Incest, zombie, sex andělů. Bizarní biblické příběhy, které jsou horší než Gibsonův krvák o Ježíšovi
Před dvaceti lety přišel do kin film Umučení Krista, ze kterého diváci neodcházeli s duševním obohacením, ale s tělesnou nevolností. Na obranu režiséra a producenta Mela Gibsona je ale potřeba zdůraznit, že se v popisu mučení velmi věrně držel biblické předlohy. A také že si ze svaté knihy mohl vybrat příběhy daleko horší.
V roce 2004 byl Mel Gibson na vrcholu kariéry. Byl zbožňován milovníky béčkových akčňáků, mainstreamovým obecenstvem i filmovými kritiky. Za svůj poslední režisérský počin Statečné srdce dostal Zlatý glóbus, BAFTU i Oscara a mohl si dovolit natočit, co se mu jen zlíbilo. Když v únoru pustil do kin epos Umučení Krista, zjistil celý svět, že představitel Šíleného Maxe pravděpodobně zešílel i v civilu.
O tom, že je Mel Gibson silně věřící katolík, se obecně vědělo. Málokdo ale tušil, že je členem ultrakonzervativní odnože sedevakantistů. Její členové jsou přesvědčeni, že posledním legitimním papežem byl Pius XII. Po jeho smrti v roce 1958 propadli všichni následovníci teologickému modernismu a vedou církev k zániku.
Znechucený Mel chtěl svým filmem lidstvu připomenout, jakou smrtí za jeho hříchy Ježíš zaplatil. Popis spasitelových posledních hodin proto pojal jako sadistické porno, kde se trhá maso, cáká krev a viditelně vzrušení římští mučitelé se u toho mlsně olizují. Film byl tak drsný, že o rok později Gibson vypustil novou verzi, ze které je vystřiženo celých pět minut nejbrutálnějších scén. Fanoušci mu prý psali, že na film chtějí vzít své děti, ale bojí se, aby si v kině neuhnaly nějaké duševní trauma. Pokud jste naopak fanoušci původní režisérské vize, máme pro vás pár autentických biblických námětů, které by Mel Gibson mohl ztvárnit příště.
Sexuálně dotěrní andělé
Při bližším zkoumání a čtení původních neupravených textů skrývá Bible úplně jiné příběhy, než jaké známe z kreslených vánočních pohádek. Bůh například není věčný a jediný. Má otce jménem El, maminku Ašeru a spoustu sourozenců. Rozhodně také není neomylný a vševědoucí. V ráji nejprve uplácá z hlíny Adama a Lilith. Když Lilith Adama neposlouchá, tak ji vyhodí a udělá Adamovi poslušnější Evu z žebra. Oba protolidé se mu pak schovají v zahradě, a než je vševědoucí bůh najde, ochutnají zakázané jablko a musí být vypuzeni na Zem.
Boží omyly a přešlapy se vrší až do chvíle, kdy je Země v naprostém chaosu. Lidé žijí v hříchu, andělé létají na Zemi jako do nevěstince, obcují s pozemšťankami a z jejich prostopášení vzejde rasa obrů zvaných Nefilim. Když už se na to bůh nemůže dívat, sešle na zemi potopu, lidi i obry zahubí a nechá přežít jen Noa, jeho manželku, tři syny a jejich ženy. Genetického materiálu pro obnovu civilizace není moc, ale je to pořád lepší než v první verzi, kdy všichni lidé vzešli z Adama, Evy a jejich syna Kaina.
Noemův alkoholismus, exhibicionismus a zotročení vnuka
Potopou a restartem civilizace Noemův příběh zdaleka nekončí. Když vody potopy opadnou, nemá jediný spravedlivý a bohabojný člověk na zemi nic lepšího na práci než se strašlivě opít. Naleje do sebe tolik vína, že padne nahý na zem a usne. V tomto stavu ho objeví jeho syn Chám. Nejprve se vyděsí, protože tatínkovi je v této chvíli nějakých 600 let a není na něj asi hezký pohled. Chám se proto jde poradit se svými dvěma bratry, kteří jsou o něco bystřejší a rozhodnou se otce přikrýt. Aby se nemuseli dívat na jeho nahotu, připlíží se k němu pozpátku a hodí na něj deku.
Když se Noe probere, strašlivě se rozzuří a rozhodne se potrestat jediného syna, který musel trpět pohledem na jeho stařeckou nahotu. Na Chámova syna Kanána uvalí kletbu a rozhodne, že on i jeho potomci budou navždy sloužit jako nevolníci. Biblický příběh mstivého alkoholika byl po staletí používán jako omluva otroctví. Zvlášť oblíbený býval v USA, kde byla tmavá pleť Afroameričanů označována za známku Noemovy kletby a za důkaz, že jde o potomky Cháma, kterým otrocké postavení předurčuje svatá kniha.
