní That’ll Be The Day ji vyhrát. V diskuzích o jeho teoretickém směřování v budoucích letech se hudební historikové přou, jestli by jeho raketově rostoucí popularita přežila „britskou invazi“, která v USA převálcovala i samotného Elvise. Na rozdíl od Presleyho, který utápěl talent v bombastických show a snažil se prorazit ve filmu, měl ale Holly našlápnuto úplně jiným směrem.
Jedním z důvodů Hollyho finančních problémů byly spory s producentem Normanem Pettym. Petty se zpěváka a jeho skupinu snažil odříznout od vlivu afroamerického rhythm and blues a soulu a tlačil je ke zvuku country music. Z čistě obchodního hlediska to byl dobře vypočítaný tah, protože „vybělený“ zvuk zajišťoval skupině dobrou hratelnost v rádiích. Buddy Holly s ním ale zásadně nesouhlasil. Jeho Crickets byli jednou z mála bílých kapel, která hrávala v klubech určených pro segregované afroamerické publikum. Celých šest nocí dokonce vystupovali ve slavném Apollo Theatre v newyorském Harlemu a po přestěhování do New Yorku plánoval spolupráci s Rayem Charlesem a soulovou zpěvačkou Mahalií Jackson. Pokud by se býval dožil 60. let, jeho hudba by se zcela jistě ubírala směrem k fúzi se soulem, R’n’B, jazzem a world music – těsně před smrtí intenzivně studoval techniku, kterou při hře na kytaru používají tradiční hráči flamenca.
Svět přišel o možného superproducenta
Hudba Buddy Hollyho mohla být o to zajímavější, že směřoval k pozici, kdy by nad svou produkcí měl plnou kontrolu. Stejně jako jeho následovníci a velcí obdivovatelé The Beatles si sám dokázal skládat hudbu, psát texty, zpívat a vést skupinu. Lennon a McCartney ale museli nahrát pět desek, než se v polovině 60. let propracovali od jednoduchého rokenrolu k experimentálním studiovým albům Rubber Soul a Revolver. Buddy Holly pracoval s playbackem, overduby a orchestrálními aranžemi už v roce 1959 a studiovou produkci považoval za nedílnou součást své tvorby. Aby se vyhnul dalším nevítaným zásahům, hodlal si v New Yorku zařídit vlastní nezávislé studio.
Do fiktivní kariéry Buddy Hollyho mohlo zasáhnout bezpočet okolností. Jako osvědčený hitmaker by ale pravděpodobně neměl problém uzavřít smlouvu s velkou vydavatelskou společností a vytvořit vlastní nahrávací label. Vzhledem k počtu mladých muzikantů, kteří ho považovali za vzor, mohl z Hollyho během pár let vyrůst producent formátu Berry Gordyho nebo Quincy Jonese. Už od začátku 60. let by v New Yorku fungovalo studio, ve kterém by Bob Dylan mohl hrát s Beatles, Grateful Dead s Milesem Davisem, Bruce Springsteen s Tinou Turner a Rolling Stones s Jamesem Brownem. Hollymu by určitě neunikla brazilská, africká a indická hudba. Avantgardní kompozice Gila Evanse, kosmické freejazzové experimenty Sun Ra ani studiové techniky jamajských dubových mágů. Je těžké odhadovat, kam by se ubírala jeho vlastní tvorba. Jako producent byl ale zcela určitě poskytoval svým hudebníkům volnost, po které sám tolik toužil. Jakou hudbu bychom asi poslouchali, kdyby se Beatles ještě v roce 1968 nemuseli doprošovat, aby jim v Abbey Road instalovali osmistopý magnetofon, a mohli by místo toho svobodně tvořit v Hollyho studiu pod vedením geniálního maniaka Lee „Scratch“ Perryho?
Perte muzikantům prádlo!
I can't remember, if I cried, when I read about his widowed bride. But something touched me deep inside, the day the music died. Díky verši písničky American Pie zpěváka Dona McLeana se 3. únoru 1959 bude navždy říkat „den, kdy zemřela hudba“. Není to samozřejmě pravda, protože po tragicky zahynulém Buddy Hollym převzali štafetu jeho následovníci a hudba žila dál. Pokud by tour manažer dokázal zařídit autobus s topením a zásobit svoje hvězdy čistým prádlem, vypadal by hudební svět určitě jinak. A pravděpodobně by byl daleko pestřejší.