Světec vraždící děti medvědem
V Bibli se děti vraždí mnoha způsoby. Vynalézavostí vyniká příběh proroka Elizea, který je v české verzi uváděn i jako Eliša. Eliša vystupuje v druhé kapitole druhé knihy Králů a je v ní vykreslen jako mocný svatý muž. Mimo jiné dokáže úderem roucha rozestoupit vody Jordánu, aby mohl řeku přejít suchou nohou. Evidentně ale trpí ješitností. Když se blíží k městu Betel, přiběhnou mu naproti děti a vysmívají se jeho nedostatečně bujnému vlasovému porostu slovy: „Táhni, ty s lysinou, táhni, ty s lysinou!“ Prorok putující krajinou s božím poselstvím si samozřejmě nemůže nechat takové urážky líbit. Děti ve jménu Hospodina prokleje a povolá z lesa dvě medvědice, které dvaačtyřicet capartů roztrhají na kusy.
Lotovy znásilněné dcery a incestní dynastie potomků
Lot je obecně znám jako spravedlivý muž, jehož rodinu Hospodin uchránil před zkázou Sodomy a Gomory (s výjimkou ženy, která se ohlédla a proměnila se v solný sloup). Jeho celý příběh je ale doslova strašlivý. Začíná tím, že Lot u bran Sodomy potká dva anděly a pozve je k sobě domů. Když se o tom sodomští muži dozví, vydají se všichni k Lotovu domu a naléhají, ať jim cizince vydá, aby je mohli znásilnit. Lot to samozřejmě nemůže dopustit. Vyjde před dům a praví: „Bratři moji, nedělejte prosím nic zlého! Hle, mám dvě dcery, které ještě nepoznaly muže; vyvedu je k vám. Udělejte s nimi, co se vám zlíbí, jen nic nedělejte těm mužům – vešli přece pod ochranu mé střechy.“
Za obětování dcer se bůh Lotovi odmění a vyvede ho do hor za městem, zatímco na Sodomu prší síra a oheň. Příběh tím ale nekončí. Dcerám je totiž líto, že ve městě zahynuli jejich nápadníci, a nemůžou proto pokračovat v zachování rodu svého milého tatínka. Pak je ale napadne řešení, které popisuje kniha Genesis takto: Prvorozená jednou řekla té mladší: „Náš otec je starý a v celém kraji není nikdo, s kým bychom mohly otěhotnět. Pojďme, opijme svého otce vínem a spěme s ním, abychom zachovaly símě našeho otce.“ Obě Lotovy dcery se se svým otcem opravdu vyspí (každá zvlášť), otěhotní a z opilého incestu vzejdou dvě mocné dynastie Moábců a Amonců.
Bohovy armády nemrtvých
Jak už víme, starozákonní bůh není neomylnou a nehmotnou bytostí sídlící na nebesích. V různých příbězích se vypravuje na Zemi, vede své následovníky v bitvách, dohlíží, jestli neuctívají idoly a jsou správně obřezáni. Některé historky jsou vyloženě komické. Ve 23. kapitole Deuteronomia například bůh nabádá své vojáky, aby velkou potřebu vykonávali mimo ležení, protože chodí v noci táborem na obchůzku a mohl by do něčeho šlápnout.
Pro filmové zpracování se ale lépe hodí kniha Ezechiela, ve které prorok na boží pokyn vytvoří armádu zombie. V 37. kapitole spolu přijdou k údolí plného suchých kostí. Bůh přikáže Ezechielovi, aby padlým Izraelitům zavelel vstát z mrtvých, a prorok ho poslechne: „Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, náhle se ozval hluk: kosti se s rachotem začaly připojovat jedna ke druhé. Viděl jsem, jak se pokrývají šlachami a masem a jak se svrchu potahují kůží.
Ducha však v sobě neměly. Tehdy mi řekl: „Prorokuj k duchu. Prorokuj, synu člověčí, a řekni mu – Tak praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, ze čtyř stran a dechni do těchto pobitých, ať ožijí!“ A když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vstoupil do nich duch a ožili. Postavili se na nohy a byl jich obrovský, nesčíslný šik.“ Zombie jsou v bibli tak populární, že se objevují i v Novém zákoně. Když Ježíš zemře na kříži, roztrhne se chrámová opona, pukají skály a těla zesnulých svatých vychází z hrobů do svatého města. Na tuto historku se mimochodem zaměří nový dokument Mela Gibsona: Utrpění Ježíše Krista – Vzkříšení.
